Obrázky v cestopisu

Pokud najedete kurzorem myši nad obrázek, zobrazí se k němu komentář. Po kliknutí myší, se obrázky otevřou v novém okně v plné velikosti.

Polsko '03

vejlet k móři

Dokázali jsme to. Stojíme jen několik metrů od Baltiku. Chodidla se nám boří do jemňoučkého písku a po těle se rozlévá pocit radosti. Ještě dva kroky a na vlastní kůži a poté i jazyk okouším, že JE SLANÁ!!! – OK nespletli jsme se a neobdivujem jen velké jezero.

Jdu stále hloub a po letech si opět ověřuji, že mořská nadnáší víc. To už jsem dvakrát tak daleko od břehu než ostatní koupající se a v hlavě si přemítám obrázky z velmi zajímavé knihy o útocích žraloků na lidi. No je docela teplá (na tabuli na břehu udávali 21,5 stupňů), ale je na čase se vrátit celej na břeh. Že jsem kdy tu knihu četl! Sice si pořád opakuju, že tady nejsou hlášený a je tu na ně zima, ale proč být první nahlášený případ že?

Vylézám z vody a střídám se s tátou v hlídání dokladů a foťáku na pláži. Vzpomínám, co jsme až do této chvíle prožili a těším se na další dny dovolené na motorkách u moře…

Vážně Polsko?

S nápadem jet k našim severním sousedům přišel strejc Jirka už před dvěma lety. Chtěl jet někam k moři, ale moc se mu nechtělo investovat do drahých chorvatských, příp. italských kempů, jídel atd. Vloni jsme ještě dali přednost Slovensku, ale letos to už vypadalo reálněji. Táta a já jsme si říkali, že to není úplně špatnej nápad, ale měli jsme trochu strach ze zimy a z krádeží. Strejc tvrdil, že do moře by vlezl, i kdyby tam plavaly kry. A krádeže? – když jsme přežili 2x slovenské „Italy“, obstojíme i v Polsku.

Kdo teda pojede?

Já na Hondičce CB500, s bratránkem Petrem za zády, táta na Jawce 350, strejc Jirka na dvěapůle a bratránek Zbyněk – buď na Jawě 125 z roku raz dva, nebo se strejcem, případně při neúčasti Petra se mnou na CB. Dva dny nás chce doprovázet další bratránek – Leoš s Lenkou na ČZ 175 a možná se přidá i Jirka miminko na Jawě 250.

Jak se blížilo datum 19.7. začaly se projevovat dvě zcela odlišné tendence. My jsme měli CB a 350-ku čím dál víc připravené, zatímco strejc přicházel s dalšími a dalšími problémy a výmluvami.

Konečný stav byl tedy následující:

Jawa 350/640 dostala oddělené mazání, bezkontaktní zapalování, kufr Giwi, postraní tašky Levior a byly u ní vyčištěny výfuky a vyměněna zadní pneumatika a řetěz.

Honda CB 500 dostala novou baterii, obě pneu, kufr Nayka a alarm.

Jawa 250 – v době odjezdu na dovolenou stála v garáži vedle nové pneumatiky, na které by byla bývala jela, kdyby jela. Prostě to strejc vzdal (mimochodem 3 dny před odjezdem). Důvod – finanční insolventnost.
Tím pádem nejel ani Zbyněk.
Petr si našel brigádu a hnán myšlenkou získání pěnízků na motorku, aby mohl příští rok na své, se rozhodl nejet.
Bratrská dvojka Leoš a Jirka potřetí v řadě vzdali a ani to nikoho nepřekvapilo.

Přes všechny skeptické řeči (a i naše vlastní černé představy), rozhodli jsme se – i když jen ve dvou – jet.

Celý týden nakupuji různé potřebnosti a mezi nimi i pěnové špunty do uší za 3,80Kč a když mám pravdu říct – ještě nikdy v životě jsem nekoupil tak lacino, něco tak moc užitečného…

Balím si věci do 23:30. Odpo jsem ještě udělal malou testovací projížďku na Lichnici s kamarádkou Klárkou, která by na motorku v životě nevlezla – tak už vlezla.

Vstávám v 6 hodin ráno. Pro toho kdo mě zná, to znamená, že chci v 6:45, nejdéle však v 7:00 vyrážet. Táta mě nezná… U televize si popíjím zelený tee a přikusuji makovku. Táta si přisedá s kafíčkem a po chvíli poklidného popíjení se ptá, v kolik asi plánuji odjezd.
„Až budeš připravenej, já už mám sbaleno a jen se nasnídám a můžu se oblíkat.“

Odpověď, jak se alespoň zdálo, zabrala. Jen se to zdálo, takže vyrážíme až v pro mě neuvěřitelný půl devátý.

Ještě tradiční fotečky před vraty a už snad opravdu startujeme. Po natankování ve Skuhrovské čerpací stanici ještě házím jedné slečně, kterou už skoro ani neznám :-( , na parapet vodítko a obojek, aby si mohla půjčit mého pejska na procházku.

Táta mi mezitím ujíždí a tak si svištím 120 – 140km/h a docela to odsejpá. Když ho dojíždím, zjišťuju, že jede pořád stovkou. Mě to vyhovuje, ale zdá se mi to na Jawu dost. Jedeme na Hr. Kr. a stavujeme se u mé drahé sestřičky. Mazaně se zbavuji lahve piva zn. Rebel, kterou jsme dostali u benzínky jako pozornost za natankování. Dar je mi opětován dvěmi lahvemi Black Draka. Takže stejně povezu sklo…

Po Martinově ujištění, že až nám bude nejhůř, stačí cinknout a dojede pro nás kamkoli i s vozejkem, se rozjíždíme na Jaroměř a Trutnov. Jen by mě zajímalo, proč ještě dodával, že Jawu klidně doveze, ale na Hondu se může vys…

Stále stovkou dojíždíme do Jaroměře, kde mě těší přítomnost supermarketu a brzdím. Táta jde nakoupit, já si pouštim rádio, lidé obdivují mé CB, kolem projíždějící motorkáři mě zdraví – no to je pohodička…

Zjištuji, že se mi na jazyku udělal aft!!! No to bude v poho. Teť se spíš těším že si někde sním své tajně v tankvaku ukryté 2 čokoládové pudinky a 2 tyčinky Nesquick.

Za Trutnovem se obdivuji přírodě, jakou už v Polsku nespatřím. Krásné kopce a přes ně vedoucí klikatá zatáčkovitá silnice. Místy jsem jel 50-kou a jen se kochal… Mimochodem, při tankování jsem zjistil že jedu pod 4,5l / 100km!!! Jawka se toho nebála a vzala přes 6.

Hraniční přechod Královec–Lubawka.

Ani nesundáváme helmy, vcelku rychle projíždíme a hned zastavujeme na parkovišti plném německých chopperistů, abychom si uklidili pasy.

Tak teť na Lubawku a pak na Kamiennu Góru. Už nás neuvěřitelně bolej zadky a tak po chvíli (která se mi teda zdála skoro nekonečná) zastavujeme u lesa na parkingu. Dáváme kuřecí řízky co máme z doma a odsvlíkáme několik vrstev oblečení. Je fakt teplo a i já to s Jeggerovými drtiči mrazu přehnal. Mikina a zimní vložka v bundě jsou taky docela dost.

Na parkoviště přijíždí dvě auta. Uklidňuje nás, že v jednom je polská rodinka. Je fakt, že když je člověk někde prvně, chová se mnohdy až zbytečně nedůvěřivě. Po několika přátelských rozhovorech s polskými občany během dovolené se tato nedůvěra mění na:
„Já bych si s nima ještě povídal, jenže šišlaj…“ :-)

Další cesta na sever se stává poměrně nudnou. Krátím cestu velkými přímými tahy (Legnica – Lubin – Nowa Sol – Zielona Gora). Jsem uondán. Je hic, jede se pořád rovně, stálou rychlostí 90km/h, kolem samá rovina, žádná motorka, jen občas něco nízkoobjemového. Ve městech jsou spousty semaforů a na každym stojíme a potíme se. Je to vyčerpávající.

Tu a tam zastavujeme a jen tak stojíme a jíme. Není co říct. Jsme utahaní, zadky bolej a ani netušíme jak tu někde asi přenocujem. V zemi, kde musí být kempy ještě horší než to nejhorší co jsme kdy zažili na Slovensku.

U Sulechówa odbočuji na vesnici s příznačným názvem – Skape. V Oloboku odbočuji do leva, protože se domnívám, že když pojedu kolem jezera zvaného Nieslysz, musím nalézt nějaký kemp.

Ano. Zajíždíme do oploceného lesíka plného chatek s tu a tam postavenými stany. Hledáme recepci. Později i Buro a konečně se daří. Nalézáme něco, co je z části hospoda a z části recepce, kterou obývají dvě milé paní… Jen se nějak nemůžeme domluvit. Zkouším němčinu. Je to problém, protože si nemůžu vzpomenout, jak se říká stanu. Instinktivně vycituji, že právě o to jim jde. Nechápou, že si vezeme vlastní stan. Jdu teda k motorce, vyndávám z obalu stanu návod, kde je dostatečné grafické znázornění, aby pak stačilo jen říct:

„Das haben wir!“

Konečně se chytaji a vypadá to v poho. Pro jistotu se ještě ptáme na cenu. Po chvíli diskuse jedna žena bere noviny a propisku a napíše 50 a kousek vedle 20. Vůbec nechápu, ale s důvěrou, že to nějak dopadne jdem vyřídit formality.

Nakonec to bylo těch 20 Zlotých…

Další problém – při vyplňování lejstra se ptá na něco jako „nazvisko“ .
Ještě popletenej z toho, jak se ptali na stan (namiot), odpovídám, že stan máme. Jenže nazvisko je jméno…

Vedle hospody stavíme stan, dáváme pizzu a pak ještě párek. Máme strach vzdálit se od motorek a stanu, takže jeden z nás vždy hlídá a druhý se teda může jít kouknout třeba k vodě apod.

Jdu k jezeru. Pozoruji plavající a opalující se lidi, ale nenechám se těma bláznama zviklat. Celý týden jsem se léčil z teplot a bolení v krku a tak bych nerad nastydl. Voda je průzračná, lidí spousty, v dáli se pohupují plachetnice. Mě bolí aft na jazyku, připadám si sám a jímá mě melancholická nálada (pro účastníky putování po Šumavě – tentokrát jí nijak nezapíjím!!!).

Ve stanu si pouštím rádio – jak jsem rád že jsem ho vzal. Ladím stanici Rádio Z(-et), ale asi nejlépe hrají na RMFFM (asi – zní to prostě tak nějak: eR eM eF eF eM) a od téhle chvíle se ho snažím všude naladit a kupodivu se daří.

Jdem do sprch. Teče teplá!!! Ono to v tom Polsku tak strašné nebude…

Probouzím se něco po sedmé. Krásně jsem se vyspal a jsem najednou plný optimismu. Ty špunty do uší jsou k nezaplacení. Rozhodujem se, že je blbost drtit kilometry po rovný silnici a pojedem spíš po menších silnicích, ale hlavně, aby jsme něco viděli. Vždyť dnes ještě nemusíme dojet k moři.

Snídám pudink a bolí mě jazyk! Sakra! No, ono to přejde… (abych to tu neomílal pořád dokola – postupem času se to zhoršilo natolik, že se mi i blbě mluvilo, nemohl jsem se moc najíst – no hrůza. Poslední den dovolené už to ale celkem šlo …poslední den… Vrrr)

Balíme a vyrážíme ve stejný čas jako včera z domova. Projíždíme po „silnici“ (spíše polňačce), kterou ani nemám v mapě – na Wilkowo. Míjíme zde tolik typické stavby z červených cihel bez omítky. Jedna (jakýs úřad) je překrásně zachovalá. Nefotím jí a to mě žere celou dovču. Znáte to. Jednu věc zavrhnete. Pak ale zjistíte, že to nebylo tak špatný, ale nechce se vám vracet a tak čekáte, že najdete něco minimálně stejně dobrého. Za celou dovolenou jsem už nic tak pěkného neviděl a tak jsem poslední den vyfotil prostě co mi přišlo do cesty. Není to nic moc, ale pro představu to snad bude stačit.

Jedeme na Torzy. Je zde cítit blízkost německých peněz. Spousty deutsch nápisů a zimmerů který jsou úplně frei.

Sulecin, Gorzów

Další zajímavá zjištění, která konzultujeme při zastávce na lesním parkovišti.
– mají tu lesní parkoviště
– mají tu spousty lesů a velkejch. Jedete třeba 10 – 30km jen lesem.
– na začátku lesa je vždy osvětová cedule kam volat v případě požáru a nebo že si nemáte dělat táborák…

Tak si v klidu jíme poslední řízky z domova a najednou zjišťujeme, že je tu strašné ticho! A to doslova – ani ptáček nezazpívá – jako by to byl mrtvý les…
V tom projíždí cyklistka na stroji zn. UK a v košíku nad předním kolem má puštěné rádio. Hmm, tak to jsem ještě neviděl.

V Grozówě se snažím jet podle cedulí, poukazujících přítomnost Tesca. Když už to vzdávám a raději odbočuji na Barlinek (tedy na sever), uzřím jej – Tesco! Jdu nakupovat! Jogurt s muszli, Coca-cola a móc dobrý chleba.

Pelczyce, Choczno, Recz, Wegorzyno

Koukám koukám, kolik je tu jezer. Moc jich nevidíme, ale tam, kde by podle mapy měla být, je vždy spousta aut.

V Drawsku stavíme na oběd. Raději se domlouvám auf Deutsch. Smažák a hranolky nezklamaly, polévka byla bída.

Silnice na Zlocieniec je v mapě lemovaná zeleně a to znamená, že bude bezva výhled. Nic moc se nekoná – jen je to tu trochu zvlněný. Pro Poláky je to ale asi úžasný, když maj jinak pořád rovinu.

Zato ze Czaplinku je the best silnice pro motorky! Užívám si super povrchu a spousty zatáček. Auta se nechytaji. I táta přidává a než se nadějeme, jsme v Polczynu. Začínám věřit, že dnes dojedeme k moři. Při pauze na lesním parkovišti (kde jinde…) za Tychówkem pozorujem odvážlivce na nafukovacím člunu, co si bere do rukou dvě asi 40cm dlouhá vesla a odjíždí na moře (vzhledem k síle proudu a účinnosti jeho vesel to jinak nemohlo dopadnout).

Bialogard, Karlin

Ještě 20km. Proti nám jezdí spousty aut – je mi jasné, že se vrací od moře. Cítím, že tam někde před námi je. Není vidět, ale na mapě je to už jen 1cm. Pak 5mm.

Kolobrzeg

V koloně aut nějak kašlu na odbočku k benzínce Orlen a tak mám krom provozu ještě nerva z toho, že už je to zas 200km od posledního tankování a musíme někde nabrat. Po cca 10-ti km vidím nalevo od silnice jakous benzínku. Dávám blinkr a najíždím na střed. Těsně před okamžikem odbočení ještě jednou kontroluji zpětná zrcátka. Něco se tam mihlo. Na poslední chvíli tedy motorku rovnám a neodbočuji. Kolem mě se prohání Polák s autem. Ty vo..le to bylo o chlup. Odbočit, tak mě seškrabujou ještě teť.

Benzín je nejlevnější široko daleko a tankmistr nám dává radu ohledně kempu.

Děkujeme a jedem na Sianožety, které nejprve celé projíždíme. Stan stavíme těsně před kancelář zdejšího „pole namiotoveho“ (kempu). Na zip stanu dáváme zámeček, cenosti berem sebou a jdem k vodě…

Po vykoupání jdem do sprch. Jdu hned do krajní. Pouštím vodu a ta nějak nechce téct. Je zde automat – takže na zdi jen zmačknete tlačítko a to pak pomalu vylejzá a vy ho zas mačkáte a mačkáte… Ale sílu proudu nejde ovlivnit. Jak se sprchojou lidi v dalších kabinkách, tak ke mně moc vody nedoteče…
Táta byl až ve třetí sprše. Když vylezl, ptám se, jestli mu tekla voda.

„Jo a dost“

No to nic.
Připadám si jak Piere Richard ve filmu Kopyto.

Na procházce zdejším turistickým centrem si uvědomuju, že koupit nějaký suvenýr bude docela problém. Mají tu trika a ručníky Coca-Cola, věci na blbnutí ve vodě, mušle a kdesi a cosi, ale nic normálního na památku.

Nakupuju pohlednice a večer prosím o osvícení mého mozku, abych byl schopen při Black Drakovi napsat něco smysluplného (nejlépe i trochu vtipného ale člověk na sebe nesmí být moc náročný :-)).

Vyhlašuji akci ZÁPAD SLUNCE. A protože je docela pozdě, jdem na nedaleké dřevěné molo. Na břehu je jakés srocení dětí, které zde tvoří něco, co by se dalo nazvat "loučení se sluncem" – prostě stojej v kruhu a zpívaji.

Tak ještě fotky (raději víc, protože kdo ví která bude hezčí – chtělo by to digitál).

A pak už nezbývá, než jít spát. Pouštím rádio RMFFM a za chvíli vyměním jeho tóny za ticho pěnových tampónů…

Je mi krásně a jsem rád, že jsem se nedali odradit všema těma „jetamzimama“, „kradesetamama“ a „nemámpenízenikamnejeduama“.

Je tu nový krásný den. Jdem se projít po pobřeží. Sundávám si páskovky a vychutnávám si ten jemňoučký píseček. Voda je ale neuvěřitelně studená! To je divné, vždyť včera byla mnohem teplejší. Jdeme pořád dál až k dalšímu molu u kterého jsou rybářské lodě. V moři spatřujeme dvě hejna maličkých rybiček – je to krásný pohled, jak se pěkně třpytí v odlesku sluníčka. Sem tam proplave cosi podobné úhoři, ale za nejbáječnější považuji objev malé medůzky.

Jdeme zpět do kempu. Potkáváme dva jezdce na koních – projížďky jsou v Polsku nabízeny na každém rohu.

Fuj to je zase hic. Jdem do sprch. Používám tu, co včera táta a opravdu teče bez problému. Tak ještě se oholit, přidobít mobily a můžeme vyrážet. Při pohledu na hodinky, které ukazují 10:00 si vzpomínám, že to byl vlastně loni na Slovensku běžný čas našich ranních odjezdů.

Dnešní plán je jet podél pobřeží na východ až na poloostrov Hel, vidět co nejvíc moře a hlavně jet jen po malejch silničkách a žádné bláznění – jen kochačka.

První pokus o jízdu těsně podél moře mi kazí zákaz vjezdu – takže zpět do Sianožet a normálně na Koszalin. Silnice je dost frekventovaná a má snaha o jízdu ve stylu „čára neni zeď“ a „motorka se tam vejde“ neni podporována ani řidičem, ani motorem motocyklu zn. Jawa. Proto po chvíli zastavuji, nechávám se předjet celou kolonou aut, přes kterou už jsem se dostal a dál pokračujem 80-kou. Mám chuť na něco k snědku. Brzdíme u motorestu (o který v Polsku zavadit je docela problém). Jdem si dát kafe a polévku. Bohužel, v této zemi nikde nenarazíte na automat na kafe v benzínce. Když máte štěstí, tak je u benzínky rychlé občerstvení a tam vám kafe udělaji.

Usrkávám polévku a pozoruju jak se na parkovišti předvádí Batman. Tak tuhle šichtu mu nezávidim. Hic na padnutí a on je v kožence. Ten jeho stroj je taky cosi předělanýho z „malucha“ (polský Fiat 600). Vedle ale stojí ještě jedna tříkolka – celá kožená se spoustou třásní. Tak to když promokne, to musí být žrádlo. Nechápu, jakto, že to má světla blinkry a SPZ! To bych na silnici nepustil.

V Koszalinu si chceme nakoupit, ale na naší trase není žádný market. Přinejhorším přibrzdíme ve Slupsku.

Odbočujeme k moři na Darlowo. Je krásně. Silnice neni žádnej tuzex, ale Čecha nepřekvapí. Co ale překvapí je, že mimo obec skoro pořád rovná silnice je ve vesnici samá pravoúhlá zatáčka, kterou jedete na dvojku a je to až dost.

V Darlovu stavíme u marketu Biedronka, kterých je v Polsku spousta. Nakupuje táta a já si hraju s mobilem.

Po chvíli přichází jakýs člověk a „šišloidně“ (polsky) se ptá na něco, z čeho jsem postřehl jen číslo 5 a že ukazuje na Jawku.

„Ne to je 350-ka!“
Zase se chvíli snažil a už mi to docvaklo.
„Ne ne kamaráde, má ještě pořád 4 kvalty…“

Z dalšího rozhovoru jsem pochytil, že má taky 350-ku, ale starší. Poukazuju mu, že JÁ jsem tu na Hondě. Jen kývne že je to dobrý a dál se rozplývá nad dokonalostí českých rukou, které stvořily motocykl jeho snů – Jawu 350/640. Už mě štve! A tak to tu bylo pořád. Jen v tom prvním kempu mi někdo pochválil CB-čko a pak už celou dovolenou byla obdivována Jawa.

Jedem na Slupsk a vzdalujeme se moři. No, vždyť stejně neni vidět. Někde zde mi vypadává zpod pavouka 2litrovka koly. Ozve se rána a v zrcátku už jen vidim, jak z ní „ropný derivát“ stříká na všechny strany a táta se snaží nepřizabít se, protože ta potvůrka mu na dvakrát kříží cestu. Je to jasný. Stalo se to proto, že to nebyla Coca-Cola, ale jen nějaká levná náhražka – táta chtěl ušetřit. Stavíme a fotíme.

„Chudáci chlapy“ říká najednou táta.
„Všechny vesnice jsou od sebe tak daleko, jak to dělaji, když si chtěji sehnat ženskou?“

Má první idea ohledně internetu by asi neprošla a tak jen vidíc blížícího se cyklistu prohazuju:
„No co, vezmou si kolo jako tenhle.“
Projíždí cyklista s v košíku nad předním kolem puštěným rádiem… Dělaji to všichni.

Míjíme Slowinski Park Narodowy a ve Wicku odbočujeme k moři, na Lebu. Holt, když se člověk chce najíst, tak musí do turistického centra. Vyhrává to grilčo kurčo – neboli „kurczak z rozna“. Slečna se s námi pokouší domluvit. My jí rozumíme, ona nechápe.

„Jo, chcem to sníst tady!“

Nakonec se pokouší o angličtinu. Bere do ruky UI (umytý igelit) a říká:

„This?“
„Ou nou!“

Chytla se.
Dává nám to na tácek a my baštíme. 12zl za celýho kurczaka docela jde.

Ve Steknici abbiegujem nach links. Chci se dostat co nejkratší cestou do Wladyslawowa. Bohužel, kdes na kopci (fakt tu byl a taky ho označili značkou „nebezpečné stoupání“ – u nás na Vysočině by to byl spíš podprůměrný kopeček) zjišťuju, že za mnou táta nejede. Jímá mě neblahé tušení, že se něco stalo. Na jedničku něco chrastilo v motoru. Na vině byl naštěstí jen neuvěřitelně vytahanej řetěz. To ty příčné hrby…

Vše už OK a tak frčíme dál. Předjíždí mě nový Fiat. Jede svižně a já mám chuť si hrát. Je zde spousta zatáček a docela dobrej asfalt. Bez problémů ho dohánim a pak si pohraju s plynem. Nad 8 tis. otáček má i sériový výfuk moc hezký zvuk. A jsem první. Po chvíli ubírám a čekám na Jawku. Fiátek mě předjíždí a mizí v dáli. Jen zahlídnu že jde o mladý pár. Slečna má opálenou nohu opřenou o sloupek předního okna. Nééé že bych záviděl :-(.
Ale já nejsem sám – vezu s sebou Pookyho – malého plyšového medvídka heč!

Jastrzebia Góra

S horou to trochu přeháněji, ale na kopci to je. Centrum jako blázen, dokonce vidim na moře. Je to bezva. Jeden kemp je pěkně ve svahu a ze stanu by bylo vidět přímo na moře. No dyštak se sem vrátíme. Jedem na poloostrov.

Je drsnej provoz. Za Wladyslawowem už máme výhled, jaký jsem ani nečekal – po obou stranách moře. V protisměru je příšerná kolona. Dochází mi, že vracet se na Jeleniu Góru by byla hrůza a tak stavím u kempu Kaper. 24zl není tak moc a tak bivakujem. Jdu skouknout vodu. Jsme na straně do zátoky zvané Pucka. Voda má snad přes 25 možná 28 stupňů! Rychle se převlíknem a běžíme se vykoupat. Jdu do vody a pomalu se ponořuji až do půlky stehen. Jdu dál a je to zas trochu nahoru. Pak 50 metrů bez hloubkového rozdílu. Sakra to snad není pravda! Najednou si uvědomuji, že se nikdo nekoupe a jen v dáli je spousta windsurfingů. Táta jde ještě mnohem dál (jde).

„Blaženo! Ne abys lezla do prostředka do hloubky! Tady při kraji ti to stačí!“

Vylézáme na břeh a doufáme, že náš chabý pokus o koupání moc lidí nezaregistrovalo.

Radši jdeme do sprch. Táta jde do kabinky na kraji a já hned vedle. Pouštím vodu a nějak moc neteče. Je to lepší než posledně, ale ne o moc. Třeba je to ve všech kabinkách stejné:

„Teče ti voda?“
„Jo, úplně parádně. Proč se ptáš?“
„Já jen tak… :-(“

Jdem se projít po kempu. Po kratším rozhodování ochutnáváme rybu zvanou Flader (nebo tak něco, já jí řikal „flundra“) –to mít tobrá maso!

Po silnici, kterou od našeho stanu dělí plot, se prohánějí motorkáři na Polsko až nevídně často. Těším se na zítra, kolik jich potkáme (nepotkali jsme žádného). Jdeme spát a já mám takový feeling, že nám zítra zaprší. Už dnes, nebylo nebe azuro, ale objevovaly se bílé mraky. Uvidzame!

Vstáváme zas vcelku něco po sedmé hod. Koukám na nebe a jihozápad se mi nelíbí. No nic. Projedeme si poloostrov a pak se rozhodneme, jestli zajedeme na jih nebo západ.

Vyrážíme a já si ani moc neužívám hezké silničky a spíše myslím na to, že se mi nechce zmoknout. Je zde dost přístavů. Taky konečně fotíme sebe a motorky u moře. Míjíme vojenské prostory. Spousta těžké techniky a nesmlouvavě vyhlížející voják u jedné z bran s ľahkým guľometom (možná to byl jen sapík, já moc do zbraní nedělám) v ruce, na mě nepůsobí moc uklidňujícím dojmem.

Na samotném konci poloostrova je kupodivu taky přístav. Na cestě zpět brzdíme u stánků aby jsme si koupili nějaký suvenýry, ale:

Všechno je to stejně jenom kýč,
předraženej kýč,
tak a jedem pryč!
…
(c) Kabát

Nevíme kudy se vydat. Na jihu je méně mraků, ale to se možná jen zdá a u moře najdeme určitě líp kemp. Tak vyhrává západ. V benzínce u Pucku dáváme kafíčko a hamburger. Jemně prší a to se mi nelíbí.

Po chvíli špatně odbočuju a nejedeme na Lebork zrovna tou nejkratší cestou. Chvílema neprší, chvílema docela jo. Celý den jen jedem a jen doufáme, že to někdy přejde. Za Slupskem začínám věřit, že už bude hezky. Vidím mraky jen za námi a na jihu. Před Koszalinem ještě tankujeme a zjišťujeme dost nepříjemný tmavý mrak blížící se od západu. Je po čtvrté odpolední a mě se fakt nechce v dešti shánět nocleh. Otáčíme zpět s jasným cílem co nejrychleji dorazit k moři a zakempovat než to spustí.

Odbočujeme na Darlowo. To už se zvedá dost drsný vítr a tak jízda 100-kou alejí stromů, které se ohýbají pod jeho nápory docela nahání strach. Je to závod s časem. Černočerné mraky už jsou skoro nad námi.

V Darlowě je spousta aut a pomalej provoz. Lidé chodí po ulicích jako by se nechumelilo. Copak sou blbý? Každej normální člověk by pospíchal někam se schovat! V Darlówku nalézáme kemp a rychle stavíme stan. Motorky můžeme uklidit pod blízký přístřešek a tak se zdá, že ani ten začínající déšť vadit nebude. Tak nějak jsme ubytovaní a už to přichází. No myslel jsem, že to bude horší.

Během půl hodiny je po dešti. Tak alespoň máme čas podívat se na turistický ruch městečka. Po filetu z morzcuka (taky moc dobrá ryba) s hranolkama, přicházíme k mostu přes řeku (Wieprza). Než ho ale přejdeme všímá si táta, že zde zakotvené lodě nabízeji půlhodinové projížďky na moře. Tak to berem! Jdeme hned na první, jménem Gargamel.

Ještě přivázaná u břehu a na řece se houpe docela dosti – to chci vidět co bude dělat na moři. No jo, no jo! Lítá to nahoru a dolu, že se musí všichni neustále pevně držet. Na moři máme dovoleno vylézt o patro výš na přídi. Houpání je zde mnohem intenzivnější – nebo se to alespoň zdá, protože jediná opora je nízké zábradlíčko. Úplně ve předu je vyděšená ženská s křečí v rukou, takže se nedala odstranit a já tak nemohl ve stylu Titanic (s písní „My heart will go on“ na rtech a roztaženýma rukama) zapózovat coby česko-polská verze Celine Dion…

Po obratu zpět mění houpání směr – nyní se kolíbáme z leva do prava. Už to vůbec nevypadá tak nebezpečně, ale ani mi to tolik nevadí :-)

Po zakotvení obchází jeden z loďmistrů všechny cestující a těm nejvíc poblitejm (malejm dětem a mě) dává diplom podepsaný panem kapitánem!!!

Ryba se tim houpánim pěkně slehla a já dostávám chuť na zmrzlinu. Dáváme si velkou točenou a to poprvé a naposled! Bylo jí tak moc, že se to nedalo sníst a člověk z toho byl celej promrzlej. Napříště už maximálně střední porci a i tak dojídáme s fialovými rty (obzvláště borůvkovou).

Rozumné suvenýry se zase nekonaly, tak jdeme do stanu. Nějak se mi nechce do sprchy a tak to nechávám až na ráno. Táta už spí a já vyřizuji sms s rodnou hroudou. Rádio RMFFM hraje a tak ke štěstí schází už jen to, aby konečně někam odletěla ta zatracená helikoptéra!!! Musí být neuvěřitelně velká. Konečně odlétá a je chvíli ticho. Vrátila se! Tak to dělá ještě dvakrát, možná víckrát, ale to už naštěstí (díky špuntům do uší) nevnímám.

Zase vstáváme, na dovolenou v nějak podezřele časnou hodinu. Počasí je slibné. Táta jde do sprch. Pro jistotu se ho ptám, ve které byl, aby mi tekla voda…

Než vlezu do kabinky, vychází z té vedlejší mladý pár. Nooo!!! Aspoň mám víc místa a všechny háčky na pověšení věcí jen pro sebe. Víc než polovina háčků v mé kabince je rozlámaná.

Tak zpátky do Darlowa, kde se stavujeme u Biedronky – v tomhle marketu jsme stavěli předevčírem. Dnes to vezmeme podél pobřeží k německým hranicím. Pán z kempu nám doporučil silničku Lazy – Mielno. Je to 10 km silnice oddělující jezero Jamno od moře. Je fakt, že pás pevniny je opravdu úzký, ale vzhledem k stromům toho stejně neni moc vidět.

Před Kolobrzegem je kolona aut. Čára neni zeď! Přidává se i Jawa a tak se poměrně rychle dostáváme na Trzebiatow. Silnice je kvalitní a jsou zde i pěkné zatáčky. Obzvláště pak ve směru na Rewu. V té zajíždím do centra, neboť se již přiblížil čas oběda. Vyhrávají to špagety. Je k nim vynikající omáčka, jen kdyby ty těstoviny byly dovařený…

Kousek odsud je pláž. Je plná lidí a mě se chce jít vykoupat. Při představě, že se nebudu moct osprchovat a celej dnešní den budu chutnat slaně mě to přechází.

U benzínky pár kilometrů odtud po mě chtějí dveře od pánské toalety 1zl, jinak že se neotevřou. Naštěstí alespoň ženy jsou zde praktické a nechali otevřeno. Tak jsem byl zas chvíli ženská.

Polská země končí jakýms ostrovem. Rozhoduji se ho objet a to je asi největší chyba ve výběru trasy za celou dovolenou. Z Miedziwodzia do Woline je 27 km silnice „Under construction“. Ve čtyřicítce lítáte nahoru a dolu, tlumiče nechápou, záda a vůbec celej člověk doufaji, že to nemůže být rozkopaný moc daleko. Je.

Zato z Woline do Miedzyzdroje je silnice až odporně kvalitní, jako by jí stavěli Němci. Opravdová motorkářská však přichází až při průjezdu Wolinského nár. parku. To už jsme na cestě zpět na Rewu, kde se mi líbil jeden kemp. Natáhli nás jak východní Němce (40zl), kterejch je tady docela hodně. Chtěli jsme se jim na to vykašlat, ale když máte 30 metrů za stanem moře…

Je po třetí odpo a my už stavíme stan. Jo jo! Dnes bude koupačka! Dobře jsem si všiml ve vlnách dovádějících lidí. Tady to nebude jen nad kolena.

Jdeme k vodě. Nebýt po 10-ti metrech lesa brutální sráz dolů, tak je to vážně blízko. Takhle musíme dojít až ke schodům, který jsou až na konci kempu. Píseček je rozpálenej, šluníško švítí, jsou bezvadný vlny. Stan jsme zamkli, doklady, prachy a mobily jsou pod sedlem Šaláta (CB), takže hlavně aby nepovolily uzly na šňůrce od plavek, protože jí byl svěřenej klíč Hondy. Uklidňuje mě myšlenka, že mám rezervní klíč schovanej ve stanu.

Moře je u břehu dost budrovatý a plave tu spousta semínek od bříz a taky řasy. Naštěstí je to jen v úzkém pásmu u břehu, dál je moře krásně čisťounký. Na žraloky kašlu. Už si na ně kolikrát ani nevzpomenu…

Chvíli jen tak plaveme a vychutnáváme si houpání ve velikých vlnách. Pak se ale jdem připojit do řady stojící rovnoběžně s břehem, přesně v místech, kde se obracejí vlny. Nevim proč, ale ženský tuto zábavu nějak neprovozují. Jsou tu patnáctiletí mlaďoši i prošedivělí padesátníci a všichni skáčou proti velkým vlnám, nebo se jimi jen nechávají odhazovat, smějou se a blbnou jako malí. No nemá to chybu, ba ani chybičku.

Jdem se chvíli rozplácnout na břeh. Ještě jednou do vody a pak do sprch. Jdu první. Vždycky nejlíp fungovala kabinka úplně vlevo. Pouštim teplou. Teče přímo horká, ale! Teče moc malym proudem, takže k ní nemůžu pustit moc studený (ta tekla v pohodě)…

Jdu znechuceně ke stanu a radím nepoužívat mnou navštívenou kabinku. Připravuju se na procházku do centra Rewy. Kolem motorek prochází dvě východoněmecké děvy. Co si to při pohledu na mé CB se značkou CZ říkaji?

„Sie sind aus Tschechien?“
„Das ist nur ein Spass!“
No to by mě zajímalo kdo by si dal na motorku jen tak pro srandu značku cizí státní příslušnosti.

Táta se vrací.

„Tak co? Jak tekla?“
„Úplně bezvadně.“
Tak to už je trochu moc.

Copak si dáme k večeři? Poslední večer u moře – samo, že rybu. Každej si dáváme jinou (jména už nevim), ale nijak úžasný nebyly. Jedna přemaštěná a druhá suchá bez nějaké výraznější chuti. Své kvality však potvrzuje točená zmrzlina. Pořád si nemůžu zvyknout, že střední porce je dvakrát větší než naše velký, inu Polsko. Maji ošklivý holky, tak aspoň dávaji hodně zmrzliny (a ještě jí říkaji ľody).

Jak se blíží večer, začínám myslet na to, že zítra už otáčíme na jih. Do hlavy se vkrádaji myšlenky na domácí práce a povinnosti. Fuj. Pivo Black Drak však tyto chmury zahání a připomíná mi, že se dnešek se opravdu vyvedl. Podívali jsme se a ještě bylo dost času na cachtání…

Lidi jak mě se odtud nechce! Před Trzebiatowem ještě fotim plot, který mě včera zaujal a pak už to je jen hltání kilometrů s jednou zastávkou v marketu Biedronka a další v kavárně na kafčo.

Ploty, Swidwin, Zlocieniec, Walcz, Czarnków, Szamotuly

Odtud po okreskách kolem Poznaně. V těchto místech musíme konstatovat velmi pokročilé zemědělství. Spousta naleštěných traktorů (obzvláště zn. URSUS) obdělávající úrodná pole. Všichni tak poctivě pracovali, že jsem se nemohl oprostit od představ cože všechno na mě čeká doma…

Zajíždíme do Wielkopolského n.p. ale kemp zde nalezený tak nějak neodpovídá tomu, na co jsme si teť zvykli. Asi 40km jižněji vidim na mapě jezera a obrázky kempů a tak se rozhodujeme jet dál. Máme toho teda plný brejle a je už kolem pátý odpo, ale tohle nebrat. Táta se bojí o motor Jawky a jedem 80-kou. To je jak za trest. Ve chvíli, kdy bych nejradši valil aspoň 120, aby to utíkalo musím ubrat. Nevim jak si sedout a na co myslet. Jsem vyčerpanej. Ve Smigielu odbočujem do prava a po chvíli se dostáváme k jezeru, kolem kterého žije čilý turistický ruch. Bereme první trochu kloudný kemp a hurá do vody!

Sakra to je rozdíl! Vždyť to skoro nenadnáší. Voda je teda úžasně průzračná, ale při plavání se člověk strašně nadře. Dohadujem se teda s tátou, že doplavem jen k těm kačenám a zpátky. Plavem, plavem a kačeny jsou pořád daleko – no nepočkaji!! Zapínám turbo a (stále stylem prsa - jen s křečovitě tvářícím se xichtem navíc) mohutně zabírám. Z hejna si vybírám tu, co vypadá nejšťavnatěji a s myšlenkou na tátova slova „bez kačeny se nevracej“ se k ní i přes její očividnou snahu a neustálé pískání pomalu přibližuju. Na dvoumetrové vzdálenosti to už ale kačka psychicky neunesla, začala řvát jak pominutá a zapnula 4x4 (se odstrkovala i křídlama). Na to už jsem neměl a zcela vyčerpán se utopil.

K večeři jsme došli na pizzu, což byla dobrá volba. A protože sprchy v kempu nebyly žádnej tuzex, šlo se spát.

Probouzí mě tátův dotaz, jestli by nebylo lepší sbalit se než začne pršet.

„Co? Vždyť je čtvrt na pět!“

Po chvíli přemýšlení začínáme za doprovodu vzdáleného hřmění rozkládat stan. Návrh, že si můžeme po nabalení všech věcí ještě chvíli lehnout tak nějak ignoruji. Když už jsem se nechal strhnout k vstávání, tak pojedeme! V 5 hodin tak natáčím motor své Hondy a pozoruji, že někteří mladí lidé jdou teprve spát.

Je zima a chci kafe. Vesnice jsou liduprázdné a jen tu a tam se na silnici objeví v maluchovi jedoucí občan směřující zřejmě do práce. Frčíme na Leszno a Goru. Na další cestě se nám stává něco, co u nás asi nezažijete. Za odbočkou na Lubin je konec silnice pak řeka a zase silnice. Zkrátka tu neni most ale přívoz. Strach z toho, abych nevyfasoval od převozníka vesla a taky fakt, že další přejezd je až za půl hodiny, rozhodují pro jen o trochu delší silniční úsek.

Začíná pršet.

U jedné z benzínek (myslím že to byl Shell) Se ptám na:

„Záchod!“
–nic–
„WC!“
–nic–
„Dabl jů sí!“
–nic–
„Toilette!“
–nic–
„Já si to najdu sám…“

Za Legnicí ještě jednou dotahujeme řetěz třiapůly a jsme rádi, že takovej nepříjemnej počas je až poslední den.

Swidnica, Bielawa

U malého obchodu neřkuli sklepu sposzywczového si vybírám pěknou klobásku. Nemohu se však nezeptat:

„Není to z koně?“
„Něrozumiem“
„Ist es nicht aus dem Pferd?“
„Nierozumiem“
„No lepší nevědět, tak jednu!“

Nevim co s těma lidma je, že se s nikym nemůžu domluvit. Radši vyrážíme na další cestu, která by měla vést přes n.p. Gór Stolowych. Bohužel, i když zrovna neprší, tak je tu mokro a silnice samá díra a hrbol, tudíž se nedá moc jet. V Kudowě Zdroji ještě stavíme na oběd a pak už si to smažíme na HrKr. Dojem z ČR mi kazí jen mě vyfakující řidič vozu značky Avia. Podle mě tam pro motorku místo bylo :-).

Kafíčko u sestřičky mi docela bodlo. Za odměnu jsem jí tedy předal sadu umělohmotných lžiček a Martinovi několik nerozbitných skleniček, aby viděli, že jsme díky Polské Lidové Republice zase o krok před nimi!

Z další cesty bych jen zmínil příhodu z Přeloučské benzínky, kde mi dal mistr pumpař za 400kč dva 4-stovkové Oskarkupony. A to se vyplatí!

Sory, že jsem taková sv..ně, ale kdybych to vrátil, tak by mě doma zbili. Pokud to musel dotyčný pumpař zaplatit ze svého, tak se moc omlouvám a zvu ho na panáka. Ale teť vážně – opravdu jsem ze sebe neměl dobrej pocit a raději jsem celej kredit rychle provolal na dobročinné akce (domluvy s kámoškama na disko atd…)

A to už jsme doma. Můj malej Broníček kolem skáče radostí a my jsme šťastní, že jsme dojeli v pořádku.

                       

Závěr:

Během sedmi dnů jsme najeli 2463km, táta spotřeboval asi 2 litry oleje a celá ta sranda nás dohromady přišla na necelých 10 tisíc korun. Naše stroje prokázali že jsou hodny péče, kterou jim dáváme a především jsme my sami sobě (ale i ostatním) dokázali, že to dokážeme! Lze jen dodat:

„Více, dále, častěji…“