Obrázky v cestopisu

Pokud najedete kurzorem myši nad obrázek, zobrazí se k němu komentář. Po kliknutí myší, se obrázky otevřou v novém okně v plné velikosti.

Tatranský čaj '07

Androidi mají staré přísloví, které se teď obzvlášť hodí. V binárním jazyce je to něco jako: „0011001100110011001100110011“. Volně přeloženo to znamená: „Když vám v motoru od podzimu něco klepe, vydržte se servisem až do doby měsíc před dovolenou...”

Přesně tímto se řídil můj bratranec Petr, přezdívaný podle svého stroje o obsahu 350 ccm. Několik týdnů před plánovaným Slovenskem mi proto začaly chodit střídavě kladné a záporné SMS o stavu motoru a pravděpodobnosti uskutečnění naší cesty. Přes náhradní varianty do Rumun či Albánie s více či méně známými lidmi ale nakonec opravdu vyrážíme k našim východním bratřím a to v následujícím složení:

Meli – motorkář, který je výjimečně hodný, vysloveně milý, vřelý, ohleduplný, ale ze všeho nejvíc hodný. Proto mu také říkají Hodňák Meli. Jede na osvědčené Hondě PřesAlp.

Petr Jawař – člověk který má neuvěřitelný talent nacházet na svém stroji stále další a další závady. Na dovolené ho doprovází usměvavý ledviňáček Iveta a asfaltem leštěná Jawa 350 s novým výbrusem ale stále ještě klepající klikovkou.

Eda – nováček mezi námi motorkáři sedlající Jawu 350 se slušivou polokapotáží.

Odjezd na dovolenou s výmluvou na nutnost poskytnout opravovanému motoru čas na zajetí odkládáme na čtvrtek a já tak mohu od pondělí do středy trávit čas kdesi nad Dvorem Králové ve velmi příjemné společnosti. Příjemné natolik že domu se dostávám až v sedm večer a tak jen beru auto, přebírám hromadu bagáže od bratrance a doma pak na samou noc vymýšlím co s tym budem robit...

Do rána jsem toho moc nevymyslel a tak hned po příjezdu na smluvené místo výjezdu (s patřičným zpožděním) sundávám z motorky asi tisíc věcí které prostě nepovezu protože bych byl jak náklaďák. Eda, jedoucí na moto také sám, část pobírá a zbytek holt musí zůstat doma. No to je tak když chce Bratranec jet co nejpohodlněji a s co nejmenší zátěží. S piko kufrem a tankvakem vypadají jako na nedělní vyjížďce, zatímco my s Edou jako by jsme jeli do Turecka.

Je asi deset hodin a vyrážíme. Je mi až líto jak mám cesty k SK hranicím projeté. Ale co už. V Novém Městě parkujeme u Billy na nákup a po dalším putování poměrně teplým dnem a několika zastávkách brzdíme na obídek v Protivanovu. Dáváme plněné knedlíky a splachujem je točenou Koalou (zda šlo o přepis nevím ale chutnala jako kofola ;-) )

Prostějov, Přerov, Hranice, Valašské Meziříčí a hranice...

Ještě v ČR u jedné benzínky kupujeme nepředstavitelně kyselou ananasovou zmrzlinu a oblékáme nemoky kvůli mrakům. Do Makova jedeme pěkně v deštíku a přicházíme o veškerou radost ze zdejších zatáček. To mne trochu mrzí protože cestou sem jsem si několikrát v zatáčce škrtl botou a začalo se mi líbit těm Mitaskám i věřit. Navíc s novou otvíračkou od Lazera se mi pohodlně vejde head set k Zumu a celou dovolenou poslouchám pjesničky. Nechápu jak jsem mohl dosud jezdit a jen tak si pořvávat do helmy ;-)

V Bytče jdeme na nákup. Dnes večer totiž poteče kofolka!!! a to znamená spoustu zábavy!!! Pozn.: kofolka = kofola + tuzemský (nejlépe Božkov – výběr z brázd). Procházíme obchod, učíme se první cizojazyčné výrazy (jako že meloun se řekne čiervena dyňa) a místo rumu nalézáme jen UM a nebo Mořského Vlka. Se slovy že ten mořský je lepší než jakýkoli jiný vlk volíme tento a teda že by jsme udělali uplně dobře to nemohu říct. Představte si chuť kofoly s Magisterem...

Naše další cesta vede přes Žilinu a kolem malé fatry k Terchové. Tam už ale dnes nedojedeme protože se připozdívá a je čas zajet do kempu. ATC Nižné Kamence je nejblíže a cena se taky dá. Je volná i chatka ale vzhledem k hezkému počasí si raději užijeme stavění stanu – na této dovolené vlastně jen dvakrát – poprvé a naposled jen v tomto kempu.

Sousední stan je stavěn za lehkých neshod mezi mladým párem ohledně délky tyčí. Mají totiž tři i když pro stan jsou potřebné pouze dvě. Navíc originál je jen jedna – ty druhé dvě jsou trochu delší... Kde že jsem viděl takovéto torzo stanu naposled? (Krásné to časy na vodě....)

Při večerní kontrole olejové nádobky u jaw s oddělěným mazáním jen Eda naštvaně konstatuje
– Sakra – pořád to žere olej!!!...

>

Další zbytek večera je už v režii wietnamske polévky a samozřejmě kofolky. Ta nás povzbuzuje natolik, že vyrážíme na dětské prolézačky a posléze i hledáme bazén. Hledáme ho důkladně a tak jsme dotázáni panem hlídačem co v té chatce chceme a zda jsme vůbec z kempu. Vysvětlujte ale střízlivému že hledáte bazén :-D

Po spršáku ještě fotím v kempu pobíhající lišku a s řečmi o medvědech jdeme konečně spát...

Tento den ve mně vyvolává lehkou ambivalenci, tedy projev dvou protikladných a nesmiřitelných emocí týkajících se jedné věci. Když si vzpomenu co vše nás potkalo, zkřiví se mi xycht a vypadám asi jako pes s karamelou v hubě. Ale vezměme to popořádku.

Ranní vstávání i přes kofolkový večer nečiní nikomu potíže a tak můžeme balit a vyrazit do prosluněného rána. Po několika kilometrech nás čeká první příjemné překvapení v podobě krásného průsmyku. Stavíme a jdeme na vyhlídku. Krpál jak chceš. Střídáme se u motorek a mezitím nahoru k parkovišti velmi pomalu vyjíždí maxík – Škoda 120. Zastavuje a čeká. Čeká dlouho... dokud nepřijdou ostatní spolucestující. Tak to jsem nezažil. Řidič je pod kopcem vysadil aby to mohl vyjet :-D Pouštíme se směrem odkud přijel a dáváme zatáčku za druhou. Ta GPS je úchvatná věcička – dá se z ní odhadnout poloměr zatáčky a tak můžu docela tahat. Plán je zajet do průsmyku v Tatrách a k Maře.

S bratránkem probíráme cestu a tento dialog nám vlastně vydrží po celé následující dny:

V Kubínském Tescu kupujeme vynikající oběd – grilovaná kuřecí stehna po 29,90 SKK kus, teplá jako Rimmerova polévka gaspáčo, s rohlíkem. Hodujeme a je nám hezky – až do chvíle kdy se k Edově motorce přimotá ožrala a snaží se o komunikaci. Je proti mně oblečenému v motorkářském poloviční a tak jdu na něj... ani nemusím použít násilí a belhá se pryč.

V Oravském Podzámku se najednou cítím takový osamělý a opuštěný. Ano – nejedou za mnou mí spolucestovatelé! Otáčím se a co nevidím: Jawa „niet charašó“. Bratranci prasklo spojkové lanko. Natáčíme si jeho pokus o opravu na video. Lanko má rezervní ale šikovnej je tak akorát na poslání kleknout si do kouta a přemýšlet o tom co provedl. Když tedy po půl hodině dokončím opravu já, můžeme zase kousek popojet.

V Podbielu stáčíme směr Habovka a Zuberec. Touto cestou se dostaneme do průsmyku 1100 m n.m. Už před Habovkou se to mračí. Nic méně za chvilku pojedeme na jih tak se třeba vyhneme. Za chvíli ale musíme do igelitek. Vydáváme se vzhůru do míst na která nezapomeneme... Bratránek odkládá jako první. Bohužel jsem to neviděl a tak celkem nechápu jak může někdo položit na štěrku na parkovišti – to chce asi talent... každopádně Jawka od tohoto okamžiku opět nemá pravé zrcátko. Krom natržených nemoků je ale osádka stroje v pořádku tak alespoň to.

Jedeme dál a v nastávajícím dešti si říkám, že ten bílý asfalt by mohl začít klouzat. Připravuji si motokrosově nohu a následující pravou zatáčku projíždím už o dost opatrněji. I tak mi ale ustřeluje přední kolo a já s motorkou ve smyku pochoduji až do protisměru. Držím to na noze a vím že nesmim pustit. Hážu ji zpět. Celá motorka sebou divoce škube, ale po chvilce se rovná a já můžu pomalu zajet na nejbližší parkoviště vyklepat nohavice... Teda to jsem zase jednou měl kliku.

Za mnou jedoucí to viděli a tak si dali pozor. Každopádně v nastanuvším lijáku sjíždíme z průsmyku skutečně krokem. Dostáváme se k Liptovské Maře a brzdíme u stánku na smažák a čaj. Bratránek má depresi což volně přeloženo znamená že ho ta potlučená moto pěkně sere...

Po čaji ještě ledňák a když přestává pršet, přeci jen vyrážíme na místo, na které jsem se těšil nejvíce - termální koupaliště. Těch je tu kolem pravda spousty ale my jedeme k úplně specielnímu které je zadarmo!

Ještě když se přibližujeme přemýšlím jestli to raději neobrátit. Nic méně sir Colonel mne pře pár dny na projížďce přesvědčil že mraky se točí různě a dokud v horách opravdu neprší, neznamená to že bude. Cesta za Kalamenama je opravdu jen cesta. TA to dává s přehledem a odměnou nám je malé koupaliště se smradlavou vodou asi tak po kolena. Svítí sluníčko tak vše rozvěšujeme na motorky a jdem do plavek. Nechápu ženu zabalenou do ručníku co drkotá zubama...

Lezem do vody. Je teplá. Ne moc ale dost na to aby to bylo příjemné. Máme velkou kliku a tak je tu s námi asi 5 lidí, jinak krásně volno. Voda smrdí po síře nebo čem a je zřejmě hodně železitá, protože v ní hrdzatí i kameny. Nechce se nám odtud ale přibývající turisté komentující stav vody: Hele – tamhle sou ty – bojky ne? Ne, to je ten – bordel...; spolu s mrakem který nám za chvíli zastíní sluníčko a my budeme špatně schnout nás vyhánějí z tohoto ozdravného ráchání.

Jakmile jsme z vody venku, je nám i přes hřejivé sluneční paprsky kosa jak z nosa... Už chápeme tu pani. Rekognoskujeme oblohu a přemítáme kudy tudy... Zatím jen k nedalekému vodopádu na lov fotografií ale pak padá rozhodnutí (mé). Jedem do Tater!

Mraky ze kterých pršelo už přes hory přešly a tak pokud zůstaneme, akorát budeme čekat na další. Sedáme na stroje a já zadávám směr Starý Smokovec. Nájezd na dálnici ale míjím a tak jedeme po staré. Je to zajížďka ale po téměř prázdné krásně zvlněné silnici kde i bratranec 90 může držet pořád. Vlevo od nás za dálnicí je Liptovská Mara, vpravo první kopce Nízkých Tater.

Zajíždíme do Liptovského Mikuláše a na výjezdu z jedné z mnoha světelných křižovatek koukám a Eda za námi nejde. Za chvíli nás dohání a tak důvod zdržení – prasklé spojkové lanko nám sděluje až na úpatí Vysokých Tater. Před tím mi však zpestřuje cestu asi pětiletá holčina v autě přede mnou. Jakmile jí poprvé zamávám, bezhlavě se to mne zamiluje, červená se, schovává a opět vykukuje a také mává. Následujících 10 km se tedy předvádím překlápěním motorky ze strany na stranu, ukázkou akcelerace a dobržďováním těsně za autem jejího tatíka, který z nás musel mít opravdu radost. Dobrá zábava ale jak já vysvětlím doma že jsem si tu našel novou nevěstu?

Následuje zastávka, kdy Eda obhajuje nevybavenost rezervním spojkovým lankem z důvodu výměny týden před dovolenou. Jawka ale umí i bez spojky a tak se chystáme na stoupání lehce nad 1300 m n.m. a především pohled na holé svahy bez stromů. Mazec. Představoval jsem si hodně ale tohle vážně ne. Petr se ptá Edy na spojku.
„Člověče úplná paráda. Můžu jí za jízdy mačkat a nekouzne...“ :-D :-D :-D

Pomalu sjíždíme do nadmořských výšek kde se dá dýchat bez plynové masky a uvažujeme o kempu. Má představa je, že čím blíže Tatrám, tím to bude dražší. Vzhledem k příhodám co se nám ale dnes staly jsem ochoten zkusit první naším směrem aby jsme měli čas tu hořkost spláchnout. Kemp Šarpanec chci jen minout ale pak přeci jen zajíždím dovnitř a ptám se na cenu. Dva stany komplet cena 300 Skk. To nezní špatně. Nesmí nám ale vadit že tu bude do rána volná zábava dvou skupinek náctiletých. To nám nevadí- možná že největší hluk tu naděláme my :-D.

Nedá mi to a ptám se i na chatku. Problém je že prý je uvnitř jen dvoulůžko. Nám to ale nevadí – máme karimatky – dva můžeme spát na zemi. No tak za 400. Zupa! Vybalujeme se, zamykáme stroje, vaříme a jde se do recepce trochu poškádlit játro.

Pivo v kelímku je příšerné a tak přecházíme na kofolu kterou prokládáme jednou slivkou a spoustou boroviček. Ten les co jsme spolu se slečnou a mladým mužem recepčními vypili vám vidět nepřeju. Vše by se asi obešlo bez následků, kdyby nám nebyl nabídnut Tatranský Čaj. Tento sladký likér s 52 voltama je zákeřnější než Dextrova pálenka. Tak tak jsme se vymotali ven směrem do chatky. Cestou ale bohužel narážíme na bandu náctiletých kteří se chtějí kamarádit a co mne štve nejvíc – chtěji se seznamovat. Střízlivej si nepamatuju jména víc než dvou lidí najednou, natož v tomhle stavu s jejich lahví vodky v ruce. Bratránek to řeší označením všech „Ty kluku slovanskej“ a já poté co je mi nabízena jedna mladá slečna a další doráží sama snad raději jdu spát.

Zjišťujeme stav naší bandy. Petr jakž takž, Eda by s nima ještě pil, Ivetka už raději spí a já jak si tak lehám konstatuju, že se mi líp bude spát na zápraží a jak si tam lehám, tak se i ráno probouzím... Mno někdo musí přeci hlídat motorky :-P

Probouzíme se něco po 8. Začíná pršet a tak dáváme potřebnou dávku šumivého multi a spíme skoro až do poledne. Vaříme jídlo a s přestávajícím deštěm se chystáme vyrazit. Loučíme se s tímto super místem a jeho příznivými cenami. Dojem pak kazí pouze nedaleké gheto, o kterém jsme naštěstí včera nevěděli, jinak spíme u motorek asi všichni.

Během cesty do Levoče několikrát preventivně oblékáme a svlékáme nemoky a stavíme u benziny na servis Jawařovo kapajícího palivového kohoutu a Edovo spojky. Vše se daří opravit. Dnešní den by mohl být přeci jen lepší než ten předchozí. Na Košice jsem chtěl jet menšími silničkami ale minout nedaleký Spišský hrad by byla škoda. Parkoviště mají motorky zadax, tak zde necháváme Edu na stráži a jdem nahoru. Cestou nás otravují metroví tmavoslováci zda nemáme pět korun...

Krpál jako blázen, ale ten výhled... Děláme fota, ale vstup nikdo platit nechce. Okoukáme co jde a dolu. Tam už čeká další potřebný... než stačí cokoli říct, prosím ho jestli nemá nějaké peníze. Otázku jak je vidět nečekal. Sahá do kapsy a vysvětluje že nemá a okamžitě se ptá zda nemáme my. Nou cement...

Cesta do Košic se koná skrz krásy východní části Slovenského Rudohoří. Po včerejšku však nikdo nemáme chutě příliš klopit a tak si pohodově užíváme místy nadprůměrně kvalitního asfaltu a především průjezdy asi 3 ghet kde jsem se i bál jen zastavit na foto. Budu si to muset pamatovat...

V Košicích zadávám Anče vyhledat Tesco a přes zdánlivě nesmyslné vodění městem jsme rázem u něj! Následuje již tradiční odehnání homelessa, pojídání grilovaných stehen a já kupuju lahev slivky, kterýžto čin mi je po včerejšku vyčítán. Však to nemusíme hned dnes vypít ne?

Doma plánovaná cesta Košice – Rožňava měla být motorkářský ráj. Samá zatáčka a i nějaký ten průsmyk. Ano, byl by to ráj, kdyby tu byl kvalitní asfalt a bylo sucho. I přes tento fakt se vyplatí tuto trasu projet. Vesnice Úhorná a následující 18% stoupání mi připadaly jako bych byl v Rumunsku. To se musí vidět.

Na druhé straně pod průsmykem nás však již čeká kemp. Opět bereme chatku - za vyšší peníz ale zase máme každý k dispozici patrovou postel, takže je víc místa na věci. Provádíme údržbu strojů a já se jdu mrknout na pojistky k přídavným světlům které mi přestaly v onen kritický druhý den dovolené svítit. Závada nenalezena tak to nechávám na doma. Večeříme, pocucáváme kofolu a jde se do bedu.

V návodu na použití chatky je „vyklidit do 10 hod“. Jenže přesně do té doby venku prší. Pršelo celou noc a ten blesk ve 3 v noci – popravdě – tak strašně velkou ránu jsem v životě neslyšel. Využíváme aktuální přízně počasí a míříme ke Gombasecké jeskyni. Jsme tu v 10:55 a prohlídka začíná každou celou. Zůstávám u strojů a omladina běží pro lupeny a na prohlídku. Já jim mezitím vyžírám veškeré zásoby musli tyčinek.

Prohlídka je vykonána. Prý dobré. Mně se tam samotnému nechce a tak míříme k N.P. Muráň. Kousek za Tisovcem málem zahazuju motorku. Né že bych nezvládl nějakou situaci, ale z ničeho nic ze škarpy vyběhl pes a zaštěkal. Než projíždí další motorka stíhá se schovat a opět znenadání zaštěká.
„Ty spodky si zaplatíš!!!“

Frčíme zamračeným dnem a já vymýšlím nějaké zpestření. První přichází samo v podobě minerálního pramene Šťavica a druhý ještě u N.P. vymýšlím já. No podívejte se na foto, komentář asi netřeba.

Před Bánskou Bystricou nám začíná pršet a to tak že fest. Hledáme nejbližší kemp tak, aby jsme si ráno mohli zajet na Střed Evropy. Motorkářsky profláknutá trasa přes Harmanec na Turčianské Teplice nám tedy mokrá příliš radosti nedělá. Za průsmykem ve kterém se chvílema Anče ztrácí nevím proč signál déšť ustává. Odbočit teď na sever, možná by jsme z blízkých tří kempů vybírali za sucha. Naše (nebo spíše má) volba jet do Kremnice je pocitově spíše Jachting. Jsme mokří i na místech o kterých jsme ani nevěděli že nám patří.

V prvním kempu s volnou chatkou zůstáváme a ždímeme promočené oblečení. Srdcaři co se nebojí znovu naskočit na koně si do čaje dávají ohříváček v podobě slivovičky a mně se u karet potvrzuje ono známé přísloví, neštěstí ve hře...

Ráno s písní na rtech „Somebody‘s klíče...“ kterou si zpíváme vlastně celou dovolenou, neboť neustále někdo z nás ty své hledá, a příznivější oblohou nad námi vyrážíme pro benzín a na střed Evropy.

Souřadnice mne vedou dost nepochopitelně o 300 m dál, než je skutečnost. Takováto místa by mohla být určena přesněji ne? Choreograficky vymýšlím památné foto a frčíme na jih. Provoz je celkem malý, silnice rovná, takže držíme slušné tempo. Jen tak minout překrásný zámek Bojnice by byla škoda. Zajíždíme na pár fotek a rozhodujeme kudy dál. Volíme malou klikatou silničku kterou si dost užívám.

Kvůli mrakům se ale musíme vrátit na silnici která nás přivede na hraniční přechod u Hrozenkova. Než se tam však dostaneme, neodpustíme si zastávku v hospodě na halušky a kofolu a nákup onoho nebezpečného nápoje nesoucí název Tatranský čaj... Ať se nevracíme domu s prázdnou že?

Přejezd do ČR by nebyl ničím významným kdyby kousek za hranicemi nebylo stoupání s dvěma luxusními zatáčkami. Jawy nechávám kdesi v dáli a vydávám se rychlým pruhem ze dvou v našem směru vzhůru. Nevím proč, ale Octavie předemnou tento pruh ač značně pomalejší také drží a já mám teda volbu – buď podjet zprava nebo jit přes dvojitou plnou. Na rovince za první zatáčkou vybírám zdánlivě bezpečnější - druhou variantu. Následně sklápím do pravé a na smyk předního kola ze slovenských Tater si vlastně ani nevzpomenu...

Krásný adrenalinek ale je třeba jet pohromadě. Tedy až do Buchlovských kopců. Stavíme v hospodě u Trampa, kde špatně postavená Edova Jawka padá na pravý bok i se svým majitelem... Eda volá o pomoc, neboť má celou motorku na noze. Kde já jen tohle zažil? Dáváme kofolu a jdem na zdejší „motorkářský ráj“.

Když jsem tudy jel loni z Dukly, stěžoval jsem si že zde člověk musí opravdu valit protože jinak si ty zatáčky neužije... taky jsem ji je loni neužil. A letos? Ehmmm

Ani nevím jestli se hodí veřejně se přiznat že se opět našla oktávie která se za každou cenu držela v levém pruhu a já jí v pravé zatáčce podjel ze zakázané strany... a následně se nechal vytroubit od BMW které také překáželo a musel jsem jít přes plnou a rychle se vrátit kvůli protijedoucí fabce. Rozhodně na sebe nejsem vůbec pyšný a stydím se :-[ Ale byl to nářez!!!

Je krásné počasí a tak aby jsme se vyhnuli Brnu bereme to severně na Blansko a cestou brzdíme u přehradní nádrže Vír. Naše zadky jsou už vděčné za každou zastávku. Poslední kilometry a jsme doma. Všichni živí a zdraví a jednoznačně se shodujeme že to bylo óóóóóchvatný...

Tak tedy: „Nachystejte květináče, na Vánoce jsem zpátky!!!“