Obrázky v cestopisu

Pokud najedete kurzorem myši nad obrázek, zobrazí se k němu komentář. Po kliknutí myší, se obrázky otevřou v novém okně v plné velikosti.

Trasy, logy a POI:

GDB formát trasy pro Garmin s kempy a POI Slovensko '01

Slovensko 2001

aneb dobytí dukly

Byl únor roku 2001, venku mráz jaxviňa a spousty sněhu. Na lyžování téměř ideální podmínky, nicméně naše motorkářská srdce raději snila o létu…

A tak, abychom alespoň částečně zapomněli na to co se děje za zamrzlými okenními tabulkami, rozhodli jsme se naplánovat letní několikadenní tůru na motorkách Slovenskem.

Tato země byla vybrána z několika důvodů:

1) Na Dukle máme příbuzné u kterých jsme se chtěli zastavit a případně přenocovat.

2) Cenová relace.

3) Překrásná příroda.

4) Strejc Jirka zde už kdysi dávno na motorce byl (viz obrázek výše) a tak jsme měli všichni chuť dokázat to taky!

…

Při hledání v mapách jsme se shodli na předběžném plánu, který zněl:

Pojedeme na čtyřech motorkách (táta – Jawa 175, strejc Jirka se Zbyňkem – Jawa 250, strejc Zdeňek – Jawa 350/634 a já s Petrem na motocyklu stejného obsahu avšak typu 640) a doprovod nám měl být můj Trabi s tetou Bohdanou a Bubákem.

Plánovaný výjezd byl stanoven na sobotu 21.7.2001 a návrat na 27.7.

Trasa na Duklu byla rozpočítána na 3 dny, poté měl následovat jednodenní odpočinek u tety a strejdy Ducárových a pak další 3 dny zbývaly na cestu zpět.

Pak ale přišlo jaro a s ním začaly zdravotní potíže naší babči a tchána strejce Zdeňka. Sen o sedmidenním výletu se ztrácel stejně náhle jako poslední zbytky sněhu…

Začaly prázdniny. Asi tak tři týdny před v zimě naplánovaným výjezdem jsem se jen náhodou zeptal strejce Jirky jestli už to taky vzdal. S rozčarováním jsem zjistil, že je rozhodnutej jet! Najednou si oba strejcové koupili stany a začali s přípravama motorek na cestu…

Týden před odjezdem přišel táta domů s konstatováním, že si může vzít v práci volno akorát od pátku 20. do úterý 24.7. Poté onemocněl malej Bubák a všem bylo jasný že teta se strejcem Zdeňkem nepojedou.

Naše vůle zvítězit však byla mnohem silnější než jakékoli překážky které nám osud stavěl do cesty. Můj návrh, že teda vezmeme 250-ku, 350-ku a trabanta se neujal, protože nikdo nechtěl řídit „auto“.

Bylo rozhodnuto!!!
V pátek 20.7. leta páně 2001 v 7.00 byl dohodnut sraz tří motocyklů značky Jawa na parkovišti u kruháku v Havlíčkově Brodě. Pokud jde o změnu trasy vzhledem k o dva dny kratším časovým možnostem byly naše představy následující: pojedeme prostě směrem na Duklu a kam dojedem, tam dojedem. Tak zněl plán…

Večer před odjezdem strejc Jirka teprve svařoval nosič a i když jsem mu nedával příliš veliké šance kupodivu to stihl dát dohromady. My s tátou jsme pak sjeli pro Petra a vzali ho k nám domů. Nastalo balení. Petrovi jsem rozmluvil velký červený baťoh a narval mu věci i se spacákem do kufru. Své věci se mi tak nějak podařilo nacpat to tankvaku takže vítezství!!! Jawa 350 vypadala bezva.

A teť veteránka… Na sedadlo a nosič se vešli spacáky, stan a karimatky. Na jídlo, toaletní potřeby, tátovy věci a motorový olej jsme použili dva vzájemně spojené klasické baťohy ve stylu sedlových brašen a nebylo by to bylo vypadalo tak blbě, kdyby nebyl jeden hnědej a druhej červenej – no nenaděláš nic. Důležité bylo, že ty naše „tovární speciály“ splnili funkci. A protože jsme byli rozhodnuti vyjet za každého počasí, měli jsme vše pečlivě zabaleno v igeliťácích.

Ještě já jsem večer dlouho čekal až přijde mamka abych si do zbytečku ušetřeného místa v tankvaku dal nově mamkou ušitou kombinézu do deště. Když mamka konečně přijela a podala mi dost velký a těžký předmět v igelitce docela jsem začal zmatkovat kam to nacpu a vůbec mi nebylo divný, že ta šušťákovka tolik váží. No jo!
No jo!
–takže jsem jel v koženkové bezva kombinéze.

Ráno je dost zima a počasí nevypadá že by mohlo být přes den nějak pěkně.

Motorky chytly, mávám ještě Mamce a našemu malému štěněti – Dennymu a vyrážíme na Havl. Brod. Zažívám pocity které jsem ještě nezažil a přál bych je všem lidem. Tlukot srdce, adrenalin, štěstí…
U benziny tankujeme plnou a tak v 7.10 dorážíme na kruhák.
Tam už je strejc Jirka s motorkou (na kterou vše naložil na včera svařený nosič!?) a strejc Zdeněk, kterej se tam vyloženě crcal…

7:30 – Vyrážíme!

Poněkud se zaplétám v provozu a tak mi ostatní ujedou a nemohu tak na vlastní oči vidět situaci při které se Tatra rozhodne smést strejce Jirku ze silnice. Vše dopadá dobře a tak až na nepříjemné mrazení v zádech nikomu nic není.

Sleduju mraky a asi to nebude nic moc. Jedeme pěkně za sebou v pořadí táta na veteránkovi, strejc se Zbyňkem na dvě pade a nakonec já s Petrem na nejkrásnějšim a nejsilnějšim stroji.

Jedeme na Žďár nad Sázavou, Boskovice, Prostějov, Přerov, Bystřici pod Hostýnem, Valašské Meziříčí a Makov.

Při první zastávce někde za Žďárem zastavujeme a sdělujeme si první dojmy z jízdy. Strejc si drátama lépe upevňuje nosič, aby se mu nehoupal do stran, protože ho to v zatáčkách docela rozhazovalo. Oprava pomohla a tak si vychutnáváme další kilometry.

V Prostějově zastavujeme u benzínky protože začalo uplně regulérně pršet. Déšť velmi rychle přechází a my si dáváme kafčo a libujeme si jak nám to jde. Obvoláváme příbuzenstvo a především strejce Zdeňka aby nám po telefonu pomohl s laděním relátka u dvě pade – no jede to.

Někde za Přerovem docela dost svítí sluníčko a já začínám litovat, že mám jen koženku a tak se musím pařit. Nicméně to bylo jediné tak silné slunce za celou dobu naší výpravy a navíc obměnou a svlékáním vrstev pod kombinézou a dále povolováním všech stažených míst u nohavic, rukou a krku jsem docílil dostatečné regulace teploty a obávaného vlka nedostal.

Dobrá hláška Táty – kdesi za Boskovicema spatřil ceduli Makov 1km a ptal se, jestli už to není hraniční přechod. Táta.

Ještě před hraničním přechodem zastavujeme na teplé jídlo. Všechny nás už bolí zadky a tak jsme rádi, že si zase sedneme…(strejc)

Zkoušíme různé polohy sezení jen abychom neseděli na té části pozadí, kterou používáme na motorkách. Jídlo nějak nenesou, pak jen dvoum z nás, taky rozlejou strejcovi kafe… a táta své poznámky k jejich (ne)činnosti pronáší na můj vkus příliš hlasitě.

Probíráme jak se jede a že já bych ten kopec co jsem ho jel za dvěapůlou 40 jel možná i 80… a že po odbočení k restauraci ten krpál nechtěla brát ani jednička.

Štátný prechod

Celníci nechtěji ani vidět naše pasy, jen se nás ptaji, zda nemáme zájem o nepromokavou kombinézu a nějakou helmu. Nemáme a tak míříme dál překrásnými zatáčkami z kopce do Makova, kde tankujeme. Strejc se chytá stropu – prý mu žere přes 10 litrů na sto:

„No to sem moch jet ty vole autem!“

Najednou přišlo brutální krupobití a slejvák jaxviňa. Docela rychle to přechází a tak se vydáváme na Bytču, Žilinu, Martin, Ružomberok. Chvílema docela prší ale zvládáme. Používáme strategických zastávek u benzínek, abychom si jednak odpočinuli a druhak dali náskok těm mrakům, co jsme je pořád doháněli.

Při jedné takovéto zastávce jsem strejce upozornil na kouř stoupající z protilehlého kopce. Jednoznačně odhaduju, že jde o partyzána, načež strejc dodává, že mu asi nikdo neřekl, že už skončila válka a tak se pořád skrejvá…

Je kolem pátý odpoledne a trochu prší. Rozhodujeme se pro kemp kousek před Martinem. Vedu naší výpravu v tom humus počasu. Jedu, jedu, jedu. Když se znatelně blížíme k Ružomberku je nám jasný, že jsme tu odbočku už dávno přejeli.

Další rozhodnutí tedy zní – Liptovská Mara. Jedu dále jako první a konstatuji zlepšení počasí. Odbočuju z hlavní silnice, projíždím obrovskou louží, koukám do zpětnejch zrcátek a tam nikdo.

Otáčím a vidím strejce jak tlačí dvěapůlu. Má docela štěstí, protože tak tak dojel za konec té velké louže. Ptám se co se děje a strejcova hypotéza zní jednoznačně:

„Sráč jeden skurvenej zasranej dojebanej!!!“
Čistíme karbec a jehlu a – no jo, šoupátko bylo špatně nasazený – tak proto ta spotřeba…
„Ty vole to sem moch jet autem!!!“
„a nebo tank sem si moch ty vole vzít!!!“

Po výmněně svíčky a několikerém roztláčení se rozjíždíme. Párkrát se ptáme, trochu bloudíme ale když už to chceme vzdát, nalézáme kemp ATC Liptovský Trnovec. Je dost tma a jen tak tak jsme to stihli aby nás ještě pustili dovnitř. Chatky jsou plné a tak stavíme stany. Dáváme si panáky slivovice, z čehož mě i Petrovi je dost blbě. Strejc s tátou jdou do hospody, kde však už zavíraji a dávaji jim jen lahváče. Konstatuji zavřené sprchy a jdeme spát…

Probouzí mě rachot šestiválce. Strejc ve vedlejším stanu chrápe. Je asi 5 hodin ráno, ale kolem už choději lidi. Nějaký kolemjdoucí Němci se ho snažeji svým chr-chr napodobit. Při představě, že na nás zavolaji ochránce přírody, že máme ve stanu zavřenýho medvěda dostávám obrovský záchvat smíchu a brzy jej přenesu na celou osádku našeho stanu – Petra a tátu.

Pak ještě spíme a když pak jdem do sprch strejc si stěžuje, že nemohl spát, že jsme ho tím smíchem probudili…

Teplá voda – no prostě LÁBUŠ!!!

Po snídani –„co taška dala“ jsme začali balit. Teda spíš sušit, protože se udělalo krásně a hodlali jsme toho využít. Mezi tím jsme se mi mladší jali jít otestovat vodu, protože co kdyby náhodou nebyla úplně studená.
Nebyla – byla ledová…
Zkoušíme házet žabky a trefovat se do bójek.
Petr mi nechce umejt motorku. Chvíli ho přesvědčuju o tom, že ikdyž se směju, myslím to vážně a tak se po chvíli chopí hadru a něco dělá. Mezitím malej endéráček přejíždí tříkolkou námi na asfaltu sušené igelity – sígr jeden mrňavej.

Balení jest dokonáno a za nesmírné radosti v noci kolem (ne)spících odjíždíme na Liptovský Mikuláš. U brány ještě musíme zaplatit a já kupuji pohledy, což všichni shledávají za zdržování a nechce se jim stát na sluníčku navalený v hadrech a hodlaji mi ujet. Naštvaně je dojedu a jedu za tři, vyjímečne za čtyři.

Liptovský Mikuláš a benzínka – tankujeme – do motorek benzín, do nás kafe. Chvíli kecáme s Čechem, že prej byl v Tatrách týden a jen jeden den bylo jasno a tak trochu vidět na ty „kopce“.

Vyrážíme na Liptovský Hrádok. Kolem ubíhá úžasná krajinka – rovina a sem tam nějaká skála a na ní zřícenina. Podtáčim čtyřku 70-75km/h.

V Liptovském hrádku musíme odbočit na Pribilinu, abychom jeli zkrz Vysoké Tatry. Trochu v tom mám bordel, ale nakonec se trefuju. Moc mě mrzí že nemůžu zastavit všude, kde se mi to líbí a tak alespoň u krásné průzračné řeky valící se po úžasně bílých kamenech. Tak tohle je KLONDIKE. Voda je jako led. Pár fotek a vyrážíme dál.

Motocykly ztěžka stoupají do mírného, ale velmi táhlého kopce. Začíná tu být zima. Odbočuju na Štrbské Pleso. Konstatujeme, že nemáme štěstí a já klukům ukazuju, kterym směrem jsou za slušného počasí vidět Gerlachovský štít a Kriváň. V tom k nám přijíždí motorkář na Yamaze Tenéré a jeho první slova vyslovená slezskym nářečim jsou:

„Po tolika dnech motorkáři a zase Češi.“

Nastává debata o cílech výprav a cesta zpět na silnici vedoucí na Tatranskou Lomnici. Po jedné z debat, kdy strejc označil zubatku za "šalinu z Bratislavy" v klidu přejíždím při odbočování koleje ačkoli blikají červená světla a pomalu se blíží zmiňovaný vlak. Teprve jeho mohutné zahoukání mě vrací do reality a strejc s tátou jen tak tak stíhají zastavit ještě před přejezdem. Já projel…
Navíc se musim vrátit, protože tahle odbočka je špatná. Pokračujeme dál krásnými zatáčkami a poté po dlouhé rovině mírně z kopce. Akceleruji na 90 a valim si v pohodě napřed. Při zjištění dost nechutného kouře ztrácím jakékoli chutě na další akceleraci, protože by mě mohlo přepadnout komando ochránců přírody a zmlátit mě.

Zastavuju u odbočky a čekám na ostatní. Táta odhaduje že jsem musel jet alespoň 120 – blbej kouř.

Ve Spišské Belé je objížďka centra postraními ulicemi. Skýtá se nám pohled typických Marockých uliček. Snědí obyvatelé sedí na židlích na chodníku a kolem nich děti, každá rodina pěkne ve skupince. V okamžiku kdy projízdíme všichni ustrnou a hledí na nás jako v reklamě na Peugeot 206. Jediné na co myslíme je ať nám to tu nechcípne, neboť životnost čehokoli co se v této ulici zastaví odhadujeme na 10 vteřin.

Jedeme na Starou Lubovňu, kde nacházíme „Salaš u Franka“ a obědváme. K tomu nám hrají a zpívají děvy, stařenky a mladí šuhajové v krojích. Po docela dlouhé době dostávám „vyprážaný syr“. Ostatní zkoušejí klobásy.

Nasyceni pokračujeme na Bardějov. Cesta ubíhá krásně ale místy začíná poprchávat. Zastavujeme a oblékáme se do deště. Táta ale jede dál a ani se neotočí. Dostává se mu několik poznámek, nasedáme a vyrážíme za nim. Jedeme úchvatnými scenériemi a pomalu přestává pršet. Ujíždíme velkou vzdálenost než spatříme u škarpy čekajícího tátu.
Ten nám vysvětluje, jak nemáme nikdo takhle jezdit napřed…!?

Cestou se snažíme objevit obchod, kde by jsme něco koupili tetě a strejdovi. V Bardějově se jenom motáme a všude zavřeno – Slovensko v sobotu odpoledne.
Zastavujeme u výjezdu u benzínky a strejc podivně nahrben žádá o klíč k WC. Ten je mu poskytnut a on obíhá budovu čerpací stanice. Já jdu pomalu za nim a kupodivu ho nalézám jak se marně snaží odemknout. Po chvilce to vzdává a vyhlíží kudy vyběhne na přilehlý svah. Zbyňkovi se však daří odemknout a strejc jak tornádo vlítne dovnitř. Jak později přiznal měl dost velké problémy sundat troje kalhoty…

Jedeme dál. Kvalita silnice klesá na úroveň české okresky. Odbočujeme na Jedlinku kde má hrob má prababička s pradědou. Všichni jdou na hřbitov jen já zůstávám u motorek. Tajně dojídám poslední šušenku a pozoruju jak kolem našich strojů pobíhají děti, které během chvilky instinktivně poznali, že má motorka je nejlepší.

Odesílám SMS do rodné vlasti a pozoruju, že děti už motorky nezajímají a hrajou nějakou podivnou hru. Pokouším se pochytit její pravidla, ale zbytek výpravy se vrací a odjíždíme na Svidník a Hunkovce.

Začíná pršet, ale to už zbývá jen pár zatáček, most, bahnitá cesta, „kapurka“ a náruč tety a strejdy.

Ukládáme věci a motorky a svlékáme se z promočených hadrů. Dáváme si párky s vynikajícím bílým chlebem a čaj… a Napoleona…

Po různých debatách jdeme spát.

Polovina cesty je úspěšně za námi.

Probouzí mě strejcův rozhovor s Jankem na téma komunisti. Navíc jsem spal na zemi a venku prší. To je hnus velebnosti…

Po snídani se vyjasňuje a odjíždíme s odstrojenými stroji na Dukelský průsmyk. Vidíme obrovské zcela prázdné parkoviště pro turisty. Zajíždíme na cestu k pomníku.

Tak tohle je dobytí Dukly !!!

Všichni se jdou podívat na hroby a já u motorek pozoruju projíždějící převážně polská auta. Když se všichni vrátěji navrhuju koupit několik pohledů v obchode naproti. Bohužel mají jen cigarety a alkohol.

Strejc nechce popojít pár metrů a podívat se na Svobodovo srdce – obrovský puklý kámen a to mě dost vadí. Sedáme na stroje a valíme do Údolí smrti.

Pomník dvou tanků u odbočky do údolí jen míjíme a to i při zpáteční cestě a to mě už dožírá a dožaduji se zastávky při zítřejším odjezdu. Jak tak jedeme do Údolí, (kde prý byla taková řež, že v tom potoce tam prý tekla krev – natvrdo) vidim po levé straně fotbalové hřiště (kterých je mimochodem na Slovensku spousta a jsou i v malejch vesničkách) pasoucí se krávy, které jak jsem později poznamenal, byly rozděleny do dvou družstev dle dresů – černobílé a hnědobílé.

Dále kolem nás ubíhá krajina plná vystavených bojových vozidel a také odbočka kterou jsme měli jet. Zastavuju, otáčim a málem jsem neudržel motorku ve svislé poloze. Sakra to bylo o fous – spadnout ve stoje, to by mi ještě tak scházelo.

Zastavujeme u mapy a pozorujeme jak složitě dobýval Duklu Rus.

Pak lezeme na tank a mé zjištění že je odemčen mi bohužel neumožnilo do něj vlézt protože do toho snad nasrali nebo co to bylo za smrad…

Vracíme se k tetě a odpoledne se ještě vydáváme na procházku za ves. Naše přání, že si nasbíráme houby a obalíme je zamítnuto tetiným – tady nerostou. (Nechceme se dohadovat a tak své argumenty, že za vesnicí uhlobaroni prodávají plné košíky hub si říkáme jen mezi sebou.)

Večer hrajeme karty a pak jdeme spát…

Vstáváme. Petr spal dnes na zemi. Včera večer jsme si z něj u karet dělali se Zbyňkem kvůli tomu dost srandu. Přitom jsme si pouštěli rádio a museli konstatovat, že moc poslouchatelných stanic na Dukle není.

To, že jsem se vyspal v posteli mi dost bodlo a cítil jsem se OK. Sbalili jsme se a po dost smutném loučení s tetou a strejdou Ducárovými vyrážíme… Kousek bahnité cesty, mostek přes potok, poslední zamávání, křižovatka – odbočujeme na Svidník, zastavujeme na semaforech, který tu jsou kvůli opravě silnice už přes rok.
Zelená.
Ujímám se vedení, aby snad zase nezapomněli zastavit u pomníku dvou tanků na odbočce k Údolí smrti. Děláme pár fotek…

Pokračujeme poměrně svižným tempem. Cestou pozoruji místní vesničky, lidi, stav silnice a především překrásnou přírodu. Tou pohodovou cestou pokračujeme až do Spišské Belé po stejné cestě, kudy jsme přijeli. Nezapomínáme si zastavit v nám již známé Salaši u Franka. Dost si dáváme „vyprážaný syr“, ale táta se rozhoduje pro klobásu. Obsluha je rychlejší než posledně, ale při placení si definitivně kazí reputaci. Táta se ptá, proč je v jídelním lístku napsáno: Klobása s okurkou – 25,– a ona mu účtuje klobásu 28,– a okurku zvlášť 3,–. Slečna nám odpoví:

„To je jako na grilu“
–My na ní, že to je sice krásný, ale proč to účtuje jinak než je to v jídelním lístku…

"To je jako na grilu"
–Je nám to teda jasný a docela vysmátí si navzájem vysvětlujem, že je to jako na grilu… a jdem k motorkám.

Já jen dodávám že my teť teda JAKO POJEDEM.

Táta odjíždí a strejc jede fakt jen jako…

…roztlačujem, měníme svíčky a po chvíli chytla.

V Popradu odbočujem a začínáme opět objevovat nepoznamé. Kolem nás se začínají rozprostírat překrásné scenérie a všem je jasné, že se přibližujeme k Nízkým Tatrám. Zastavujeme na sváču a bavíme se o tom, že budem muset někde natankovat. Petr dělá fotku…

V tom u nás zastavuje auto a spolujezdkyně se na něco ptá Zbyňka a Petra. Ti se rychle otáčejí a volají mě. Jdu k autu a konstatuji Němce. Ptají se mě kde je benzínka. Ukazuji jim na jejich mapě kde jsou a kudy se dostanou k na mapě vyznačené benzínce. Děkují a odjíždějí. Jsem obdivován, že jsem se domluvil, nicméně Petr se Zbyňkem tvrděj, že se taky uměji domluvit a předváději nám rozhovor:

„Guten Tag!“
„Guten Tag!“
„Auf Wiedersehen!“
„Auf Wiedersehen!“
Co dodat…

Nasedáme a ani netušíme, že nás teť čeká nejkrásnější část cesty. Táta zas odjel dřív a než strejc nastartuje, pozoruji projíždějící dvojici na naháči Suzuki VX800. Vyjíždíme a já si všímám cedule Stoupání 7km. Trochu zapochybuji o těchto údajích, obzvláště pak u cedule která hlásí stoupání 3 km, protože už přece musíme být nahoře. Nekecali. Mě to nevadí, protože pohled na kopce kolem je prostě úžasnej. Cestu dolu mi trochu kazí náklaďák, kterej je docela brzda. Pod kopcem čeká na semaforech táta a tak jsme zas pohromadě.

Následuje jízda zvlněným terénem a nemá to chybu ba ani chybičku. Cestou překrásným Údolím míjíme dvojici se Suzukou a já jim závidím, že si můžou zastavit kde chtěji a že si dělaji fotky těch překrásných míst. To bohužel naše organizace jízdy neumožňuje a taky tomu brání každou fotku škudlící Petr. Přijíždíme k železničnímu přejezdu a těsně než na něj vjel táta tak začali blikat červená světla. Projíždí i strejc, ale já si chci napravit svědomí po příhodě se zubatkou v Tatrách a v domnění, že na mě přece za přejezdem počkaji zastavuji. Jedou dál. Teť už to nehodlám přejíždět a tak si alespoň stoupám a ulevuji svému pozadí. Vlak přejel a já jdu na 80km/h a užívám si svižné jízdy. Po době je dojíždím a je mi skoro líto, že musím ubrat. Přijíždíme k benzínce u které se prohánějí místní děcka a předvádějí nám brždění smykem. Platím benzín. Zpočátku jsem hledal vstup do benzínky, ale pak sem si všiml, že tu žádný není a jediný způsob jak se dostat k tomu pánovi u pokladny je u okénka. Platím a v hlavě se mi mihne něco na téma …jak za komančů…

Krajina se začíná rychle měnit. Malebná údolí Nízkých Tater se pozvolna přetvářejí v čím dál víc hustěji obydlenou nížinu.

Zde bych rád poznamenal, že jsme v Nízkých Tatrách zaznamenali vzhledem k Dukle ještě jednu odlišnost. Tatranští uhlobaroni stojící u silnice totiž již nenabízejí košíky hub ale mísy plné borůvek. Je až neuvěřitelné kolik snědých obyvatel tu stojí s vrchovatými nádobami. Docela je obdivuju kolik toho mají – (ptáčkům asi už nic nezbylo).

Jak se blížíme k Bánské Bystrici dostáváme hlad a bolení zadků. Zastavujeme se v jedné restauraci u silnice a jdeme se schovat pod slunečník, protože světe div se, svítí sluníčko a je hic! Dáváme si jen polévky a pití a ulevujeme svým hýžďovým svalům.

Cesta pokračuje v nezměněném pohodovém rytmu. Provoz poněkud zesílil. Mezi Bánskou Bystricí a Zvolenem musíme jet po dálnici a kupodivu to není můj stroj, který by mohutně zrychlil a zanechal zbytek výpravy v oblacích prachu. Tím strojem se absolutně nečekaně stala Jawa 175. Nevěřím svým očím strejc jede 90, já za nim a táta nám ujíždí zahalen kouřem výfuků rychle, až to hezké není. Nenechávám si to líbit a rozhodnut naplnit své poslání nejrychlejšího z výpravy otáčím plynovou rukojetí. Jdu na 120, ale při pohledu do zpětných zrcátek dostávám horkost, zástavu srdce a šok. Z 350 jde hulán jako z továrního komína. Je mi to dost líto a docela se za to stydim.

Je mi jasný, že jak to celou cestu dusim za těma dvěma, tak se mi už dost brutálně zaolejovaly výfuky. Přesto předjíždím na stopětasedmě zalehlýho tátu a snažim se jet co nejvyšší rychlostí s co nejméně otevřenym plynem. Množství kouře je tím dost potlačeno, ale ani z dáleka to nepřipomíná kouřivost… !s tím samým olejem o stejné koncentraci! (Mogul TSF 1:50 – pozn. autora nezkoušejte Mogul TS – kouří jaxviňa i když máte výfuky čistý) …při dřívějších jízdách kdy jsem mluvil o ideálním oleji který není moc drahej a ze všech co jsem kdy zkusil nejméně kouří a to i v porovnání s kvalitníma výrobkama firem Motul, Valvoline, Shell atd.

Po předjetí táty pozoruji že začíná krápat a navíc si uvědomuji, že nevím kudy dál a proto zastavuji pod mostem. Vím sice, že na dálnici se zastavovat nemá, ale na tu chvilku… Slejzám z motorky a vidím, že nahoře na mezi pod mostem se schovávaji dva cyklisté zřejmě jedoucí po silnici která most tvoří. To mi jen tak blesklo hlavou při pohledu na ně a už se domlouvám se strejcem kudy tudy. Najednou se strhne u mé motorky bouřlivej smích a já vidím řehnícího se Zbyňka s tátou. Ptám se co se děje a sledujíc Petra zapínajícího si poklopec dostávám odpověď že se Petr rozhodl močit stojíc přímo naproti páru lidí kteří se s námi schovávali pod mostem. Hlavně že se rozhlížel aby nic nejelo protože nechtěl být zahlídnut z jedoucího auta… Začíná nám tvrdit, že si jen rozepl příklopec a že ty lidi nic nemohli vidět ale my mu nevěříme.

Jedeme na odbočku kterou jsem našel na mapě a tam v klidu zastavujeme aby si Petr konečně ulevil a my se dohodli na některém z kempů. Překvapuje mě zjištění, že strejc s tátou chtěji aby jsme dnes jeli ještě dál. Přijímám tento návrh jen s krajním odporem, ale pak mě rozveselí Zbyňkovo vyprávění, že prý si od doby co jsme projeli městečkem Heľpa zpívá písničku „To ta Heľpa to ta Heľpa to je pekné mesto…“ Když mu pak strejc řekl, že zítra pojedeme na Trenčín začal nám Zbyňek zpívat:
„Nedaleko od Trenčína, je tam pekna Katerina…“

Vracíme se zpět z této odbočky kde se mimo jiné Petr se Zbyňkem konstatujíc, že na Slovensku téměř nejsou motorkáři, rozhodli pro mávání i cyklistům a náhodným chodcům… a pokračujeme na Bojnici. Teprve po spatření překrásného hradu jsem si uvědomil proč mi to jméno „Bojnica“ je tak povědomé.

Bohužel postihla výpravu v těchto posledních kilometrech dne velmi nepříjemná porucha, která zůstala neopravena a po celý zbytek cesty nám zničila naše cestovní tempo. U 250-ky nešla zařadit trojka. Příčina byla přisuzována mnoha věcem, nicméně k opravě došlo až po druhém půlení motoru doma v garáži.

Strejc tedy do kopce na dvojku dojížděl poslední kilometry dnešní trasy (a činil tak i po celý následující den kdy buď valil co nejrychleji na čtyřku, nebo se šoural na druhý převodový stupeň). Zastavili jsme u kempu který se k mému překvapení ocital v lese a to asi tak, že les byl i uvnitř. Upřímně řečeno jsem moc nadšen nebyl ale když nám ukázala slečna recepční jaké mají krásné chatky, neodolali jsme a ubytovali se. Dvě motorky se vlezly pod přístřešek, takže na případnym dešti by byla jen zlobící 250. Po vybalení věcí jsme zašli do sprch, kde jsem si užil krásně teplou vodu, kterou táta se strejcem už nestihli a pak do hospůdky a dali si mladí čaj a starší pivo.

Strejc si vyloženě lebedil při popíjení Smedného mnicha, Petrovi jsme nabídli při odchodu na záchod ať ho vyndá tady, mezi lidma, vždyť jemu to je přeci jedno ne? A bylo nám krásně. Strejcovi dokonce natolik, že poslal mlaďochy ustlat postele a přinést mu vodu aby si mohl vyčistit zuby v chatě. Toho večera se Pertovi podařilo ještě jednou významně poukázat na svou osobu, když nedokázal otevřít konzervu mým otvírákem. Petr.

Je ráno. Na dnešek sem se skoro vůbec nevyspal. Strejcův šestiválec šlapal celou noc na plné otáčky. Navíc se necítím nějak ve své kůži a myslím si že na mě něco leze.

Přes to se najdou ihned po ránu i věci, které mě potěší. Tou první je, že v noci pršelo a všichni v kempu co byli pod stanama jsou promoklí a my jsme byli krásně v suchu. Tou druhou je tátův popis jak strejc v noci zmateně nemohl najít schody když šel vykonat potřebu. Místo toho, aby couval na schody, chytil se zábradlí z venku a couval do rohu ke zdi a divil se že tam nejsou schody… Strejc.

Po snídani se strejc pokouší opravit dvěpade. Oprava se bohužel nedaří, ale hlavně, že to jede. Po zaplacení vyrážíme do vlahého jitra. Počasí se tváří rozumně a já si jedu první po již suché a hezky zatáčkovité silnici. Zbytek výpravy se docela loudá a já na ně musím pořád čekat. Míjíme kemp, který jsme hodlali využít v případě že by se nám ten, ve kterém jsme byli nelíbil. Jsem rád že jsme zůstali v tom prvním, neboť zde by jsme určitě museli nocovat ve stanech a navíc by tam byla zima od přehrady, po jejíž hrázi jsme právě přejížděli.

Najeli jsme na hlavní silnici a pokračovali na Zbyňkovi slíbený Trenčín. Strejc se snaží jet tak, aby co nejvíc používal čtyřku, takže i cestovní tempo je ucházející. V Trenčíně se zastavujeme v Bille a nakupujeme jídlo a strejc dárky (nakonec koupil jen tetě flašku jakési kořaly).

Cesta ubíhá a když na jedné rovince zastavuju abych si upravil stažení nohavic, docela se podivím, že sotva doženu zbytek, přijíždíme k hranicím. Nejprve se poctivě řadíme do dlouhé fronty, ale jakmile si připravíme doklady, vyrážíme předjet celou kolonu autařů. Nejdříve se pokoušíme opět se zařadit, ale autaři se tváří nevrle a nechtějí nám uvolnit místo. S řešením přichází táta, který odstavuje motorku a jde pěšky vyřídit u příslušných okének formality. Ihned jej následujeme a libujeme si jak jsme se rychle dostali přes hraniční přechod.

Česká Republika

Okamžitě registruji zhoršení kvality „vozovky“ a neuvěřitelný úbytek snědého obyvatelstva. Zastavujeme na obědě a málem nás omejvaj, že hotové jídlo nenesou ani po půl hodině. Strejc to odůvodňuje tím, že mají jen jednu mikrovlnku, takže než ohřeje poslední porci, je už ta první zase studená a tak to musí ohřívat pořád dokola. Když už chceme odejít, dostáváme obědnané pokrmy.

Při další zastávce u benzinky strejc (opět) „JAKO JEL“. Za chvíli už to chytne a my můžeme pokračovat. Rozhodujeme se pro cestu na Přerov a dále Žďár a HB. V jedom úseku mám trochu hokej a tak radši zastavju abych se podíval kudy tudy. Strejc s tátou mě jen míjeji a ani je nenapadne zastavit. Já koukám do mapy a vyrážim za nima. Po chvíli projíždim dost nepřehlednou křižovatkou správnym směrem jen díky mapě a jímá mě neblahé tušení, že zbytek výpravy jel nejspíš blbě. Projíždím několik vesnic a ani je nespatřim. Raději zastavuju a volám tátovi. Nebere to. Asi po deseti minutách mi volá a sděluje mi že jeli určitě dobře a že na mě čekaji. Na zatáčkovité silnici ženu tři pade dost rychle. Dohánim autobus. Před námi je mírná pravá a o kus dál ostřejší levá. Vyjíždim k pravému kraji silnice a vidím volno až k té levé zatáčce. Dávám za tři a předjíždim i přes to, že autobus právě objíždí cyklistu. Jedu absolutně na slepo a doufám že to zvládnu. Předjížděcí manévr dokončuju právě včas, abych začal brzdit před zatáčkou. Bez problémů jí projíždim a začínám si uvědomovat, co za kravinu jsem udělal tak debilně riskovat. Petrovi sice namlouvám, že v pohodě, ale sám pro sebe si slibuju že NEVER MORE.

Když už mi připadá, že přece nemohli dojet tak daleko, spatřuji v jedné vísce naše Jawy. Zastavuju a sem naštvanej. Strejc něco montuje a vysvětluje mi že mu to přestalo v nízkejch otáčkách jet a tak jí hnal dokud to šlo. Nakonec musel zastavit, protože mu upadl kastlík s baterií. Tim byla odhalena i příčina poruchy a tak nadále už zase mohl využívat i nižších otáček.

Několik desítek kilometrů poté táta zjiišťuje klouzající spojku. Tvrdí že to dojede, ale mě to pro vzbuzení trudomyslnosti úplně stačí.

Bezvadná příhoda: Jedeme do velikého kopce. Strejc jede první, já poslední. Najednou táta otáčí a ukazuje mi ať jedu za nim. Po chvíli ukazuje opět otáčí a zastavuje. Zastavím u něj a on mi ukazuje na kozáka rostoucího ve škarpě. Prý ho mám vzít – a odjíždí. Znechuceně trhám houbu a doufám v červy. Ti se bohužel nepotvrdí a já nemám kam ho dát. Valim s Petrem držícím mezi námi houbu chvílema i 120km/h a předjíždim v úseku objížďky obě Jawy. Zastavuju ale strejc jede dál. Táta si přebírá kozáka a následuje dost zmatené hledání kudy vede objížďka. Rada místního domorodce nás přivádí na správnou cestu a přemýšlíme co je asi se strejcem. Vyrážim napřed a po chvilce ho vidím.

Jedeme zas všichni pohromadě. Za Žďárem je nám jasné, že přijíždíme do bouřky. Oblékáme se proto u škarpy v očekávání toho nejhoršího. Začíná slejvák.

Vidím ceduli Havlíčkův Brod 9km a za zatáčkou tlačícího strejce. Sakra! Zkoušíme výměnu svíček a po roztlačení chytá.

Dojíždíme poslední kilometry k místu, kde jsme měli před čtyřmi dny sraz. Já poté odvážím Petra a pak se vydávám na posledních 7 kilometrů naší výpravy. Hrozně promoklého mě vítají otevřená vrata a za nimi mamka s Dennym.

Je mi hrozně. Jsem úplně vyčerpanej a možná mám horečku.

Dva dny se z toho ještě dostávám, ale vím jistě, že to STÁLO ZA TO!!!

Takže konečný verdikt zní:

Najeli jsme přibližně 1334km, spotřebovali přibližně 3,5 litru oleje (175-ka a 350-ka), strejc s tátou asi osm svíček, ojeli veteránkovi pneumatiky, zmokli jsme vždy jen když poté mohlo následovat dobré vysušení, ukázali jsme všem nevěřícím Tomášům, že to dokážeme a především jsme uzřeli překrásné končiny Slovenska a obohatili se o zážitky, na které budeme ještě dlouho vzpomínat…

Závěrem…

Chtěl bych poděkovat všem účastníkům výpravy za účast a nadšení a doufám, že za rok zas někam vyrazíme!!!!
Dále bych chtěl poděkovat všem motorkám, že to zvládly – obzvláště mé Jawě 350/640 (ta totiž ani na okamžik – když nepočítám zaolejované kouřící výfuky – nezklamala a strejcem byla okomentována: „Já ti nepřál aby se ti něco rozbilo, ale sakra alespoň jednou kdybys musel vyměnit svíčky…„)
A nakonec i počasí, protože zatím co u nás všechny dny neustále pršelo, my jsme vyvázli dá se tvrdit velmi dobře.