Obrázky v cestopisu

Pokud najedete kurzorem myši nad obrázek, zobrazí se k němu komentář. Po kliknutí myší, se obrázky otevřou v novém okně v plné velikosti.

Schumawa mo-tour '04

Ono vlastně není co vypravovat. To jsme takhle jednou dostali za úkol, zadržet nebezpečné diverzanty na motocyklech…

A je to tu. Tedy ne ti diverzanti, ale popis další cesty, kterou jsme ještě o prázdninách stihli.

Už si nevybavuji čí to byl nápad jet a proč jsem souhlasil, že se budu dobrovolně mačkat ve stanu ve třech. Můj stan je totiž koncipován pro 2 až 3 osoby, což znamená to, že je vhodný pro dva plus nějaký ten batoh, nikoli pro tři s batohama!

Nevím už ani kdy přesně jsme jeli. Vzpomínám si jen že to byl pátek, sobota a neděle a také že ty Ojra co jsme chtěli vézt pro případ nouze při návštěvě Rakouské a Německé části „Čechyše Hwozdu“ (Böhmer wald), zůstaly přesně odpočítány v tátově zásuvce pěkně doma.

Abych toto vyprávění alespoň trošku zpestřil (dál už to bude zas stejné tlachání jako obvykle), rozhodl jsem se zapracovat do tohoto výtvoru pasáž, jež by mohla potěšit oko intelektuálovo.

Ano… Statistické vyhodnocení! Složení naší skvadry se totiž k tomuto přímo nabízí.

Jawa 350/634 se strejcem Zdenkem
Jawa 350/640 s bratránkem Petrem (v odborných kruzích známým jako „Jawař“)
Honda CB 500 s tátou a Bubákem
Suzuki SV650 s mladým talentovaným a skromným jezdcem zvaným Alias. Teda ne. Alias je křestní. Už vím Meli.

Výběrový soubor sice není příliš veliký ale jeho složení je velice dobře zvoleno. Dvě Jawy a dva japonci, při čemž na obojích jel vždy jeden mladý a neklidný a jeden… no řekněme starší.

Zásadní otázky, které jsem si před vlastním pokusem kladl byly následující:

Může se prokázat vliv typu motocyklu, nebo stáří řidiče na poruchovost?
Má některý z těchto faktorů vliv na jízdní tempo?
A bude ta Éliška u které se stavíme vypadat jako ta ze mlejna?

Vlastní statistické vyhodnocení:

Co se týká poruch, zpočátku se zdálo, že největšího peška si vytáhl Petr. Nic méně strejc Zdenek ho záhy rychle trumfnul. Z toho plyne, že s 95% pravděpodobností má nejvyšší podíl na poruchovosti nápis Jawa na nádrži.

Pokud jde o jízdní tempo, bylo jednoznačně prokázáno, že bezkonkurenčně největší vliv bez ohledu na řidiče a motocykl, má cedule „Nejvyšší povolená rychlost 30km/h“ s německy psaným dodatkem „Jen pro nákladní automobily nad 3,5t“.

A odpověď na poslední otázku? Pouhá shoda jmen.

Většinu věcí jsme zabalili už včera, ale ještě zbývá pár drobností jako tátův spacák a igelity pod stan. Vzhledem k tomu, že chceme vyrazit až kolem desáté, není třeba příliš chvátat. Petr, který spal u nás, se ještě při snídani směje tátovi, který se telefonem ptá strejce, jestli už má „našťarťovaního timťona“. Já mám spíš už cestovní horečku a tak po těchto slovech přemítám, jestli jsem opravdu přibalil mýdlo „aroma therapie“…

Nastává mírný problém s obalem na tátův socialistický „hand made“ spacák a to takový, že nikde není. V Chorvatsku jsme totiž měli spacák můj a bratránkův a obal od tátova jsem začal využívat na karinmatky. Vždyť musí být doma ještě tři! Já už karinmatky zabalil! Půl desáté a nikde nic.

Nakonec to táta rozhodl.
„Já žádný spacák a vlastně ani stan nepotřebuju. Vezmu si svetr a udělám někde pod smrkem - Lehni Ektore! a hotovo.“

To mi stačí k tomu, abych přistoupil k variantě mnou vždy odsuzované - balím spacák do igelitovek. A aby z toho Petr taky něco měl, je mu dána ta čest, vézt jej. No jako z továrny. Krásně v barvě motocyklu… tedy až na žlutý nápis „Penny Market“.

Konečně nasedáme a vyrážíme. Kousek za vesnicí mě napadá, že nevím, jestli jsme nechali pejska na dvoře. Jawka s Hondičkou pokračují na Brod a já otáčím. Samozřejmě, že Bróňa je kde má být a já si alespoň užívám nikým neomezen první kilometry cestovní stoosmdesátkou…

Jsme domluveni na tankování u Benziny. Zastavuji u stojanu a koukám, že Petr nikde. Po chvilce zmaten přijíždí. Jel k jiné… Za naše rozhodnutí, poctít návštěvou právě tuto čerpací stanici, dostávají platící u pokladny výherní kupóny. Vyhráváme dva stejné vtipy na kartičkách. A to se vyplatí!

V Lípě se táta větou „Já ho teď chvíli vezmu“ definitivně odsuzuje ke třem dnům vození Bubáka. Definitivně proto, že už potom neměl odvahu již tak nejpomalejšímu článku naší expedice přidávat jakoukoli zátěž.

Tak tedy komplet „on the road“. Silnice mi ubíhá pod koly a já opět vedu celou výpravu tentokrát čtyř dvouválců vstříc novým zážitkům. Už jsem si přivykl, že bývám jediný kdo má mapu, volí přesnou trasu, diví se kde že to sakra vlastně jsme a rozhoduje o četnosti přestávek za jakýmkoli účelem. Vlastní účel si již účastníci volí sami, když se zastaví. V tomto směru se Petr prokázal jako absolutně bez fantazie (počůránek).

A kam frčíme? Jak jsem se tu již několikrát pokusil naznačit, směřují naše kilometry na jih naší země. Na Šumavu!

Jedinými předem domluvenými body, kterými se mám pro dnešek držet, byla návštěva Hoštic u Volyně a Élišky v Horních Svincích u které, nebude-li proti, přenocujeme ve stanech někde na zahradě.

Cestou do města proslaveného přistěhovalcem Hliníkem usuzuji, že pro strejcem diktovanou osmdesátku bude vhodnější nějaká méně frekventovaná silnice, kde se přes nás nepožene stodvacina jedna za druhou.

Jízda na Želiv a Pacov se v tomto směru zdá mnohem lepší. Také je tu nemalé množství zatáček které se snažím vychutnávat. Nikdo jiný mě ale akčně nenásleduje. Tátovi stačil ten smyk zadního kola co tak tak ustál při návratu z Chorvat, Petrovi obdobná situace (která v jeho případě nebyla zapříčiněna přebržděnym zadnim kolem ale továrnou Mitas) jež však neustál a jal se s motorkou válet ve škarpě, a nakonec strejc Zdenek, který se rád kochá a má prostě své tempo. Nezbývá mi tedy než po každé racing vložce čekat na krajnici až mě zase dojedou.

Je čas na oběd. Táta tvrdí, že kousek za Pacovem zná dobrou hospodu, ujímá se vedení a brzy mizí v dáli. Snažím se ho dostihnout, protože ta hospoda není směrem kudy jsem chtěl jet. Zajeli jsme si jen asi tři kilometry, ale stejně mají zavřeno.

Pokračujeme na Černovice a Soběslav, ve které dáváme oběd. Sice tu nemají restauraci se zahrádkou, aby jsme obědvali blízko u motorek, ale z oken je na naše stroje vidět (když se trochu nakloním…)

Dělá se dost hic a tak při další zastávce na návsi někde před Týnem n. Vltavou trochu odsvlékáme. Táta vymýšlí jestli nepojede jen v triku. Mě se to zdá blbost, ale to on po několika kilometrech poznává sám a zase se přiobléká. Jediní horku odolní jsou strejc s Bubákem. Nechápu jak to dělaji. Asi maji na horko nějaké pilulky, jinak si nedovedu vysvětlit že při pauzách ani nerozepínaji bundy. Bych chcípnul.

Kousek odtud jsme svědky vyšetřování dopravní nehody. Už se tvoří kolona aut. Ale my jsme motorkáři ne? Pomalu se prodírám dopředu a pro jistotu se ptám slečny policajtové, zda můžeme projet. Pouští nás… No jo, dvě kola jsou víc než čtyři!

Jsem nadšen. Nejen z té předchozí situace ale taky z dost kvalitní silnice. Je malá, zatáčkovitá a já zase občas poodjíždím. Ve zpětných zrcátkách se mi zdá, že Petrovi ta motorka nějak moc kouří. No nic, frčím dál, předjíždím nějaký velký traktor a od té doby už za mnou nikdo nejede. Po chvíli čekání je mi to fakt divné a otáčím. Tři motorky stojí u škarpy, vedle bratránkovo Jawky je rozbalené nářadí a všichni koukají na přední kolo. To by mě zajímalo, kde udělali soudruzi chybu…

Je hrozný vedro. Taky si mohl Petr vybrat lepší místo na zjištění proč že motorka nechce moc jet. Ten gel místo brzdové kapaliny (výměna již byla plánována) se nějak rozhodl soustavně mačkat destičky na kotouč… Proto tolik kouře - ono přetlačovat se motorem proti brzdě neni sranda. Strejc odborně nastavuje vetší chod páčce a Petrovi je doporučeno pokud možno používat zadní brzdu aby „kapalina“ vychladla. Nikdo se tedy nevrací a výměna kapaliny a destiček může proběhnout až doma.

Ještě než pokračujeme dál, zastavuje u mě cyklista a ptá se na cestu. Ukazuju mu mapu na tankvaku a on se ke mě až dost nemile přitiskává a sleduje se mnou možné alternativy cesty. Je celý propocený a já nemám kam uhnout. Brr. Možná jsem mu měl rovnou položit svoji oblíbenou otázku: „Ti mrdá, ne?“

To už jsme u Vodňan. Z Bavorova to berem do Volyně a odtud je to už do Hoštic kousek. Nemůžeme odolat a děláme památné foto u proslulé zastávky. Táta pak předvádí, jak se správně skáče z vlaku a to znamená jedno. Je nejvyšší čas mrknout na Konopníkouc a Škopkouc chalupu.

Nelze uvěřit že ta vesnice je tak malinká. Taky je v docela drsnym kopci, což je oproti filmu vážně dost velké rozčarování. Nejvíc mě ale zklamalo absolutní turistické nepodchycení známosti Hoštic. V prodejně suvenýrů si může koupit cokoli týkající se zdejšího hasičského muzea, ale Slunce Seno tu nevedou. Škoda.

Nezbývá, než do sedel a po zastávce ve Volyni na natankování nasměrovat naše stroje na Prachatice. Zde konečně nacházíme supermarket, aby jsme koupili lédo, pitivo a chleba k těm kuřecím řízkům co zahálej v tátovym tankvaku.

Co mě trochu mrzí je, že v cizině téměř neomylný vůdce a navigátor v ČR několikrát docela tápal. Budu to ale svádět na mizerné dopravní značení. Před Křemží se pod novější z Jaw snaží vjet malí kluci na kole. Zřejmě je SV fascinovalo na tolik, že cokoli za mnou už nevnímali a jeli dál do silnice. Nikomu se ale nic nestalo a tak jsme brzy ve Zlaté Koruně. Nával vodáků je tu neuvěřitelný. Je jich plné městečko. Od normálních lidí je rozeznáte celkem snadno. Neustále si brblají o nějaké slečně „Šlajsně“ a kolikrát se na ní kdo udělal…

Ty Svince nejsou vůbec hezká vesnička. Spousta domů je zde opuštěných, to jsem zvědav kde bydlí Éliška s rodinou. Instinktivně zastavuji u rybníčku, kde není sice žádný mlýn, ale naproti statek. No né, trefil jsem to.

Éliška právě vylezla ze sprchy a pobíhala po dvoře v… no jak to nazvat. Šaty. Ale nepředstavujte si nějaké plesovky. Nemluvíme o Élišce ze mlejna, nýbrž o té naší. Trefnější název bude asi plášť. Klasický doktorský střih, jen z kvítkovaného materiálu. Její manžel informatik na vysoké škole (kdo to umí ten se tím živí, kdo ne tak to učí…), právě dokrmil dobytek a šel se převléct, neboť se svými synky hodlají navštívit jakés divadlo.

Nechceme tedy zdržovat a ptáme se na možnost postavení stanů. Vybíráme místo, které sice v případě povodně není zcela nejstrategičtější, nic méně na rozdíl od druhého nám nabízeného není hned vedle chlívku s prasaty.

Motorky jsou ve stodole a tak můžeme po večeři a rozhovoru s babičkou (maminka Élišky) vyrazit na procházku.

Hned první domorodec kterého potkáváme ve mně jen potvrzuje, že je to divná vesnice. Pro přiblížení jeho fyzické schránky myslím že stačí napovědět „Chrám Matky Boží v Paříži“. Petrovi šeptám, ať mě vyfotí drbajícího dědův hrb. Jen se tlemí a označuje mě za debila. Co nás ale odrovná je, že nám po pozdravu vysvětluje, jak se blíží změna počasí, protože ho svědí záda…

Tedy tímto směrem už vesnici známe a mrknem radši do Prostředních Svinců. Sem totiž každý den musí pěšky kluci na autobus do školy. Esíčko uprostřed vesnice tu projíždí spousta motorkářů dost akčně. Mě ale zaráží plakát upozorňující, že příští týden tu bude někde pouštět hudbu D.J. Efendy. Vám to možná tak nepřijde, ale to je tím, že váš (řekněme) strejda Pavel za mlada neběhal inspirován filmem o Vinetouovi po návsi a neoznamoval všem „Říkejte mi efendy“, kterážto přezdívka se obzvláště k nelibosti jeho matky uchytila do dnes.

Zuby si čistíme v rohu louky a vyplachujeme mou Magnézií. Ještě jsem zapomněl dodat, že celý večer je zpoza kopce slyšet nějaký hlahol z mega reproduktorů. S naším ulehnutím se z toho vyklubal koncert skupiny Monkey Business. Po třech písničkách už Petr navrhuje že to bylo sice fajn, ale už by to mohli vypnout! Nezbývá než použít mé dobré kamarády špuntíky do uší…

Přes noc byla kosa jak z nosa! Táta se veřejně přiznává, že udělat „Lehni Ektore!“ jak zamýšlel by byl skutečně nesmysl. Inu, lidé jsou různé…

Čekáme až vstane někdo z domácích, aby nás pustil do stodoly k motorkám a v kufrech zabalenému jídlu především. Načínání konzerv je ale zbytečné, neboť se příbuzní vytasili (stejně jako včera na večeři) s plným stolem jídla.

Zatímco táta se strejcem probírají příčiny Bruselské vládní krize (nebo co všechno), jdeme s Petrem a dvěmi mladými synky Éliščinými balit věci. Kluci to jsou nesmírně ukecaní. Během chvilky se dozvídáme např. že tu nemají moc kamarádů a co všechno za zvířectvo doma chovaji…

„Co? Koně? A jezdíte na něm?“
„Ne on to nemá rád tak je zavřenej v chlívku.‘

„A co ten pes uvázanej u zbytku boudy?“
„On si jí snědl sám…“

„No a jezdíte někam na dovolenou?‘
„Každej rok se jedeme podívat za dědou.“

„A třeba k moři, nejezdíte?‘
„Mě to ani nějak naláká, ono je lepší být doma, tady je práce…“

…těžko co dodat.

Raději zahříváme motory a po vydatném loučení, jako by jsme se znali odjakživa, vyrážíme. Na trase jsme se tentokrát shodli takřka všichni. Budeme kopírovat tok Vltavy. Tedy na Český Krumlov, Větřní a Vyšší Brod.

Tím mne přechází chutě projet si tento úsek na lodi, bo silnice vede celou dobu podél a už to tu tedy znám. Na druhou stranu musím přiznat, že mě dost chytaly závodnické chutě a víc něž na krajinu, jsem se soustředil na poloměry zatáček a kvalitu asfaltu.

Před Vyšším Brodem stojíme na parkovišti a studujeme strejcovu spojku. Tedy jen páčku. Říká, že už včera mu šla hodně těžko a teď jak se ohřála, už zase skoro nejde zmáčknout. Zkouším co pro strejce znamená „těžko“ a jen zírám. Tak to vážně nejde! Zdenek se ale rozhoduje dál trpět a můžeme pokračovat. Valíme na Frymburk a v Černé v Pošumaví brzdíme na oběd. Při jídle sledujeme jak se zde prohání motorky s německými spz jedna za druhou. Pak se nám před očima odehrává krásná scénka. U škarpy zastavuje Aprilia Pegaso, řidič rychle slézá a sundává kraťasy, zatímco spolujezdkyně mu z nich vyhání zřejmě vosu…

Dnes pofrčíme za hranice. Táta navrhuje dotankovat plnou, ale já si stojím tvrdošíjně na svym. Od tankování jsme najeli 40km, tak to přeci neni vůbec potřeba. Svezeme se trajektem z Dolní Vltavice na druhou stranu Lipna a pak kousek Rakouskem a přes Německo do Čech. Právě v tomto místě, dojídaje oběd a nic netušíc, dělám dvě nejhorší rozhodnutí celé výpravy. To si ale uvědomím až se svezeme lodičkou. Při plánování cesty totiž vycházím ze dvou, zcela špatných faktů. Za prvé, místo vylodění uvažuji od zcela jiného trajektu než kterým ve skutečnosti pojedeme. Nechápu pak, že mapa 1:200 000 neukazuje správně a jsem zcela zmaten. Trvá mi poměrně dlouho něž si svůj omyl uvědomím. To už se ale kodrcáme cestou, která přísluší maximálně (cestovním) endurům. Mohutně natřásán si uvědomuji další chybu. Tankování by totiž nebylo úplně zcestné. Těch 40 km bylo na denním počítadle A a to bylo jen za dnešek. Nějak jsem si zapoměl přepnout na trip B, kde tou dobou již bylo kilometrů 110.

Teť už ale přejíždíme hranice a mě nezbývá než doufat, že vyjdeme. Při jedné ze zastávek si beru Petra trochu stranou a radím mu aby zbytečně netahal za plyn a proč. Jeho Jawka má totiž nejnebezpečnější poměr oběm nádrže/spotřeba.

Strejc se začíná kochat. To, že nemůže jet s motorkou pořád 90 chápu. Ale když jedu 70 a nikdo mě nedojíždí, začínám přemítat, jestli jsem na tuhle dovolenou raději neměl oprášit veteránka.

Když jsem jezdil po cizině s tátou, platilo nepsané pravidlo, že o dopravní předpisy se starám já a on jel podle mě. Tentokrát to neplatí. Ceduli 30 na které je doplněk - jen pro náklaďáky, míjím padesátkou (jsme v obci) a předpokládám, že budu následován. Chyba! Kus za vesnicí mi jen sdělují, že si o mě říkali jak jsem odvážnej a v klidu porušuju předpisy. Někdy bych vraždil.

Za hraničním přechodem do Němec raději zastavuji. EU totiž nehraje na celnice a tak vítám překvapené spolucestující v nové zemi. Inu pokrok.

Vědom si ztenčujících se zásob benzínu, velmi rád přijímám návrh vrátit se do Čech už v Strážném. Tou dobou všichni kromě strejcovy Jawky jedeme na rezervu. Nevím jak to dělá, ale opět naučil motorku brát pod 4 litry na sto.

První benzinka se nám zdá předražená a tak nakupujeme až u druhé, stejně drahé. To už začínáme přemítat o nákupu. Ve Volarech žádný market otevřený není a tak nezbývá než jet do Prachatic. Daří se nalézt jak prodejnu, tak stinné místo na parkovišti. Vysílám celou bandu na nákupy a sám se snažím neumřít. Bolí mě celej člověk a to jak z té pomalé jízdy, tak z mačkání ve stanu. Náladu mi zvedá až nákupní vozík plný dobrůtek a taky Bubák který během chvilky zbodnul celý makovec o kterém si Strejc myslel že ho mají na půl…

Ale kde přenocujeme? Do kempu se nikomu moc nechce. Mohli by jsme se vrátit k Élišce, ale vzhledem k mohutnosti ranního loučení, by to mohlo být neetické. Zbývají tedy dvě možnosti. Divočna a nebo strejda Honza z Černé v Pošumaví. Na něj si ale nejprve musíme sehnat telefon.

Mezi tím si Petr všímá, že odtokové mřížky, které tu jsou na parkovišti vyrábí firma u které byl na praxi. Se strejcem se poté shodujeme, že opodál zlomené mřížky určitě vyráběl Petr.

Telefonát je proběhnutý a my se stáčíme opět na jih. Nikdo už nerespektuje strejcovu neustále zataženou ruční brzdu a nutíme ho jet svižnější a na krásné zatáčkovité silnici zajímavější osm až devadesátkou. Netrvá to dlouho a stavíme u Honzy za zahradou motorky na stojánky. Možnost přespání v postelích je nám nabídnuta až po zjištění, že máme spacáky, jenže to už jsou stany postaveny.

Strategicky natahujeme provázky tak, aby se o ně případní zloději našich koní přerazili. Zabydleno, s Honzou potlacháno. Je na čase vyrazit do víru kulturního dění. Tedy na procházku. Ta je přerušena hned po několika desítkách metrů. Nejprve zaparkovaným novým Transalpem, kterého by Petr docela rád a pak pivkem v hospůdce. Po jednom malém ale pokračujeme dál a tak se dostáváme až do proslulého kempu na Kvildě - teda blbost, tam jsem spal před rokem na čundru - takže kempu u hotelu Racek.

V Černé jsem přenocovával naposled snad před deseti lety, ale pamatuju si, že tu tenkrát byla pouť a já se vozil v autíčkách. A teď kontrolní otázka vy šmejdi, co si myslíte, že tu teď bylo. Pouť! Takže jsme neodolali a s bratrancema jezdili, bourali, až mi klobouček padal.

Pak už ale bylo na čase jít spát. Zpátky ke stanům jsme docela chvátali. Jednak jsme chtěli vědět, jestli si někdo nepůjčil některou z motorek a druhak ten velkej černej mrak nesliboval nic hezkého. Tak tedy dobrou noc.

Probouzím se ještě víc rozlámanej než včera. Alespoň že je k dispozici kvalitní socální zařízení, teplou vodu nevyjímaje. Po snídani následuje poslední etapa našeho putování. Cestu si zpestřujeme zastávkou na mostě přes přehradu Římov u Velešína. Další trasa přes Trhové Sviny a Borovany na Třeboň mi kazí mínění o kvalitě jihočeských silnic.

Blíží se čas obědu a tak brzdím u první hospody se zahrádkou. Je tu ale spousta cyklistů a tím pádem trochu problém s místem. Když se pak zjistí, že „hotovky“ nemají nic moc, sedám na SV, naštvaně řadím za jedna a pak se jen divím, že udělat wheelie (překlad Lingea lexikonu: „stroj na zadním kole“) není na této motorce žádný problém. Nepředvedl jsem sice žádnou svíčku, ale pro rozbušení srdce mi to stačilo.

Další výběr hospody je chvíli blokován mou mírnou nas…ností a i po zastavení si dávám jen polévku a odjíždím sám. Přiznávám, je to nesportovní a nečestné, na svou obhajobu ale dodávám, že jsem se za ty dvě noci pořádně nevyspal a taky že jsem se hned za Jindřicháčem chytil páru na Banditovi 1200 a pěkně se s nimi svezl cestovní stotřicítkou až do mé rodné vísky.

A to je asi tak vše.

Petr po návratu vyměnil brzdy z lokomotivy (kov na kov) za nové destičky a gel na vlasy nahradil čerstvou brzdovou kapalinu.
Strejc málem omdlel když zjistil, že veškeré jeho vztekání a námaha byly zbytečné, neboť stačila kapka oleje v mechanizmu spojky a páčka šla mačkat stokrát lehčeji.
Bubák hned po návratu všechno co jsme prožili každému převyprávěl a ukradl mi tak téma k vyprávění během dlouhých zimních večerů.
Táta se jen se nechal slyšet, že raději jezdí na motorce v singlu…
A já? Musím uznat, (stejně jako všichni zúčastnění) že to bylo šumné. Prožili jsme dost legrace a mít já víc místa ve stanu a být cestovní tempo alespoň 90, tak se mi zdá tato dovolená bez chybičky…