Obrázky v cestopisu

Pokud najedete kurzorem myši nad obrázek, zobrazí se k němu komentář. Po kliknutí myší, se obrázky otevřou v novém okně v plné velikosti.

Trasy, logy a POI:

GDB formát trasy pro Garmin s kempy a POI Slovensko '02

Slovensko '02

ZEMPLÍNSKÁ ŠÍRAVA

Když jsme loni v srpnu (asi za měsíc po návratu z Dukly) přestali mít v obličejích křečovité výrazy z rozbolavěných zadků, začali nám ostatní rodinní motorkářští příznivci pomalu věřit, že dovolená na motorkách je opravdu bezva. A tak, jakmile jsem před nimi společně s účastníky Dobytí Dukly vyřkl možnost vypravit se za rok na takovouto výpravu znovu, měl každý pocit, že musí jet s námi.

Nastalo přemítání o možných cílech letní cesty. Zazněly různé návrhy jako Maďarsko a Polsko…Posledním a odsouhlaseným nápadem bylo projet si zemi našich slovenských bratrů ještě jednou, důkladněji a s větší časovou rezervou.

Tak teda jo. Pojedeme na Zemplínskou Šíravu. Tam pojedeme přes Nízké Tatry s jednodenní přestávkou na prohlídku Slovenkého ráje a zpátky se budem vracet po dalším dni odpočinku na Šíravě jihem země.

S blížícím se létem započalo shánění a nakupování všeho možného co na dovolené buď ani nepotřebujete a nebo potřebujete ale zase se to nakonec nevejde na motorky. Tak se například stalo, že jsem v Hypernově koupil tátovi jednoplášťový stan za čtyři kila (abychom mohli s Janinou spát v našem stanu sami) a táta pak spal ve strejcovym. Stejně tak doma zůstal plynový vařič atd. Naproti tomu vyloženě potřebné věci se nám dařilo sehnat většinou až poslední týden před odjezdem (a ty nejpotřebnější vůbec).

Jak je již pravidlem, naše původní plány vzali dosti za své. Časový úsek vyhrazený dovolené se nám ještě podařilo dodržet, avšak počet účastníků se několik týdnů před plánovanou dovolenou znatelně ztenčil a to v takové míře, že z původních devíti strojů zbyly jen čtyři které sedlali tito odvážní lidé:

Strejc Jirka – účastník Dobytí Dukly opět na stroji Jawa 250

Strejc Zdeněk a teta Bohdana – na stroji Jawa 350/634

Táta – účastník Dobytí Dukly tentokrát na mnou loni sedlané Jawě 350/640

Já a Janina – (já též hrdý účastník loňské Dukly) tentokrát na stroji Honda CB500

Vzhledem k tomu, že jsem měl v pátek ráno svou motorku v hradecké Hondě na servisu, dostal jsem se domu až odpoledne. Seřízení motoru a výměna vzduchového filtru se velmi příznivě projevila na spotřebě avšak velmi špatný vliv měla (dík pozdnímu příjezdu) na rodinné klima u nás doma. Po hektickém vykonání nejnutnějších prací se šlo spát a balení tak zůstalo na ráno. V 8:30 byl naplánován sraz u Brodského kruháku. Ač jsem vstával už někdy v pět, dostali jsme se tam s víc než hodinovym spožděnim. No nenaděláš nic.

S natankovanými plnými nádržemi se blížíme místu našeho setkání. Vidím, jak všichni čekají u strojů a přidávají poznámky ohledně místa kam jsme až jeli tankovat a podobně.

Je asi 10 hodin a vyrážíme. Dnešní etapa asi 300km dlouhá nás má přivést do kempu u zámku Bojnice.

První jede strejc Jirka. Jawa 250 obsazená letos pouze jedním (avšak téměř stejně jako já s Janinou dohromady vážícím) motorkářem jede kupodivu pořád celkem slušných 70. Věci na jejím prostorném nosiči a částečně i na sedadle spolujezdce naložené, jsou pečlivě zabaleny do igelitových pytlů modré barvy a přepásány dvěma koženýma řemenama a vypadají vcelku uspořádaně. Celkový dojem z motocyklu je uspokojující.

Druhý v řadě ukrajuje první kilometry táta. Červená třipade jede naložena stanem a spacáky povětšinou patřícími osádce motocyklu Honda. Naše varianta balení nejprve do igelitu a poté do příslušného obalu vyniká vysokou odolností vůči posunu jednotlivých zavazadel po sobě a spolu s brašnami (tovární speciály – jedna červená a druhá hnědá) po stranách připevněných k bočním speciálně vyvinutým rámům, tvoří harmonický pestrobarevný celek. Motocykl je navíc doplněn o tankvak. Celkový dojem kazí jen vysoká kouřivost výfuků které léta nikdo nečistil a tím je řidič odkázán po většinu další cesty raději na místo na konci výpravy.

Předposlední (dvacet let starý) stroj černé barvy se pyšní nápisy Jawa 350. Z nedostatku prostoru jsou batohy z obvyklého místa na zádi motocyklu vykázány dopředu objímat nádrž. Obě zavazadla made in Wietnam jsou jako by si z oka vypadly (jen to co je na jednom modré a co hnědé je na tom druhém naopak…). Při nasedání musí strejc baťohy poodstrčit a přikrývá si s nima kolena. Navíc je zde důmyslný rámeček, který nedopustí aby se příliš přiblížili k motoru… (moc mě mrzí že jsem si neudělal podrobné foto). Další zavazadlo (stan) se tyčí ve své délce „přigumicukován“ u zadní opěrky a utváří tak boční profil ve stylu Easy ride… S tím se ale neztotožňuje teta která o něj vždy zavadí nohou a tak se nasedání vždy podaří nejdříve na podruhé… Když se pak vydává na cestu s kabelkou přes rameno, mnohým to vyvolá na tváři úsměv.

Vyrážim poslední. Své věci se mi podařilo nacpat do dvoupatrového tankvaku přes který nevidim na teploměr ani na kontrolky a to mě trošku mrzí. Celou cestu se tak tu a tam přizvedávám abych se ujistil že teplota i olej je OK. Janině se (opravdu jsem byl velmi mile překvapen) podařilo vejít do kufru – teda jejím věcem (jinak seděla normálně za mnou…). A tak, aniž bych se chtěl nějak vychloubat, byla má motorka opět nejkrásnější…

Jedeme na Žďár nad Sázavou a Křižanov, kde odbočujem na Tišnov. Kousek za touto křižovatkou potkáváme neuvěřitelný dav lidí jdoucí z pohřbu. Inu hezky nám to začíná.

Jedem ješte pár kiláků – to už já v čele a začínám po letech opět cítit ony charakteristické křeče v zadnici.

Po krátké pauze frčíme klidným tempem na již zmíněný Tišnov a Blansko. Je mi trochu líto že se nemůžem stavit u Macochy ale máme před sebou ještě kus cesty. Silnice je plná bezva zatáček a především krajina je tady u Moravského krasu úchvatná.

Kousek před Vyškovem odbočuju k restauraci na oběd. Má první volba se zdá být šťastná. Motorky dáváme do stínu (lípy). Je hic na padnutí. Pomalu jdu s Janinou za ostatníma na dlabanec. Ti už sedí na terase pod slunečníkem. Vidouc možnost jít sice delší cestou pro kočárky ale zase bez schodů rozhodu ji se pro tuto možnost. To už na mě ale strejc křičí, že mám jít po schodech že je to nahoře zamčený. Jsem rád že jsem si tak hloupě nezašel a zkouším dříve zavrhované schody. Sedíme si v klidu, jíme a chválíme jim to. Restaurace je to zřejmě velmi oblíbená, protože sem přijíždí i turisti s autobusem. Najednou kde se vzala přifuněla sem i rodinka na kolech. Jak jsou ti chudáci stahaní. Nemají ani sílu jít po schodech a raději volí cestu pro kočárky a tělesně postižené. Všichni na ně upřímě hledíme jak se pomalu blíží nahoru k zamčené brance. Tam se ti nebozí zklamaně otáčejí a zoufale obcházejí celej ten kus zpátky aby vyšli nahoru po schodech. Strejc Jirka říká něco o zlomyslnosti Čechů ale to už platíme a jdem k motorkám. Každý odsvléká co může a strejc Jirka, protože nechtěl budit ve slipech pohoršení před polskym zájezdem zalezl do škarpy za vedle stojící auto. Po chvíli se svlečenej vrací, že klidně někoho pobouří, ale v hovnech šlapat nebude…

Uherské Hradiště. Vidím odbočku na Hypernovu a tak jedem na nákup. Strejc Zdenek čeká u motorek a my pomáháme Jirkovi s výběrem pantoflí, ferneta atd. Pro sebe kupujem pití, chleba a repelent kterej jak později zjišťujeme lze použít i jako parfém, protože kupodivu příjemně voní. U východu obdivujeme Hondu Black Widow a sedáme na naše stroje. Strejcové odjížděj a já konstatuji nefungující elektriku. Vyndávám klíček a znovu ho tam dávám otáčím s ním a nic. Jsem z toho dost na prášky protože tohle neni Jawa aby jsme se v tom mohli začít v pohodě hrabat. Táta jde koupit sadu imbusů abych se dostal k pojistkám – které jsou však všechny OK, pak jde koupit zkoušečku ale najednou to zas jde!? Má důvěra v bezporuchovost Hondy klesá. Sakra vždyť teť byla v servisu!!!

Jedem dál na Uh. Brod, kde u benzinky navrhuju tankování. Prý ale máme benzínu ještě dost a tak kupujem jen ledňáky a WD-40 na nastříkání kontaktů. Honda však chytá a tak to prozatím odkládáme.

Chcem se vyhnout St. Hrozenkovu a tak míříme přes Brumov–Bylnici na malinký hraniční přechod Nedašova Lhota–Červený Kameň. Silnice se mění v cestu, kde si po výmolech a hrbech troufám maximálně na 30 – 40. Když už jsem přesvědčenej že to skončí někde v poli přichází velmi úsměvné omezení na 80, 60 a 40. Konečně celnice. Úředníci se tváří poněkud neochotně ale nakonec si s nima pěkně pokecáme a dovoleji nám i vyfotit se na hranicích.

Tak teda Slovensko

V Iľavě tankujeme a já počítám spotřebu – necelé 4l no bezva. Strejc Zdenek se ale vychloubá svejma tři a půl litrama a tak mi musí zpravit náladu největší žrout kterym je Jawa 250. Opět se mi však přitíží, když otočím klíčkem a než stihnu zmačknout tlačítko startéru celá elektrika znovu vypíná. Tuším zradu v baterii a mou hypotézu mi potvrzuje jak tátův názor tak též fakt, že po chvíli elektrika opět jde. Následné opatření startovat od této doby vždy s vypnutými světly se zdá být velice funkční a tak provinilá baterka nejen že nemusela být nahrazena během dovolené, ale ještě dosloužila sezónu. Tím tedy definitivně skončili problémy s Hondou a má důvěra v ní se začala opět navracet.

Odbočka k benzínce v Iľavě se následně ukázala jako dobrá i pro pokračování naší cesty a tak po tetiným nákupu zajisté kvalitních Thaiwanských brýlí můžeme jet na Bojnici. Míjíme velmi hlučný kemp Nitranské Rudno a brzdíme u již z loňska osvedčeného ATC Bojnice. Na recepci zjišťujeme že chatky jsou obsazené a jsme posláni do Bojnické chatové oblasti na chatku Hron jejíž majitel prý před chvilkou volal a i když už náš recepční na tuto adresu poslal jeden český pár, prý se tam určitě vejdeme. V nastanuvším rozruchu a popisování cesty se najednou jelo aniž by byla možnost postavit se proti další cestě a hledání v již nadcházejícím soumraku. Po dlouhém pátrání má drahá polovička zjistila čirou náhodou od páru který byl na chatu vyslán před námi, že jí sice našli, ale prý tam nikdo nebyl. Než jsme se vydali již za tmy zpět podařilo se strejcovi Jirkovi postavit motorku na stojan na krajnici tak šikovně že mu vlítla do roští a ulomila se mu stupačka. Ale varovat ho předem můžete jak chcete, nechá jí tam dokud nespadne.

Utahaní a docela naštvaní jsme se vrátili do kempu Bojnice. Recepční nás uklidnil tím že prý nám udělá dobrou cenu, která už tak je pro Čechy a Slováky poloviční. Pro stany nám nabídl plácek hned za recepcí který byl vcelku rovného bezkořenného charakteru.

On ten kemp je totiž velice odlišný od těch které běžně znáte. Je to vlastně ohraničenej les a tak je využitelnost pro stany dost snížená. Majitel si s tim ale moc neláme hlavu a tu a tam vykácí nějaký ten smrček a postaví na jeho místě chatku.

Po odšiškování prostoru pro stan začíná to pravé první vybalování. Ač je to k nevíře první téměř postavený stan má strejc Jirka s tátou. Posilněni fernetem citrusem se vydávají od nedodělaného torza k pulitrům Smedného mnicha ve zdejší hospůdce. Jakýpak kolíky, vždyť stejně nebude žádnej vítr… Náš stan je v plné kráse po chvilce po jejich odchodu, jen strejc s tetou se tam tak nějak po tmě crcaj. Rozbila se jim baterka a tak mi jejich přítomnost dokazuje jen tu a tam strejcem vyřčená nadávka na adresu různých věcí které jsou evidentně debilní a stojej za hovno…

Svícením si motorkou, ve mě strejc probudil myšlenky na mé CéBéčko.(Zřejmě tam někde uvnitř existuje elektronický vypínač veškerého proudu, pokud u baterky klesne napětí pod určitou mez, což se při rozsvícených svetlech před startováním asi stalo.) Moc si ale tim svícenim nepomohl, neboť od této chvíle se datují problémy pro změnu s jeho baterií.

Jdu se s Janinou kouknout do sprch které jsou na ucházející úrovni. Voda se zdá být ještě teplá tak si rychle běžíme pro ručníky. Je až neuvěřitelné jak teplá voda dokáže rychle dojít. Dle Murphyho zákona nejstudenější začla týct, když sem se celej namydlil…

K večeři jíme ještě řízky z domova a pomalu usínáme…

Probouzí mě rachot. Strejc s tátou se vraceji z hospody. Jirka leze do stanu. Teda chce.

„Ten stan má deset vchodů ty vole! Deset vchodů! Já se tam snad nedostanu.“
Při dalších průpovídkách našich kolegů motorkářů jsem to už nevydřžel a začal se regulérně nahlas smát.
Táta hledal gumycuky:
„Kde mám ty háďové, člověče já tady někde měl ty háďové“
Strejc našel před stanem botičku od barbíny:
„Hele ty vole tady byla ňáká popelka.“

„No ta mi určitě ukradla ty mí háďové!
Pane domácí já vám začnu podávat věci z motorky.“
(asi při třetí tašce)
„Prosim tě kolik tam toho ještě máš, aby sme se sem vůbec všichni vešli“

Při těcho hláškách se už svíjela smíchy i osádka dalšího stanu, především strejc Zdenek.
Po několika minutách ticha, kdy už jsem si myslel že usnu se však ozval táta znova:

„Pane domácí nemyslete si, já spim jen na takový fólii, to ani neni KARIN MATKA.“
„No a co si myslíš, že mám já! Navíc ležim v nějakym dolíku a sem tady prohnutej jak luk!“
„Já tady mám zas nějakej velkej kamen. No to je jak prso!“
„Tak to na tom nejseš moc špatně…“

Ráno. Vstáváme kolem osmý, což Janina považuje za nehoráznost a vyhrožuje mi, že bude spát na motorce za jízdy (což dělá na můj vkus až příliš často – obejme mě rukama, přilepí se suhym zipem u rukavic… a já pak jedu jak pos..ranej abych o ní nepřišel a před ostřejšíma zatáčkama jí teda radši budim ránou helmy o helmu).

Jdeme na snídani. Dáváme si čaje a párky s hořčicí a chlebem. Táta se strejcem vymysleli, že příšte postaví jen vnitřní vrstvu stanu – moskytiéru – aby mohli dřív na pivo. Já koukám do mapy co nás dnes vše čeká. Z nepochopitelných důvodů jsme se včera neshodli s plánem a najeli 350km místo z mapy vyčtených 300. Když se mě teda teta ptá kolik pojedem dnes, tak se bojím hádat. Asi 240 +– 500…

Jedem do Bojnice s cílem najít nějakého člověka se svářečkou v ruce a závitníkem v kapse, aby se opravila stupačka u dvěpade. Nejdřív se ale stavujem u zámku a já s Janinou jdem dělat fotky a koupit suvenýr – minci. Ostatní jsou už pěkně naštvaný, protože policajtům se nelíbí kde stojíme a prý máme odjet.

Pátráme po opravně. Zastavujem a prosíme kolemjdoucí o radu. Zdenkova 350 už ale nechce chytit a tak jí hází do roští sráč jeden zkurvenej a jede vlakem domů… No nakonec jí nikam nehodil a pomohla výměna svíčky. Kdo by to byl řek, že když tam vydržela tak dlouho, že bude špatná?

Porucha se však stala na bezvadnym místě. V baráku u kterýho jsme právě stáli se totiž včera slavila svatba a tak měli svářečku ještě venku… Po opravení stupačky (asi v 11h) můžem zkusit ujet alespoň část na dnes naplánované trasy. Strejcovi doporučujeme, aby neulevoval svým hýžďovým svalům stáním ve stupačkách. Ten však tak činí i nadále a vymlouvá se na to, že stojí částečně i na brzdě takže by dyštak hned brzdil… (nebo urval i tu brzdu).

V Prievidze mám trochu orientační bordel ale jde mi to jet správnym směrem a tak Nitranské Pravno najdu. To už jsme dost hladový a v Turčianských Teplicích z toho hladu i nervózní. Přijíždíme až do Bánské Bystrice kde tak šikovně zapomenu odbočit, že dojedeme k Tescu kde si dáváme grilovaná kuřata jedno za 114 Slovenskejch korun. V tomto městě je kupodivu vysoká koncentrace motorkářů. Po celym Slovensku jsme jich dohromady neviděli tolik co tady během hodiny s kuřetem v ruce.

Poračujeme směrem na Brezno s tím, že v Podbrezové odbočíme na Srdiečko kde jsme se chtěli co nejvíce přiblížit Chopoku (2024m) – teda podle původního plánu. Teť šlo spíše o to najít kemp a radši si odpočinout. Kemp se ale nekonal, neboť místo něj dělaji golfové hřiště a protože od Chopoku se blíží mrak, rozhodujeme se jet dál dle předem naplánované trasy – Brezno, Tisovec, Červená Skála. Aby nepodléhala skupinka za mnou jedoucích trudomyslnosti z 15-ti kilometrové zajížďky, vedu je do Brezna trochu jinudy. Bohužel, kousek za tímto městečkem nás zastihuje déšť. To jsem už jel takticky poslední, aby nebyla volba jet do těch mraků na mně. Celá kolona se zastavuje a já si hbitě oblékám nepromokavé návleky na kalhoty. Strejc Zdenek však naštvaně upozorňuje na to, že už jsme to projeli a takhle akorát budem čekat až nás to zase dohoní. Nikdo další tedy proti dešti nezbrojí a jedou dál. Sedám na motorku a kupodivu nacházim po několika stech metrech Strejce Jirku a tátu jak se převlíkaj u čekárny. Jirka teda v čekárně. Tam si hrála dvě asi patnáctiletá děvčata s míčem a strejc k nim vběhl se slovy:

„Ahoj holky já se tady u vás převlíknu“
Při odchodu jim ještě popřál ať se maji pěkně a okomentoval bouřku slovy:
„Nad Tatrou sa blýská, hromy divno bijů“
To už se i Janina převlékla a vydáváme se dohánět třiapůlu.

Hned za první zatáčkou kupodivu míjíme dvojici lidí oblékající se pod rozložitou lípou do igelitovejch pláštěnek. Ano, byl to námi stíhaný pár. Jedeme velice opatrně, protože se místní vesničané rozhodli urychleně zahánět svá stádečka do chlévů a nejkratší to maji po silnici. Objíždíme tak několikrát skupinky pěti a více krav, koz a všelijaký další havěti. Poprvé mám možnost v dešti vyzkoušet nepropustnost nové textilní bundy. Funguje to dobře, akorát jak jedeme pomalu, tak mi déšť stéká z rukávů do rukavic a už tam mám pěkně mokro. Ještě před Tisovcem dešti definitivně ujíždíme a dohání nás i igelit-pár na 350-ce. Ve zmíněném malém městečku (nebo možná větší vesnici) mě strejc Jirka předjíždí a odbočuje na benzínku. Bohužel je asi šest a v neděli je místní pumpa otevřená jen do tří. Na mapě nacházím naším směrem čerpací stanici v Červené Skále. Je to asi 25km, což by měla rezerva dvěapůly zvládnout. Nemohu vydržet jet pořád na trojku maximálně na čtyřku jen proto aby mi ostatní stačili a vydávám se napřed.

Pumpa měla jen do dvanácti. Co dodat. Ptáme se pani co bydlí přes silnici a prý jedině do Popradu což je 30km. K tomu strejc Zdenek ještě konstatuje že mu teče z motoru olej a prý dojezdil. Vypadá to dost vážně a i já na okamžik uvažuji o možnosti, že se budem muset vrátit domů. Motorka jen tak tak unikne hodu do kopřiv a ani jízdní řád vlaků se nakonec neshání, protože se ukazuje, že závada neni až tak vážná. Strejc má totiž v motoru ponožku, kterou tam teda dal úmyslně aby nasávala mírně prolínající olej (mechanici fy. Ford). Jak ale zastavil ponožka už to psychicky nevydržela a nějaký ten olej pustila. Strejc Jirka si z toho začne dělat srandu a pak už se smějí všichni i tomu že většina z nás stejně bude muset co nevidět dávat rezervu a nemáme tak šanci nikam daleko dojet. Při pohledu na strejcovu třipade se podivuji nad zelenavostí výfuků.

„No to je vod hoven vod těch krav co tam běhaly po silnici!“
To mě docela udivuje, protože ostatní motorky jsou hovnem netknutý.
„Jak je to možný?“
„No to jak jsme tam stáli a oblíkali se do pláštěnek tak sme stáli přímo v hovnech a máme vod toho zasraný i boty!“
Následovala neuvěřitelná exploze smíchu tak trochu i ze zoufalství a beznaděje co bude dál.

Jediná nejbližší možnost je kemp asi 10km odtud. Problém je, že ta pani co bydlí u benzínky neví v jakém stavu ten kemp je a nikdo už nemáme moc benzínu, pročež nelze vyslat hlídku. Jedem teda všichni. Teda spíš já a strejc Jirka. Třiapůly vyrážej až po chvíli a jsou celí mimo z jedné křižovatky, kde podle mě bylo docela logický jet po hlavní.

Projíždim vesnicí – tak typickou pro střední Slovensko – vidíte zde tak 30 obyvatel nejrůznějších věkových skupin a samej „Ital“ jak říká strejc Zdenek.

Uprostřed asi druhé vesnice předjíždim Simsona. V zrcátkách ještě vidim jak ho předjíždí i dvěstěpadesátka. Hledám kemp jako ďas ale nic. Jenom penzion. Přizastavuju, ale zdá se mi divnej a tak jedu dál. Než však vjedu zpět na silnici předjíždí mě Simson. Je mi jasný, že strejce potkaly nějaké trable, ale má za sebou ještě dvě motorky. Já musím najít kemp.

Před další dědinkou zahlídla Janina na levoboku za stromy lemovaným potokem chatky a následně i nějaký ten stan. Do kempu se pojede nejspíš nějakou odbočkou ze vsi ale to už moc nezkoumám a radši se jedu podívat co že je s dvěpade. Ihned však potkávám strejce Jirku a tátu a tak zas otáčím a jedu najít cestu do kempu. Zkouším takovou malou odbočku a jde to. Když přijíždí i zbytek výpravy, máme všichni docela radost. Obzvláště pak Jirka kterej vysvětluje své zdržení – uprostřed vesnice mu došel benzín. Než se však Italové vzpamatovali, seskočil z motorky, naklonil jí aby v nádrži přetekl poslední zbyteček benzínu, našlápl to a zmizel…

ATC Gindura nevypadá špatně. Má však chybu v tom, (pokud opominu špatné využití plochy pro stany kvůli místy neposečené trávě a značným hrbolům) že majiteli došly peníze a tak chybí pro tuto lokalitu stěžejní věc – oplocení (nejlíp i s ostnatym drátem a pod proudem). Tuto funkci prozatím přebírá z jedné strany potok (a za nim italská vesnice) a z druhé les (a v něm medvědi). Pro náš klid ještě přichází recepční a nabízí nám ať odjedem do penzionu, kde budou motorky zamčený na dvoře a opodstatňuje to tim, že loni tu byli na týden němečtí motorkáři a nikomu kromě jí neřekli že chtěji druhej den odjet a do rána byla jedna motorka pryč. Pojímáme k této ženě nedůvěru a odmítáme její nabídku zamknout motorky do kuchyně v budově kempu. To už by jsme je neměli vůbec na očích a teť hladovej Ital, kam se asi nejdřív vloupá?! Do kuchyně! Nažere se a domu se vrátí na motorce…

Platíme za přespání docela směšné částky (osoba 30,– a pod.) a doufáme že zítra budeme moct říct že ten kemp nás vyšel lacino. Vybíráme si místo u lampy, ke které hodláme všechny motorky zamknout, ale vlastní proces zabezpečení necháváme až se sešeří, aby taliáni nevěděli už od teť, jaký kleště maji brousit. Motorky stojí v řadě jako by tak měly být celou noc. Stavíme stany. Janina opět nachází nejlepší nejrovnější a nejměkčí místečko. Docela se zvedá vítr a saháme proto ke kompletnímu ukotvení stanů všemi sériově dodávanými kolíky. Dokonce i táta se strejcem tak činí a to už je co říct a tak očekáváme minimálně hurikán Endrew nebo alespoň wichřici Mařenu. Když už jsem se zmínil o kolíkách, na rozdíl od předešlého stanování, byla tentokrát zem tvrdá jaxviňa a tak jsem požádal Jirku o kladivo, které měl vzít. Zapoměl! – Zabít!
Hlavně že jsem před odjezdem tátu přesvědčoval že my kladivo brát nebudem, protože co pak se dvěma…

Pomalu se zabydlujeme. Strejc Zdenek si dává na stan šušťákovou bundu, aby uschla. Poté co spadla rosa byla durch. Táta s Jirkou chtěj vzít Zdenka na pivo a tak mu řikaji, že má jít s nima, že ho opijou, aby byl víc v klidu a škarpy nechal milencům a jedovatejm hadům a nechtěl tam furt házet svůj stroj. Ten sice šel, ale radši i s tetou (aby pila za něj nebo co…)

Náš stan se raději najedl a šlo se do sprch. Teplá voda – Lábuš!!!

Přioblíkám se, protože přituhuje a jdu na tatranku (proč ne v Tatrách – tohle je sice spíš někde u Národního parku Muráň) a kofolu (téměř abstinent – no tak mě zmlaťte). Soudíme že už je dost tma a tak jdem zamknout motorky. Lampa, ke které jsou přikurtovaný, bude prý celou noc svítit což je dost pozitivní zpráva. Protože nemám alarm, pomáhám si jak to jde. Třeba provázkem, kterym přivazuju motorku ke stanu a zakrývám ho partyzánskym umem, který já mám v krvi.

Pani recepční vysvětlujeme jak budeme celou noc držet stráž a jdeme spát. Občas se probouzim a mžourám do světla lampy jestli strejcovi nekradou dvěapůlu, po který dle jeho názoru půjdou úplně nejvíc…

Tak teda ten kemp vyšel levně, protože ověšená lampa tu stojí. Jdeme do sprch. Dámský jdou ze vnitř zamknout takže jdu s Janinou a… …nečekám až se uvolněji pánský – tohle neni erotická povídka! Jdu se oholit a ošplouchnout. Táta vypráví o účinosti mého zabezpečovacího zařízení – provázku. Stačilo, že se strejc převaloval a bouch rukou do stanu, už byl táta venku odhodlán zaplašit zlotřilce. V noci nepršelo a ani se nakonec nekonala žádná fujavice. Nyní však pozorujeme blížící se mračno a jak pomalu (ještě za svitu sluníčka) balíme a sušíme si věci různě rozprostřený na motorkách, dohadujeme se jestli jít do nepromoků hned a nebo až začne opravdu pršet. My s Janinou do toho jdem hned a tak se na rozdíl od ostatních nemusíme převlíkat na poslední chvíli před odjezdem, kdy opravdu už každý musel uznat, že z toho mraku zaprší. Zdenkova 350 neuvěřitelných tak 3,5l žroucí daruje životadárnou tekutinu největšímu chlastounovi výpravy Jirkovi (teda oprava a omluva) Jirkově Jawě. :-) Dává skoro třičtvrtě litru, snad k pumpě dojedem. Teta s manželem si odcházejí očistit obuv potřísněnou hovězími výkaly a pak už se jede. Někde v lese (kousek po té co strejc opět naklání motorku a znovu startuje aby dojel poslední kilometry) začíná pršet. Čerpací stanice je otevřená a dostáváme se tam všichni (táta i já už taky dáváme rezervu). Tam se o nás pokouší mdloby. Paní u pokladny je ta, co bydlí přes silnici a včera nám vysvětlovala jak tu nikde neni žádná otevřená benzínka. Tankujeme plné nádrže a jen neradi dáváme té zlé pani peníze. Jako by to nemohla včera zapnout!

Naše trasa vede na Dědinky a Mlýnky, kde jsme měli dle původního plánu nocovat a zdržet se zde ještě jeden den. Cestou vidím u silnice houby prodávajícího Itala, který drží v jedné ruce obrovského hřiba a v druhé mobil – jo asi jim to houbaření nese. Přibržďuji u cedule Dobšínská ladová jaskyňa. Neprší, ale vzhledem k mrakům, které nás doháněji se rozhodujem, že nejspíš pojedeme dnes až na Zemplínskou Šíravu.

Janina je z toho trochu smutná, ale přesvědčuju jí, že se tady můžem stavit cestou zpátky. Přijíždíme do dědinek, do kterých odbočuju abych se podíval na tamní překrásnou nádrž. Jsou zde i koupající se lidé, ale mraky za námi nedovolují zůstat tu déle než na párek a čaj. O zakempování zde nemůže být ani řeč. Kemp je na stráni, která je celá rozbahněná. Potvrzuje se tak správnost našeho rozhodnutí – směr východ. Mohli jsme jet po velký pěkný silnici na Rožňavu a Košice. My jsme se však rozhodli pro hrbolatou zatáčkovitou silnici v kopcích vedoucí přes Gelnicu. Místama mi připadá, že tady zastavit, skočí na mě medvěd (nebo Ital). Vesnice Hnilčík vypadá jak z jiného století. Prastaré chaloupky zapadlé v údolíčku, odkud je vidět jen malý kousek oblohy. Zbytek překrývají lesnaté kopce. Když se sem žene nějaká bouřka, všimnou si jí až když už je nad nima, ale to už je to spláchne… V Nálepkovu se stavujem v cukrárně na kafe. Teda Italů je tu dost ale většina souhlasí. Jen strejc Zdenek by radši na záchod v lese. Dáváme si i nějaký ten zákusek a mladí snědí hoši si vysvětlujou, že takovou motorku jako mám já, tady nemaj. Já jim jí dát nehodlám a radši pokračujem.

Cesta neni moc kvalitní a trošku mě rozhazujou podélné záplaty asfaltu. V Prakovcích se naše silnice stáčí poněkud na sever přímo do mraků. Musíme ještě asi 10 kiláků a pak se pojede hodně na jih. Zvládáme to akorát tak, že v místě odbočení a tedy změny azimutu začíná krápat a hned tomu ujíždíme. Následuje série zatáček do kopce a po chvíli zase dolů. Zastavuju na odpočívadle v protisměru, protože ten zadek teda to je věc. Začínáme mít hlad a tak zas hledáme Reštauráciu. V Košicích se nám zastavovat nechce a tak to koukáme radši projet.

Na Michalovce vede pro nás zbytečne rovná a nudná silnice. Nechávám všechny předjet a zastavuju si, abych obrátil list mapy v tankvaku. Těším se, že se chvíli svezu alespoň 110, ale po necelém kilometru nacházím výpravu na odpočívadle. Ale bylo to spíš smetiště a tak jedem dál. Opět vyjíždim až po chvíli co jsou ostatní pryč, abych se trochu projel. Tentokrát se však zastavuje u motorestu – zaplať pánbůh za něj. Dáváme si do nosa a zapíjíme to zde všudypřítomnou točenou kofolou.V Michalovcích přenechávám hledání trasy tátovi. Přece to musí znát, vozil nás sem za totáče na dofču. Neznal. Podle mapy jsem našel správnou cestu a tak po najetí na dálnici pomrkávám do prava, protože každou chvilku tady musí bejt vidět ta vodní plocha. Mraky které nás honili celou cestu zmizely v nenávratnu a tak první pohled na vodní dílo třpytící se v slunečních paprscích je okouzlující. V srdcích nám probíhaly pocity radosti a vítězství. Míjím odbočku na kemp, kde jsem prý stanoval coby malý cvrček. Zajíždím tušim že do kempu Kamenec (nebo Kaluža). Je asi šest odpoledne. Při čtení cen nevěřícně kroutíme hlavama. Za motorku chtěji víc než za auto! To je diskriminace. A navíc nerozeznávaji rozdíly mezi malym a velkym stanem.

Na recepci nikdo neni, ale ujímá se nás jedna žena, která nám nabízí buňku pro pět lidí za 110 na osobu. Nám se nechce být tak moc nakumulovaní s lidmi co s oblibou celou noc v kuse řežou dříví – a samý tvrdý bukový (jak okomentoval výkon strejce Jirky a tety táta). Nakonec je v chatce strejc Zdenek s tetou. My si vybíráme plácek u nějakého stanu (kterých zde bylo opravdu poskrovnu) s červeným Oplem kupé vedle zaparkovanym. Stavíme výjmečně jen dva stany ale motorky jsou zde pohromadě všechny. Na obhlídku přichází i teta se strejcem a vyprávěji nám jak to tam maji úchvatný a že ani nevědi jestli se jim bude chtět ležet v měkký posteli a skoro mi přijde, že si snad z nás dělaji prdel. Nakonec si ale od nich rádi s Janinou půjčujeme deky které používáme pro zvýšení měkkosti jako matrací. Ach jo, táta se strejcem budou spát jen na fóliový „karin matce“. Moc se stydim.

Jdu se svou slečnou na obhlídku vody. Lidé se zde koupou, no necháme to na zítra. Jé šlapadla zvaná zde „vodný bicygel“. Na těch se zítra určitě projedeme.

Kemp je otevřen a tak jdeme do nedaleké koliby Je opravdu na úrovni a ten můj špíz to bylo pošušňáníčko. Jsme tu jen čtyři – stany obývající. Chatařům se nikam nechtělo. Sedíme na terase, která kromě toho, že vypadá úžasně má navíc pro mě docela zvláštnost. Rostou v ní tři borovice uplně regulérně zkrz podlahu, která objímá jejich kmeny tak v jeden a půl metrové výšce. Jsem fascinován tím jak museli ti lidé myslet dopředu a zasadit sem ty borovice před více než padesáti lety tak, aby až budou stavět kolibu vyšly přesně v těch místech. No povedlo se jim to klukům jedněm slovenskejm…

S Janinou se nocí vracím zpátky a trochu spěchám, protože na stanu nemáme zámky na zipech a máme tam helmy a kdesi a cosi. Nikdo u nás na návštěvě nebyl jak to tak vypadá a tak po té co vzdáme sprchování v ledové vodě (na recepci se musej kupovat žetony), čistíme si zuby a jde se spát. Jé to se nám spí měkoučce a sladce…

Probouzí mě moc krásná píseň, která však je reprodukována snad z diskotékového mega wattového repráku co stojí hned vedle našeho stanu. Koukám se na hodinky: 23:15!!! Tak to snad ne. Janina vedle sebe instinktivně hledá rádio aby ho vypla (zvyklá doma na buzení hifi věží). Táta ve stanu vykřikuje co že je to za voly a že tam na ně vlítne! Jsem teda v klidu, protože předpokládám, že jestli se vzbudil i strejc – a to přece musel, kdo by takovej rámus zaspal – tak to za mě vyřeší. Píseň je dlouhá. Když její tóny utichnou, začíná nová. Ta už se mi tak nelíbí a jdu na ně. Rozespale mžourám ven a hrabu se ze stanu. Kupodivu vedle stanu reprák nestojí. Mohutný hřmot je vyluzován z ozvučení onoho červeného Opla u kterého jsou teť všechny dveře otevřený a navíc i kufr odkrývající tak dříve načím zrakům skryté reprobedny a subwoofer. Prodírám se zvukovými vlnami k člověku stojícímu u tohoto monstra. Nevšiml jsem si u auta co jsou za národ a tak zkouším čistou češtinu. Vysvětluji mu sebejistým hlasem, že hrají opravdu pěkně, ale docela bych uvítal, kdyby se to ztlumilo.

Najednou mě obestoupí skupinka pěti hochů a jeden z nich s dlouhými vlasy a zajímavě řešeným vousem co vypadá jako že je v marjánce až po uši zadrmolí něco ve stylu „Co že?!“ Už ne tak hrdým hlasem opakuji co jsem říkal a čekám od koho jí chytim první. V tom se ozve dívčina, kterou jsem nějak přehlídl: „Jo, ztišit OK!“ S pocitem vítězství a přiblblym úsměvem na tváři se vracim do stanu kde jsem za absolutního machra. Hudba velice razantně ubrala na hlasitosti. Opět usínáme.

V kempu začla diskotéka. Je to sice hodně daleko ale ruší mě to. Celou noc se probírám a nevim co si ještě dát na hlavu. Je to hnus velebosti.

Probouzím se celej rozlámanej. Venku se dělá pěknej hic a tak se těšim, že si ten den u vody užijeme. Vstává strejc a já mu vyprávim noční příhodu. On prý nic neslyšel a spal! To je nespravedlivý. Já si upravuji lůžko dekama a nakonec se vyspí líp on! Beru lůžkoviny a odnášim je zpátky do buňky. Těšim se, že alespoň zde se moc nevyspali protože ta diskotéka nemohla být odtud moc daleko. „Tady nebylo nic slyšet…“ Proč?! Soudruzi za co!!! Jsem jedinej kdo nespal…

Jdeme si nakoupit do prodejny v kempu. Je úplně na konci četnými stánky a bufety lemované kolonády. Kupujem nějaké konzervy rohlíky etc. S těma paštikama jsme to ale nevyhráli. Tátův reklamní otvírák nebyl dimenzován na kvalitní slovenský plech a radši se ohnul. Hlady jsme tak nezemřeli jen díky kvalitním nářadím vyzbrojenému strejci Zdenkovi.

Jdeme k vodě. Jsem velmi nadšen, že po letech opět smočím své údy v této přehradní nádrži. Bohužel, od včerejšího večera se otočil vítr a všechen humus a bordel jak kvetla voda byl u našeho břehu. Snažím se nepodléhat panice a jdu se mrknout na malej poloostrůvek, kde se pár lidí koupe. Vsugeruju si, že za zeleň je jen dva metry u kraje a tam dál to bude dobrý. S nohama namočenejma po kolena konstatuji, že je ten humus všude a jdu na břeh. Strejc Jirka tam vlezl a kousek i plaval. Když vylezl, měli jsme strach, aby ho nezmlátili lovci vodníků… Táta vzdává koupání asi ve stejném stádiu jako já. Chcem teda jít na šlapadla s úmyslem zajet někam dál, kde bude určitě lepší voda, tak by jsme si zaplavali. Přicházíme ke karavanu půjčovny a na ceduli čtu: Zákaz slézání a skákání z vodného bicyglu. Zákaz pohybu za bójemi (který byly třicet metrů od břehu)… Tak to vám na to teda kašlem!

Je šílenej hic a už po druhý jdu pod ledovou sprchu. Při odchodu z té mrazivé mučírny nechápu proč si takhle ubližuju. (Ten den jsem tam šel pak ještě asi dvakrát.)

Na oběd vezmeme tetu a strejce do té libové koliby. Při příchodu k bráně však zjišťujeme fakt, že vrátit se lze pouze přes turniket kde musíte pokaždé zaplatit vstup! A když zjistěji, že nejste evidováni a kempujete, tak vám podpálej stan a basebalovou holí rozmlátěj stroj se kterým jste přijeli – tak to přehánim ale nejspíš by ty blázni chtěli zaplatit a to se nám nechce. Jdem si tedy vybrat u bufetů v kempu. Dlouho se rozhodujem mezi dvěma finalisty a nakonec vítězí ten, jež nám nabízí i tátou velmi vyžadovaného pstruha. Sedáme si tedy tam a všichni (i táta!) si objednáváme vyprážané žampióny s hranolkama. Jen strejc Jirka potřebuje něco nemastného pro uklidnění žaludku a dává si kapustovou polieuku. Dost mě udivuje, že kapusta se zde na dálném východě řiká zelí. Polieuka doručená po půl hodině v plastovém talířku je už dávno snědená a žampióny nikde. Bufetař se při našich výtkách odkazuje na to, že může udělat jen dvě porce najednou, neboť maji malej friťák. Přemýšlíme, že mu doporučíme vařit jenom pro sebe doma, ale to se už (skoro po hodině od objednání) nese první porce. Teda porcička. Nese jí mladý klučina který je zde očividně na brigádě jako donašeč. Nenadáváme mu tedy příliš s vědomím toho, že za to nemůže. Po dalších pěti minutách se nese druhá porce. Jdou na mě mdloby, když si uvědomim, že tak dlouho trvalo jídlo pro dva a teť se začnou nanovo rožnit ve friťáku další dvě porce.

Asi po půl hodině dostáváme poslední – pátou porci určenou našemu stolu. Ostatní už jimi popisovanej přemaštenej sajrajt snědli a tak tu teť budu jíst sám. Určitě to nemůže být tak strašný. Kdyby měli hlad jako já, snědli by to bez reptání. Po chvilce uznávám, že je to fakt drsný. Studený hranolky a pár malinkejch žampiónů. Do čehokoli kousnete, vyteče z toho spousta oleje. Stejně jako všichni dojídám a modlím se ať mi z toho neni zle.

Teť s odstupem se trochu divim, že jsme to tam prostě nezabalili, už když tak dlouho neobsluhovali. Otázkou ovšem je, jestli by nám vrátili prachy, protože se tam platilo předem při objednání. Navíc byl děsivej hic a aspoň jsme seděli ve stínu… (sem si nevzal brýle proti šluníčku no)

V kempu už nás to dost nebaví a rozhodně nehodláme strávit tady celej den jak jsme původně zamýšleli. Když zjišťujeme, že strejc Zdenek se musí vystěhovat z buňky, protože ta pani co jim to pronajala našla četnější skupinku a tedy i větší výdělek, je jasný, že přesun z tohoto nehostinného kraje bude uskutečněn všemi členy výpravy.

Asi v půl pátý začínáme balit, aby jsme mohli odjet hned jak skončí na vrátnici směna.

A máme to za darmo! (stanaři )

Vyrážíme na Domašu.

Vzhledem k minulým problémum s benzínem chceme natankovat co nejdřív to půjde. Když jsme při příjezdu na Šíravu hledali správný směr přes Michalovce, všiml jsem si hned dvou cest kudy můžeme jet a je tam pumpa. Jak to ale bývá našel jsem třetí bez pumpy. Dle mapy, jsme ale měli dojet co nevidět do městečka Strážské a tam se natankuje. Alespoň jsme nejeli po hlavním tahu a mohli se kochat při průjezdech krajinou a vesničkami naší obligátní sedmdesátkou.

U benzínky mám opět druhou nejlepší spotřebu, tentokrát těsně před téměř shodnýmy žrouty Jawa 250 a tátova 350. Strejc Zdenek je však hluboko pode mnou. Začínám ho podezřívat, že chvílema vypíná motor a odstrkuje se nohama :-).

U křižovatky před Veľkou Domašou se radíme z které strany to vzít. Jedem z leva. Po pěti kilometrech bezvýsledného pátrání jedem z prava. Nacházíme nějakou odbočku a dole u vody jakýs kemp kde by se dalo najít místo. Je to ale bez sprch a chemický záchody (nevim proč se tomu tak řiká když to sou obyčejný sucháče, ve kterejch to pak plave – hanba vystřízlivět…)

Je ale dost večer a už se nám nikam nechce. Já ještě objíždim pobřeží, ale nic lepšího tady poblíž neni. Navíc to tu funguje obdobně jako v předešlim kempu. Na recepci jsou jen od 7 do 18. Takže zatim nic neplatíme.

Večer mám hlad, ale další hot dogy a hamburgery už ani vidět! Kupujem si s Janinou nějaký šušenky a brambůrky a navštěvujem tátu s Jirkou, kteří sedí u stánku kde místní výčepní a disjockey (prý povoláním učitel) bavil všechny svým humorem. Když zjistil že jsme Češi, měl hned téma k probírání. Pak nám pouštěl staré slavné ruské písně z dob hlubokého totáče.

Jsem utahanej a tak po návštěvě WC (zaplať pánbůh že tam byla absolutní tma) jdem s mou drahou polovičkou spát.

Je kolem šestý. Probudil mě tátův dotaz, jestli vypadnem než se bude muset platit nebo jo. Rozhodujem se pro ušetření naší finanční hotovosti. Přece jim nebudem za takovej bez sprchovej suchoš-hajzl platit!

Během půl hodiny duní naše až na 250-ku dvouválce k severu. Když po chvíli míjíme docela dost hezkej kemp dostávám z toho psotník a hlad. Určitě tam musela bejt v noci zima tak moc u vody no fuj ;-( .

Po předjetí kombajnu si v následující vísce všímám potravin a tak stavim na snídani. Všichni to uvítali a tak nakupujeme v prodejně, ze které socík přímo čiší. Strejc si ode mě půjčuje lžíci na jogurt a já mám radost, že jí nevezu zbytečně. S tátou pak probírám, že neměl tašky a ostatní zavazadla přidělávat na motorku když stála na bočnim stojánku, protože držej rovně jedině když ji na něj zase postaví. Jinak za jízdy to vypadá, že každou chvíli spadnou. Držej ale dobře a tak s tim nic neděláme (ten pohled za jízdy však stojí za to).

Pokračujem na Prešov. Opět předjíždíme tentýž kombajn a v Giraltovcích stavíme u benzínky na kafe a kloudnej záchod. Strejc Zdenek je nervózní, že nás zase předjel ten kombajn a že se zbytečně furt zastavuje, napřed sám ale jet nechce. Janině z časových důvodů zakazuju jít se zde vyspršit a to je mi pak vyčítáno. (Proč musim vést celou výpravu pořád jen já!)

Za Prešovem odbočujeme na Starou Ľubovňu. Docela by mě zajímalo co se odehrává ve strejcově Jirkově mysli když míjíme pivovar Šariš…

Následují překrásné přírodní scenérie, které mi však překážející elektrické vedení nedovoluje vyfotit. Ale je to nádhera.

Ve Staré Ľubovně jsme se stavovali na jídlo už loni dvakrát v Salaši u Franka a bylo to tam jako na grilu (viz loňský cestopis), tak se tam chceme naobědvat i tentokrát. Neuvědomujeme si však, že jsme dnes vyjeli hodně časně, a tak musíme třičtvrtě hodiny čekat než se začne vařit. Nám to ale nevadí a tak obhlížíme kolik toho za rok přestavěli a přemítáme o další cestě, která by měla vést přes Tatry a Liptovský Mikuláš do kempu u Liptovské Mary. Výborný guláš s knedlíkama je nám pak odměnou za tu chvíli posezení.

Před přímým vjetím do Tater ještě míjíme cowboye na koni, ženoucího po louce stádečko krav a pak zastavujem a navlíkáme na sebe co jde, protože očekáváme loni prožité ochlazení a mlhu. Má slečna však zjišťuje rozbitý zip u kožeňáků. Naštěstí jde jen o vypadlej jeden zoubek, takže když jezdce nacpu hodně dolu, mohl by najet zpět na tu porouchanou stranu zipu. Když toto provádim, má Janina kalhoty oblečený a tak předkloněn s hlavou narvanou co nejblíž jejímu rozkroku, abych na to viděl s křečí v xichtě docela bavím kolem jedoucí. Oprava se daří a ani nikdo ohlížejíce se po nás neboural, takže můžeme jet dál.

Dvakrát odbočuji z hlavní silnice abych udělal fotku někde nás stojících v Tatrách. Pokaždý však strejc Zdenek řekne jen kolik že se to platí za parkovné (160 a pod) a jedou dál. Sakra! Snad kdyby jsme jen na chvilku sesedli z motorek a udělali si fotky, tak by se nic nestalo né!

Stavíme ještě u říčky Bělá a alespoň zde v klidu obdivujeme krásu přírody. Když si uvědomim, že vlastňě jsou Tatry už za námi, je mi z toho rychlokurzu smutno. Snad někdy jindy.

Po nákupu v Mikulášskym marketu, kde jsem si při hlídání motorek poslech zprávy v rádiu a zjistil, že tady maj ještě větší bordel než je u nás, přijíždíme do rozbláceného ATC Liptovský Trnovec. Pouštěji nás dovnitř, aby jsme se porozhlídli jestli najdem místa pro stany. Ty nacházíme a než se vyříději formality, kecáme s českýma motorkářema (Milan s Míšou na ZZR 600 a Honza na GSX 750F) který dorazili po nás. Doporučujeme jim ať zůstanou, neboť již od loňska hodnotíme tento kemp jako the best (i když za nejvíc škváry – 90 osoba atd.). Ale zas se tu od 22:00 do 6:00 fakt dodržuje noční klid, brána je zavřená a ani k vodě se nedostanete. Celou noc navíc kemp procházej sekuriťáci.

Stavění stanů je doprovázeno mírnými nepokoji mezi osádkou Jawy 350, ale to už běžím obhlédnout sprchy a dále pak najít místo kde tu prodávaji pohledy. Večer si dávám v bufetu kofolu, pizzy a palačinky a kdesi a cosi. Při návratu do stanů vidim jak strejc Jirka klábosí s motorkářema, kterejm jsme radili zůstat a dává jim napít (Citrus bo co). Přidáváme se teda do debaty a následně na to si přejeme šťastné dojetí etc.

Beru si z motorky sušící se ručník a chci se jít umejt. Před stanama na patníku s vývody elektriky kde si dobíjej táta a strejc mobily vidím botičku od barbíny, kterou Jirka našel v kemu u Bojnice. Tak to se s náma pěkně povozila… Já svůj mobil dobíjet nemusím, protože jeho použití plánuji jen jako výjimečný (večer sms do Čech kde jsme) a tak sem si nabil baterii a místo nabíječky mám nabitou baterii z Janinýho mobila jako rezervu. Tu už dnes večer musim použít, protože ta má je hotofka. No to je akorát. Moje vydržela 5 dní tak teť ty tři budou v pohodě. Dávám si horkýho spršáka a je to žrádlo.

Ten večer ještě tajně kupuju pivo Kelt v lahvi, na který mám už delší dobu zálusk ochutnat ho. Mnou zakoupený produkt však nebyl jak jsem očekával černé pivo, ale světlé. Navíc smrděl a chutnal po kvasnicích, takže (pivař odpustí) byl vyhozen.

A jde se spát&hellip mno teda vlastně ležet ;-)

Vstávám ne zrovna časně. Blížeji se mraky a my se rozhodujeme jak dál. Táta vypráví jak až daleko slyšel cirkulárky ze stanů strejců, když šel v noci na záchod. Chtěli by jsme se mrknout na Demänovskou ľadovou jaskyňu (náhrada za Dobšínskou). Můj návrh vrátit se po prohlídce sem a být tu do zítra je zavržen, protože by se akorát čekalo na déšť. Do kempu u Bojnice to je zase moc známá cesta, takže se bude mířit na jih. Strejc Jirka vypráví velice pěkně o Senci, ale to je moc daleko. Strejcovi Zdenkovi je to jedno a klidně by mohl rovnou domů… Po těchto řečech je mi teda taky všechno jedno a nechávám je ať si něco vymysleji sami, protože rozhodovat furt za někoho mě už nebaví.

Jdu do sprchy která zas začla týct teplá. To je fakt zajímavý, jak to tady pouštěji na příděly. Jdete zkusit vodu a teče studená. Za pět minut už ale teče teplá. Když vystihnete ten správný okamžik, tak se ještě neutvoří fronta a tak si vychutnáváte ten Lábuš a jen mírně se zastydíte při pohledu na nápis šetřete vodou…

Veškeré plánování bez mé přítomnosti skončilo u jeskyně, oběda a pak prý se uvidí…

Posnídáme a jdeme se sbalit. Naši čeští spřízněnci motorkáři balí taky. Janina běží k vodě udělat fotky a jedem.

U parkoviště pro návštěvníky jeskyně je mooc aut a lidí. No nevim jestli jsme neměli vyrazit dřív. Mladý klučina nás navádí na plácek před volejbalovym hřištěm, kde už v řadě stojej asi čtyři motorky. Chopper, dva stríťáci a předchůdkyně mé CB krásná chromovaná, strejcem Zdenkem dost obdivovaná, ale dle mého názoru nedostatečně dimenzovaná pro ostřejší projíždění zatáček. Inu veterán. Parkovné jest 30 peněz za moto. Platíme a odcházíme všichni až na strejce Zdenka, kterej se na to může vy… někam se hnát do kopce (dle parkmistra 15 min nahoru a 10min chůze dolu), a pak ještě platit hříšný peníze za vlez. Aspoň nám někdo hlídá motorky.

Jdeme k místu odkud se zvedá úzká cesta lemovaná zábradlím. Je zde cedule s časy prohlídek. Noo tak za pět minut na hoře a nebo až za hodinu. Pak potkáváme pani, která nám tvrdí, že nahoře je lidu tak na dvě hodiny. V tu chvíli je nám všem jasný, že jedem dál. Teprve když docházíme k motorkám, napadá mě, že jsme tam mohli přece jen jít alespoň se podívat jestli ta pani nekecala, ale to už je pozdě. Zdenek se diví, že si ještě nestačil pořádně prohlídnout motorky a už sme zpátky. Táta zkouší dostat zpátky peníze za parkovný, ale bezvýsledně.

Jedem se teda najíst do cca 5 km vzdálené restaurace Mustang, kterou Janina viděla už když jsme jeli k jeskyni. Dáváme si uzenou krkovici s „kysnutými knedlemi a kapustou“ a pak poháry. V tom k restauraci přijeli ti dva streetfighteři co jsme je viděli na parkovišti. Vítáme je dotazem jestli stáli tu ohromnou frontu co tam údajně měla bejt a jak to tam vypadá. Když nám odpovídaji, že se tam dostali hned a i teť, když odjížděli tam bylo jen pár lidí, jímá se mě tropické šílenství na čtyři – AMOK. S Janinou a následně i s ostatními se domlouváme, že teda alespoň Honda se vrací na jeskyni a jestli jedou dál tak je pak někde doženem.

Platí. Jawy pojedou na Ružomberok, Bánskou Bystricu, Zvolen, Bánskou Štiavnicu, Levicu a pak se uvidí…

Rozjíždíme se. Na okamžik mi probleskne, že jediná možnost se opět shledat je můj Lákatel Óhne touch. Ale těšim se. Ještě jsem nikdy v životě nelezl dírama ve skalách.

Pod jeskyní odbočuju už automaticky na místo kde jsme před chvílí stáli. Pod slídu tankvaku dávám lístky za parkovné pro tři motorky (kdyby někomu připadalo CB na jednu moc silný…) Mapu a všechny důležité věci zamykám do kufru, helmy a tankvak pak řetězem k přednímu kolu. Bundy berem sebou. No vždyť je ledová tak se třeba hoděj.

Za třičtvrtě hodiny má začínat další prohlídka. Během sedmi minut zdoláváme převýšení 90m po cestičkách o celkové délce 600m – pokud si chcete představit jak je to asi náročný vyběhnout to za 7 minut, tak – jaxviňa!

Nahoře už čeká fronta a v půl otevíraji pokladnu. Používám výhod slev ISIC karty a zjišťuji, že se do teto prohlídky vlezem. Doslova mi bylo řečeno: „Prauda že!“ A to bylo povzbudivé.

První skupinku berou jen německy mluvící, za což je asi 100 peněz příplatek. My jdeme hned v další. Lezem do plechovejch vrat a za nima je nám vysvětleno co že se všechno nesmí. To už si nás přebírá sympatická mladá nastydlá slečna a mě je jasný, že uhoděj mrazy. Nejprve nás provází krasovou částí. S tím se nesmiřuje malý hoch za mnou, který každé tři kroky kopnul do nějakýho kamene na zemi s dotazem: „Mami to je led?“, „Mami a to už je led?“ …

Fascinován jsem hleděl na ty zázraky přírody. V jedné síni jsem objevil cosi, co mi připomnělo hlavu medvěda. Průvodkyně ji však označila za strážkyni jeskyně – sovu, s dodatkem, že některým lidem připomíná hlavu Lenina a některým prý i pokémona. Má automatická reakce – vyřčení: „Pi-ka-čů!“ průvodkyni poněkud vyvedl z rovnováhy a chvíli trvalo, než mohla opět začít s výkladem.

Při další zastávce o kousek dál na mě kápla voda. To se teda dělo celou prohlídku, ale teť to bylo přímo do oka. Než jsem však stačil vyvolat paniku a s hysterickym řevem že přijdu o oko utýct někam do nitra jeskyně, řekla průvodkyně že to nad náma je oltář a na koho prý z něj kápne, ten bude o rok déle živ. To na mě zapůsobilo uklidňujícim dojmem. I když to oslepnutí vlastně nevyvrátila…

V další, již ledové časti (kam se poděl ten malej co to porád chtěl vidět nevim), jedna paní neodolala a sáhla si (na led, ne na mě!). Průvodkyně ji napomenula. Paní se bránila, že prý jen chtěla vědět jestli je to led.
„Ano je to led.“
To byl okamžik pro mě. V těchto místech byly ošklivé betonové tarasy, které se mi sem vůbec nehodily. Zeptal jsem se tedy slušně:
„A tohle je beton?“
„Ano, to je beton.“

Po projití pod hrozivým převisem, který má spadnout na lháře (měl jsem to s fousem), následovalo neuvěřitelný množství schodů na povrch. Posledním třem schodům se prý říká infarktové. Je zde velká změna teploty a někdo to nemusí moc dobře nýst. Teda já měl málem infarkt už v půlce. Na posledních třech schodech v jeskyni jsem nic nepocítil – tak velká a lže! Nelhala. Ale byly to až ty schody venku. Je to neuvěřitelný. Už jste metr od vchodu a teprve tady běhen jednoho kroku na další schod zažijete tepelnou změnu o nějakých 30 Celsiů.

Jsem z toho dost přejetej, ale to už mě zajímá jestli je dole motorka a věci. Najednou mi dochází, že jsem měl mobila sebou. A ja ja ja jaj… Mobil je total death. Tak to nám to pěkně začíná. Třeba je jen zamrzlej. Jedem na Lipt. Mikuláš a Ružomberok. Snažim se to trochu hnát, ať někam dojedem. Při náhodných zastaveních zkouším mobil a nic…

Možná že to teda vyrušilo baterku. Tak hlavně že nemám nabíječku. Číslo na tátu z hlavy nevim, co dál?! Brousim to na Bánskou Bystricu a k naší smůle začíná pršet. Při oblékání proti dešti zkouším obě baterie. Bezvýsledně. Jsem nervózní, smutnej a nevím co dál. V Bystrici, před kterou předjíždím ZZR1100, kterej se na mokru bál víc než já, zastavuji u benziny, abych zkusil pevnou síť. Je to benzinka hned u Teska, u kterýho jsme si před několika dny dávali kuře. Chci brnknout domu ať mi mamka zjisti od táty vše potřebné aby mi až jí odněkud zas zavolám řekla co a jak. Bohužel, automat mi sežral dvacku a nejde vytočit číslo v mezinárodnim formátu. Jdu za čerpadlářem a vysvětluju mu že mám asi rozbitej mobil a odkud si můžu zavolat. On mi radí Tesko, ale prý ať mu půjčim ten mobil, že to skoukne. Jak o sobě tvrdil: „Já som taký MacGyver“. Naštěstí přišel někdo platit benzín a tak jsem mu mobil vzal a utek do Teska. Přístroje zklamaly stejnym upůsobem. Ani na mobil ani do zahraničí se jim volat nechtělo. Nakonec se však na mě usmálo štěstí. Zahlédl jsem prodejnu Eurotel. Slečně prodávající vysvětluji svůj problém a zkoušíme dát mobil na nabíječku.
„Žije! On žije!“
Dohodneme se tedy, že si půjdu po nákupech a nechám to chvíli nabít. Vracím se za Janinou s povzbudivou zprávou. Když se blíží konec času, který jsem určil pro nabití jako dostatečný, zažívám pocit narkomanů, kteří už potřebujou dávku.
„Proč ještě dvě minuty, to je přece jedno, já už chci volat!“
Doslova běžím pro mobila moc děkuju za nabití a píšu SMS jako že kde jsou. Jawaři byli zrovna v Levici u benzínky na pauze a tak mi táta hned brnknul. Je to bezva. Vše jde jako by se nic nestalo…

Valim na Zvolen a narozdíl od ostatních, kteří jeli přes Štiavnicu, si vybírám rychlejší trasu přes Žiar nad Hronom. Místama už prší docela dost. V jedný vesnici v táhlý pravý zatáčce najíždim na přechod a ujížděj obě kola. Trochu to s námi zamávalo, ale ustáli jsme to. U benzínky, o které si myslím, že je před Levicí zastavuji, pro další spojení. Volám tátovi a ten mi vypráví jak našel bezva kemp s chatkama. Ptám se teda kde to je a on že se zeptá. Ukončuji hovor a vyřizuji si SMS s Českem. Pak volá táta: „Takže ten kemp je u Ka…“ Mobil vypnul!
Dopr…Dele!!!
Zkoušim ho zapínat. Baterie hlásí 60% ale jakmile mi táta zavolá, mobil se vypne.
Posílám SMS ať mi napíše zprávu kde to je. Za chvíli mi přichází SMS s tátovým telefonním číslem. To bych si to hodil. Lítám po pumpě jak blbej a jsem na dně. Z reproduktoru zjišťuji, že Ros s Rachel se vezmou (seriál Přátelé) – nějaký nový díly.

Asi po čtvrt hodině, kdy už vidim jak spíme zachumlaný v trávě (táta má spacáky a stan), přijíždí k pumpě české auto. Okamžitě běžím k pani co z něj vystupuje a po domluvě si zkouším dát do jejího mobilu svou SIM kartu. Funguje a zrovna volá táta. Prý na mě počká u Slovnaftu v Levici. Bezva jedem tam.

Nejde to ale tak moc rychle, protože jsem před deseti kilometrama blbě odbočil a jsme u jiný benzínky než jsem chtěl – no osud. Ale je to o 15km dál. Když přijíždím k Slovnaftu a vidím tátu padá mi ze srdce budr jaxviňa. Ten je sice trochu naštvanej, ale když si už uklízíme věci a jdem do super prýma koliby, jsme všichni spokojený. (to Ka… bylo Kalinčiakovo)

Dokonce i test bundy a návleků na kalhoty proti dešti skončil pozitivně. Jsem mokrej jen u krku a u břicha. Jen rukavice neobstály a propustili víc než bych chtěl a pak to teklo kousek do rukávů…

V kolibě si dáváme nášup a moc dobrý víno (já a Jaňula) a pivo (strejc Jirka a táta) a zůstali v chatce (strejc Zdenek s tetou)…

Probíráme co se komu přihodilo a uznávaji, že prvně co jsem je nevedl já, tak jim celej den lilo. Tak nám sice až na prvních 50km taky, ale zas ta jeskyně… Táta vypráví, že se stavovali na skanzenu Vlkolínec a to byla zrovna chvilka kdy jim nepršelo, jinak pořád. Skanzen patří od decembera 1993 k památkám UNESCO.

Když se tam vypravíte, jeďte na motorce nebo autem, protože tak se tam dostanete přímo k bráně. Chudáci, co přijedou sockou (autobus) vystoupí 3 km od skanzenu, dojdou k němu, projdou to tam uvnitř(další cca 2 – 3 km) a pak zas zpátky na zastávku a tam umřou vyčerpánim… Táta čistě náhodou několik dní před dovolenou viděl v televizi pořad o této kulturní památce a tak tam výpravu zavedl na prohlídku a všichni byli spokojeni. Srejc Zdenek se divil, že zde předváději kolovrátek jako nějakou vzácnost a on ho prý má na půdě. Nebo že by to mělo nějakou cenu?!

Chatky sehnal táta na poslední chvíli. Nejdřív jednu, ale když byla možnost izolovat chrápající, zaplatily se dvě (každá o 5-ti lůžkách).

S Janinou jsme ještě všelijak rozvěsili promočený hadry, utvořili si letiště a po příchodu táty šli spát. Tak to nakonec dobře dopadlo. Teť už vím, že VŽDY nabíječku sebou a nejlíp bejt jištěnej ještě jedním mobilem!!!

Tak dobrou s kobrou…

V noci pršelo a když se probouzím abych si odběhl na WC ještě trochu mrholí. Po zjištění přibližného umístění sociálek se přidává i Janina k prvnímu vkročení do dne. Kolem chatky je ještě víc bláta než večer. Když se vracíme do chatky, pozorujem ještě bazén. Ten sám je konstrukčně velmi atypický. Vypadá jako vypuštěnej, ale když přijdete blíž, zjistíte, že v místě, kde předpokládáte dno je teprve hladina a na jejím kraji jsou přesvědčivé schůdky do vody, takže 10cm po dně to být nemůže. Odhaduji tak 1,5 až 2m hloubku. To už je dost na to, aby uprostřed bazénku plavající myška nedosáhla. Chudinku malou pozorujeme jak beznadějně opisuje kruhy volným tempem máchající tlapičkama. I kdyby našla schody, jsou na ní moc vysoký, o čemž svědčí mrtvolka její kolegyně v těchto místech. Necháváme této morbidní zábavy a jdeme se radit s ostatními kam se dnes jede.

Strejc Zdenek by klidně až domu…

To je ale asi 450km a nám ostatním se to zdá dost. Takže se zas pojede kam se až dojede. Vybíráme nejkratší cestu na Čechy, tedy Levice, Nitra, Trnava, Hodonín… Zde by jsme nejspíš ve směru na Uh. Hradiště měli najít kemp a přespat do zítra.

Při naší diskusi o povodních, které prý zasáhly Budějovice a i nějaká místa na Slovensku, se do našeho rozhovoru vměšuje paní z vedlejší chatky (Češka z Plzně). Prý maj celej barák vytopenej. Uvažovali, jestli pojedou domů, ale rozhodli se, že to nemá cenu. (To teprve povodně začínaly. Když přišla ta 150-ti a víceletá voda museli skončit bez baráku. Někdy je holt život sviňa.)

Po sbalení, uklizení chatek (i s vytřenim podlahy!) a předánim klíčů zodpovědnym osobám sedáme na naše stroje a pak zase slejzáme a čekáme jestli strejc Zdenek nastartuje. Ta jeho baterie se mi nějak nelíbí… Vytlačil motorku z kempu a hodlá ji rozjet z mírného kopečka. Hned na poprvé málem nabrali kontejner. Když nabrali… …dostatečnou rychlost, kopnul tam strejc za dva dal plnej plyn a pustil spojku. Motor se převalil a mohutně zabral. Motorka se zvedla na zadní a řítila se na nebohé kolemjdoucí. Po dopadnutí na přední kolo to strejc ale stihnul strhnout, takže ztráty na životech se nekonaly. V Levici u Slovnaftu dáváme kafe a komentujem ten kaskadérský výkon. Zbytek výpravy si zde natankoval už včera a tak tedy čerpám pohonné hmoty sám. Platím a … Do sedel!

Mraky se tvářeji podivně. Na brumlající stroje s dvěapůlou v čele udávající konstantní cestovní rychlost 70km/h začínají dopadat první kapky deště. My jsme však připraveni. Dokonce i strejc Jirka měl od svého bratra jedoucího hned za ním zapůjčenou igelitovou pláštěnku. Nevím jaký z toho měl požitek táta vzadu, ale pro mě a Janinu byl pohled na igelit partu před námi uchvacující. Strejcové oblékli pláštěnky zádama dozadu, zatímco teta jí měla normálně jak má bejt (– včetně kapuci kterou si navlékla navrch na helmu, aby jí déšť mohl zatýct pěkně až za krk…). Proud větru se jí snažil vysvětlit, že si to má z hlavy sundat, ale teta s ním bojovala a navlékala si kapuci na helmu znova. Pak podruhý, potřetí, počtvrtý… Navíc co chvíli spatřuji kolem mě letící kousek igelitu jež nejspíš pochází z pláštěnky strejce Zdenka. Počítám teda, že asi dojede jak oškubaný kuře a přemáhá mě záchvat smíchu.

Přijíždíme do Nitry. Zde se vyskytují mírné problémy s navigací. Jak je však již pravidlem, nezajeli jsme si ani metr, protože orientační smysl je jedna z dalších mnoha věcí které já mám v krvi. Teť nás čeká nudnej přesun do Trnavy po dálnici. Na osud „igelitovek“ při zvýšení rychlosti radši ani nemyslim. Opravdu zrychlujeme! Strejc Jirka se nechává táhnout ve vzdušné kapse náklaďákem a těch 80 se jede kopec nekopec. To však velmi těžko nese Zdenkova třipade a radši se zkouší přidřít… Zastavuju u něj, zjišťuju co se stalo a domlouváme se, že doženu Jirku a někde s ním na ně počkáme. Už na suché silnici zalité hřejivými slunečními paprsky trošku zkouším motor (150). Předjíždim děstěpadesátku a čekám až bude k dispozici nějaké vhodné místečko na pauzu. Docela to trvá ale pak se před námi objeví benzinka ke který teda odbočuju. Koukám na Jirku a z jeho pláštěnky zbyly jen cáry igelitu. Tak to z něj byly ty poletující útžky. Můj smích nebere konce. Strejc pak musí Zdenkovi slíbit, že mu koupí novou dešťovou ochranu, protože tahle půjde do koše.

Když jsme teda zas všichni pohromadě a odsvlečeni úměrně vedru které nastalo, shodujem se, že když byla mizerná snídaně, měl by co nejdřív přijít pořádný oběd.

Po schroustání posledních… …dálničních kilometrů přijíždíme do Trnavy a já na jejím konci vedu naší výpravu směrem, který nám ukázala cedule s nápisem Koliba. Je to až v další vesničce a ne moc přesvědčivě popsaný, takže se radši ptám městských strážníků, kteří nám autem razí cestu až k parkovišti před venkovním posezením. Ceny jsou o trošku vyšší než jsme zvyklí, ale po přepočtení na naše to vychází slušně a tak aby toho nebylo málo zajídáme oběd zmrzlinovými poháry. Jak krásné je žít…

Z melancholického klidu trávení chutných pokrmů nás však tu a tam ruší křik pávů. Jdem se teda před další cestou mrknout odkud to a spatříme veliký strom obsypaný tímto ptactvem. Plot kolem jim moc nepřekáží a někteří přebíhají cestu z parkoviště, aby se prošli po malém parčíku. Pobíhá zde i pávice s maličkým pavátkem. Roztomilé.

To už nám ale zbývá jen 70km na hranice. Posilněni kvalitní stravou a pohledy na pestrobarevné ptactvo (ale hlavně tim jídlem) se odebíráme ke strojům. Projíždíme Trstínem a mě se nějak nechce do Čech. Mám takový pocit, že jakmile přejedem „štátný prechod“, pojede se rovnou až domu. Tim se mi zkrátí dovolená a tachometr za dnešek ukáže 450km ze kterých umřu.

Zastavuju proto na odpočivadle a navrhuju nedaleký kemp Hrudky, aby se utratily slovenské peníze. Můj návrh je k mé nesmírné radosti přijat a tak pokračujem ještě několik kilometrů stejným směrem jako dosud až do Jablonice, kde budem odbočovat.

Ve zmíněné vesnici se stavujeme na nákup zítřejší snídaně. Při pohledu na řetěz mého CB se mi na okamžik zastavuje srdce. Něco tak totálně suchýho jsem viděl naposled na starym kole značky UK. Tak to dopadá, když máte doma sprej na řetěz příliš velkého objemu a nevejde se do batožiny. Musim to něčim namazat. Ještě v Čechách koupená WD-40 je spíš k odmašťování, takže tu asi nepoužiju. V místní drogerii nalézám mazadlo COYOTE KONKOR ve spreji priměřené velikosti – tak alespoň to. Je mi teda jasný, že to nastříkám a po prvních kilometrech bude víc na kole než na řetěze, ale už pro ten pocit.

Najíždíme na příjemně klikatou okresku kterou se dostáváme ke kempu. U vrátnice nám sdělují dost přijatelné ceny a radu, že v zadu v kempu bude dnes v noci disko, tak jestli chceme klid, máme rozbít stany poblíž brány. Vybíráme vcelku dobrý plácek a kradem prkýnka kde se dá, abychom podložili stojany motorek. K našemu velkému překvapení zde potkáváme již zakempované naše od Lipt. Mary známé motorkáře: Honzu a Milana s Míšou. Jsou zde taky na poslední noc před cestou domů. Ptáme se kde tu je co k jídlu a k naší smůle nikde nic moc. Po postavení stanů se u nich ještě zastavuji na podrobnější debatu o motorkách a zážitcích z cest a předevšim jim vyprávim o kempu v Nízkých Tatrách obklopeným Italskou vesnicí. Docela mě pak překvapí jejich zkušenosti z loňské dovolené:

Byli v nějakém podobném neoploceném kempu v chatce. První noc proběhla celkem v klidu. Od večera až do rána svítily lampy a tak jim nenaháněl strach ani nedaleký lesík. Z technických důvodů se však rozhodli pro ještě jedno přenocování. Vše se ale nějak změnilo. Majitel kempu je pozval večer na vínko a pod. a na houbový gulášek… První podezřelá věc byla, že ačkoli už byla dost tma, nesvítily venku žádná světla, tím pádem nebylo vidět na motorky. Srdečnost hostitele byla však tak veliká, že nemohli odejít a popíjeli dál. Když se pak několika lidem udělalo po guláši trochu nevolno, pojali už podezření, že je snad chce otrávit a je spolčenej s nějakejma cikánama co už čekaj v lese, připravený odjet na novejch motorkách. Poděkovali proto raději hostiteli za obsluhu a šli do chatky. Venku neuvěřitelná tma a motorky hlídaný jednak klasickym alarmem a druhak dalším na pohyb kolem motorek stály na druhé straně od vchodu do chatky. Když ke kempu přijelo auto a zůstalo stát s parkovačkama neuvěřitelně dlouhou dobu, vyzbrojila se celá chatka kudličkama a vším co šlo. Auto odjelo a nic se nedělo. O půlnoci, na minutu přesně, se rozhoukal alarm detekující pohyb u motorek. Než však vyběhli ven nebylo venku po nikom ani stopy. Jen nedaleký les vzbuzoval pocit sledujících očí. S neuvěřitelnou přesností se po hodině alarm rozezvučel znovu a celá situace se opakovala…

Jo má to někdo zážitky. Asi zainvestuji taky do nějakýho elektronickýho hlídače.

Při prohlídce zdejšího kempu jdeme s Janinou omrknout sprchy. Je tu ve zdi jakýs automat, který si žádá 10 korun slovenských. Čekáme radši na večer až bude na sprchování fronta a jdem do sebe hodit nějakou stravu v podobě párků etc.

Na celý kemp jen jedna funkční umývárka, ke které při ubytování dostanete klíč, aby jste se tam mohl s kýmkoli chcete zamknout a následně diskutovat na téma „Jaké jsou příčiny krachu na New Yorské burze“ a podobně (co já vim co vy by ste tam dělali…). Je fakt, že desetikorunový příděl teplé vody je časově dostatečně dimenzován na pohodový vyspršákování dvou lidí a jak jsem specielně pro Vás zjiztil, můžete se sprchovat v obou sprchových koutech najednou – pokud tam s někym jste, jinak je to přes zeď (ale místa je dost pro dva v jednom koutě – zjištěno specielně pro mě).

V noci nás trošku budí lidé courající se na disko a zpět, ale je to podstatně lepší než u Šíravy. Následně jsem provedl test svého jednoplášťového stanu v dost drsnym dešti, ale to už si uvědomuju jen na půl, z říše snů.

No né venku neprší a stan taky obstál. Jeho stěny jsou sice ze vnitř jako každé ráno lehce oroseny, ale i to je mnohokrát lepší, než jak dopadl táta se strejcem. Byli líní zatloukat všechny kolíky a tak se dostala voda mezi ochranou podlážkou moskytiéry a špatně upevněnym vrchnim pláštěm až dovnitř a nebylo jí málo. Taky motorky, který jsem nám všem včera vyčistil už tak mooc bezva nevypadaj.

Při balení si nemůžeme vynachválit, jak jsou ty igelity bezva, protože jsme byli na blátě, a stany jsou čistý. Špinavé igelity za tuto věrnou službu s díky vyhazujem… Pak si s kolegy motorkáři sedlající Suzuku a Kawu vyměňuju kontakty a připravuju Hondičku zahříváním na cestu.

Strejc Zdenek je celej nedočkavej, jestli mu to chytne. Povedlo se a tak nás popohání, aby nemusel čekat. Posíláme ho radši napřed a mě napadá, že by jsme mohli jet od kempu na druhou stranu a dostat se tak dřív na hlavní tah směr Hodonín. Vzhledem k tomu, že strejc je bez přenosného telefonu schopného volat v zahraničí (neschopnej měl), jedem za ním stejnou cestou.

Vedu skupinku tří motocyklů a na studeném asfaltu s nezahřátýma gumama jen velice opatrně projíždím zatáčky, většinou ještě mokrý z nočního deště. Na rovince za křižovatkou vidím stojícího Favorita, vedle něj jde teta s oběma helmama k o kousek dál v motorce se šťourajícímu strejcovi. Okamžitě mě napadá, že došlo k nějaké kolizi. Favorit však nejeví žádné náznaky mých předpokladů a nadávající Zdenek na zkurvenej sráč a zasranou baterii je odvrací úplně. Baterka třiapůly už tak tak letěla vzduchem, ale nakonec je po nastartování na dvěapůláckou vrácena na původní místo a strejc uháněl seč mu síly stačily k nejbližší aku prodejně.

Doháníme ho v Jablonici v benzině novou baterii kupujícího. Když mu ji navíc platí teta, dají se již na jeho tváři nalézt známky uklidnění až radosti. Já zatím očíhávám CBR 1000 zde vystavenou k prodeji a všem náhodným kolemjdoucím vysvětluji, že to je stará těžká kráva (majitelé prominou) vhodná tak na zkoušení maximálky a tedy i sebevraždy na dálnici a že na normální ježdění úplně stačí stroje typu mého CB apod. Strejc jde konečně praštit s tou starou baterií. Očekávám pořádnou šlehu, ale vzhledem ke kdovíjak pevným plastovým popelnicím ji jen pokládá na dno. Aby však alespoň s něčim praštil hází do popelnice krabici od nový, ale zas se praští do prstu, takže nic moc úleva. Někdy je to těžký.

Ze Senice nám už zbývá necelých 20km slovenské krajiny a za městem Holíč přichází až nečekaně brzo cedule CLO ZOLL. Nenamáháme se ani se sundáváním helem a necháváme celníky poznat nás dle barvy očí. Těm se to daří a pouštějí nás dál. Jen chvilku tak máme možnost pozorovat německou skupinku motorkářů (a jedné motorkářky) sedlající nablýskané old timery (BSA, NORTON…)

Z Hodonína to bereme na Klobouky u Brna u kterých nás předjíždějí Honza a Milan s Míšou. Zkouším s nimi srovnat tempo a těch 90 – 110 se mi líbí. Máváme si na pozdrav a ubírám na 70. Je fakt, že po některejch těch okreskách na SK bych asi sám o moc rychlejc než jak jsme jeli celá parta nejel (obzvlášť když bych chtěl mít něco z té přírody), ale úseky jako tento a dálniční které chca nechca někdy přejet musíte mě 70-kou nebavěji.

Našim známým motorkářům ještě máváme, když je vidíme stát u hospody a to mi připomíná, že už mám dost velkej hlad. V Měníně nalézáme ucházející restauraci a parkujem. Dohadujem se na dálniční vložce se sjezdem na exitu Ostrovačice, odkud to vezmeme na Velkou Bíteš, Vel. Mez. a Jihlavu. Strejc Zdenek tvrdí, že teť tam někdy byl a zná to, takže dle jeho názoru bude nejlíp sjet hned v Měříně. Na listu sešitové mapy nikde u Brna Měřín nevidím a tak radši prosazuji Ostrovačice.

Frčíme po dálnici kolem 70-80. Strejcové jsou přede mnou a to je chyba. Přejezd z jedné na druhou dálnici směr Praha je dost podivný a musíte najet do odbočovacího pruhu, který dobu neodbočuje a tváří se jako že se bude vracet na dálnici. Po chvíli se však stáčí a vyvede vás požadovaným směrem. Pokud na něm nejste už od začátku, odbočku minete a vjedete do centra. To se stalo strejcovi Jirkovi, který se zas vezl za náklaďákem a nevidíc značky se dost divil, když našel na dálnici křižovatku se semafory. Zdenek jel za nim a tak já dobře jedoucí jsem jen viděl, jak se ztrácí někde v ruchu města. Táta se držel u mě a tak jsme dojeli na předem určený exit, kde jsem plánoval čekat. Kdyby jsme tak učinili, mohl se k nám přidat Jirka, který tam dorazil chvilku po nás, ale protože my jsme usoudili, že všichni si víc než Ostrovačice budou pamatovat Měřín jeli jsme tam a tak strejc neznalý cesty najel na dálnici a pokračoval na Velký Meziříčí.

Je podivný, že najedem 15 set kilometrů v pohodě a na dálnici se ztratíme. Jeli jsme s tátou klem 90, protože nevyčištěné výfuky o sobě při větší rychlosti dávali dost viditelně vědět. Já bych radši rychlejc, zatímco táta preferoval větší rychlosti v místě opravy silnice a málem do mě ze zadu naboural.

Za Velkým Meziříčím nacházím strejcův Měřín. Tak to je podle mě na sjezd z dálnice dost daleko. Jedem kousek za něj a brzdíme na cestě do polí. Po čtvrt hodině se ozývá strejc Zdenek, který jak tak blbě vjeli za Jirkou do města stihl jen zaregistrovat, že ten otočil a projel proti němu. Než stačil otočit i on, byli jsme všichni pryč. Prý je před Býteší. Na naše sdělení, že my stojíme za Měřínem nám říká, že teda na nás počká… Vysvětlujeme mu, že jsme takových 30km před nim, takže čekat nemusí.

Chvíli na to opět zvoní mobil. Táta ho nestíhá vzít, ale na displeji se mu ukazuje divný číslo. Radim mu ať zavolá zpátky, protože by to mohl bejt Jirka. No jo! Volal tátovi z budky. Sjel v Meziříčí.

Nedlouho poté jsme zas všichni pohromadě. Teta nám vysvětluje, že na nás čekali u nějaké benzínky čtvrt hodiny a zkoušeli se nám dovolat. My jsme tady čekali půl hodiny no…

Přes Jihlavu jedem již pevně sešikovaní ve formaci (za sebou). A od tud pro mě neznámou cestou na Smrčnou. V Lípě jen přibržďujeme a loučíme se se strejcema a tetou a ukrajujeme posledních 16km k domovu. Tam na nás čeká malý Broníček (štěně labradorského retrívra) s mamkou které v pěti minutách vysvětlujeme to, co zde několik večerů píšu na dvaceti stránkách.

Jdeme domů a já mám pocit, že bych ještě někam jel…

Shrnutí:

Dle mého počitadla kilometrů jsme najeli přesně 1736 km.

Vyměněných 10tis Kč za které jsme dostali 14tis.Sk v pohodě stačilo pro dvě motorky a tři motorkáře a to jsme se vůbec nemuseli omezovat a ještě nám přes tisíc zbylo.

Jawa 350/640 potvrdila svoji v našem vlastnictví vybudovanou pověst bezproblémové motorky (to že se budou muset vyčistit výfuky a vyvážit přední kolo za problém nepovažuji).

Jawa 350/634 od které se očekávalo více, poněkud neobstála, ale většinou šlo jen o věci, které šly lehce opravit a nebo jim i předejít (nové svíčky a baterie už před odjezdem…). Avšak i přes tyto problémy jí musíme uznat, že projevila, coby nejvíce namáhána (přetížená), vysokou odolnost a předvedla spotřebu, o které se nám ostatním může jen zdát.

Jawa 250 – kdyby si jí strejc víc hleděl a nehodil jí do tý škarpy, byla by málem zcela ohne probleme. Proč málem? Když jsme se vraceli z dovolené, zůstali strejcové v Lípě a my frčeli na Radostín. Oni však jen odložili zavazadla a jeli do svých domovů v HB. Kousek za Lípou začla u dvěpade blbnout převodovka – nešla zařadit trojka. Nastala tedy zcela stejná závada jako loni a jen díky tomu, že letos jel strejc sám, vydrželo to tak dlouho.

Honda CB 500 – Co dodat. Radost na ní jezdit. Spotřebou druhá nejlepší. Vším ostatním NEJLEPŠÍ. (Samozřejmě pokud odhlédneme k finančním prostředkům na opravy a servis, které oproti Jawám jsou o řád vyšší)

POCITY všech účastníků motodovolené byly (jak mi alespoň tvrdili) : spokojenost a nadšení.

Já tedy děkuji:
– všem za účast
– motorkám za hezké svezení
– Slovensku za hezkou krajinu a dobrý kurs
– medvědům a Italům za nezájem o nás a naše věci
– počasí, že bylo mnohem lepší než před rokem
– telekomunikačním společnostem za signál (který mi ve chvílích nejtěžších s vybitou baterkou byl na… a strejcovi Zdenkovi s neaktivovaným roamingem na dvě…)
– a Janině, že to s námi všemi vydržela a dokonce se jí to i líbilo…

A to je konec.