Obrázky v cestopisu

Pokud najedete kurzorem myši nad obrázek, zobrazí se k němu komentář. Po kliknutí myší, se obrázky otevřou v novém okně v plné velikosti.

Trasy, logy a POI:

GPX a GDB formát logu z dovolené s navštívenými body zájmu Pobaltí '07

GPX a GDB formát připravených POI na cestu

Pobaltské tahání za řetěz '07

Ano – mohli jsme udělat jižní dovolenou a krásnou! Přejezd přes Alpy, válení se u teplého moře v drahém kempu a potom nějaká ta návštěva turisticky profláknutého místa navíc.
Jenomže my jsme řekli NE! Žádný jih. A když na motorce, tak na sever. O této dovolené jsme spali na pasekách u lesa, jeli pořád rovně po drncajících silnicích a během tropických dnů v České republice mrzli v silném větru pod deštivou oblohou někde u Baltu...

Zkrácená verze cestopisu tentokrát v časopisu:

první část v čísle 09/2007 na straně 100 - 103

druhá - závěrečná část čísle 10/2007 na stránkách 90 - 93

Jak tedy vidíte – rok se s rokem sešel a Meli zas někde coural v sedle motorky. Ačkoli by jste mohli mít z úvodního odstavce dojem že dovolená kterou podnikl tentokrát, je vlastně na pi..u, věřte že se mýlíte. Tato dovolená byla na Kundu! A to tak, že doopravdy. Toto Čechy v Estonsku téměř nejnavštěvovanější místo se skutečně stalo (mimo jiné) i naším cílem. Zde si prosím povšimněte „K“ (kvůli té s „k“ pět tisíc kilometrů na tachometrech netřeba).

A nyní už vážně. Při poohlížení po zemích, jejichž skalp bych letos rád získal, mi padly do oka pobaltští členové EU, post-sovětské státy Litva, Lotyšsko a Estonsko. Dovolená v takovýchto zemích si však vyžádala zcela jiný přístup k přípravě. Když jedete někam na jih tak prostě stačí najít zajímavý cíl – řekněme St-Tropez, kolem dvě tři zajímavá místa (Monaco, Grand canyon du Verdon) a cestu naplánujete pouze u papírové mapy – přes alpské průsmyky tam kde je silnice lemovaná zelenou. Tak málo stačí ke krásné dovolené na kterou budete vzpomínat ještě spoustu let.

Nad mapami zemí jako LT, LV a EST však s hrůzou v očích zjistíte, že se zde zeleně lemované silničky téměř nekonají. Nezbývá než sednout k internetu a začít hledat. První nález Vás však vyděsí ještě víc: Rozhledna na Suur Munamägi - nejvyšším kopci v Pobaltí vysokém 318 m n. m. V mém případě to znamenalo, že po půl roce studijního pobytu v NL navštívím stejně placatou „krajinu“. No co už... internetit a internetit – dokud nebude dostatečně vysoký počet turisticky zajímavých míst, která by tento handicap mohla vynahradit. Vzhledem k tomu, že cestou chca nechca pojedeme přes Polsko, hledal jsem i v něm. Výsledkem mnohahodinového snažení bylo přes 30 „bodů zájmu“ – tedy míst jako jsou hrady, zámky, vodopády, rozhledny, středy Evropy a podobně.

Cesta tedy je. Druhou neopomenutelnou součástí výpravy je příprava stojů a nákup vybavení, které kdyby člověk počítal do dovolené, tak si raději zaplatí letecký zájezd s plnou penzí... Přeskočím-li servis a nové Micheliny pro tátovo CB, musím se pochlubit alespoň s úpravami Alpa. Padáky, přídavná světla a kryt motoru Grave mi opravdu udělaly radost. I když se světly jsem ještě den před dovolenou jel k Tomášovi Padevítovi, který v rámci záruky zdarma prošel celou elektriku aby jsme nakonec zjistili že problém je triviální. No to už tak bývá. Děkuji za pomoc.

Třetí a nebojím se to říct – nejdůležitější – částí příprav bylo rozdělení funkcí. Tak tedy:

Jak je vidět, ošéfované jsem to měl ze všech stran a nic nebránilo tomu, aby jsme v sobotu večer začali balit. No balit... spíš jen tak něco, protože příjezd z NL plus sobotních 400 km v sedle motorky mne nějak vyčerpaly a tak odpadám do postele.

Vstávám pln nadějí a očekávání. Rychle naházet věci na mašinu a „HURÁ NA CESTY!!!“ Před Havl. Brodem táta zastavuje, že prý nemá pas. Tak tedy zpátky domů a „hurá na cesty...“

Tento okamžik s sebou přinesl několik věcí které stojí za zmínku – celkem třikrát jsem projel s naloženou motorkou naši zapadlou vísku, takže si snad někdo všiml ;-) a pak taky to, že jsem se mohl šerpovi dlouho smát... no dlouho... než jsem si vzpomněl, že jsem nepřibalil plánované rybářské náčiní.

Tak tedy jedem. Tankování plné nádrže u Jetky v HB a pak už jen ukrajujem kilometry směrem na Žďírec nad Doubravou, Hlinsko a Poličku, před kterou dáváme první pauzu. Je 10 hodin a mně je jasné, že Leonku v Olomouci nezastihnu. Jsem z toho smuten, ale ještě to nevzdávám. Cestovní 100 až 110kou profrčíme Svitavy, Moravskou Třebovou a Mohelnici a dálničním úsekem se dostáváme do zmíněného přechodného bydliště mé kamarádky. Anička na mých řidítkách ukazuje u sjezdu na Leoninu adresu Hornbach, takže ihned spřádám plány ve kterých táta nakoupivší laťky bude vyrábět dřevěný křížek a já se pojedu prsit v plné polní za slečnou. Realita byla ale trošilinku jiná. Stojím půl hodiny u motorek v šílenym hicu a musím poslouchat pokus o dětské představení člověka který coby šašek působí dost podivně... takto dvojnásob nepříjemné čekání vyplňuji SMSkováním, zda by nebylo možno přijet. Slečna se neozývá a tak po příchodu šerpy nesoucího „lajsky“ sedáme na stroje a pokračujeme na Hranice, Nový Jičín a Příbor. Ten již sám o sobě ve mně budí pocit hladu a tak za jízdy masíruji Aničce displej, za což mi ukazuje nejbližší hospodu. Odbočujeme tedy na Rychaltice kde je hned u sjezdu hostinec u Richarda.

Usedaje za stůl a velebíce kvalitu a dovednosti technických GPS vychytávek, nevěřícně sledujeme „na plech“ vykropeného člověka který bez okolků sedá do auta, startuje, otáčí, nechá projet policejní auto a vyjíždí na silnici... Plněné kuřecí kapsičky ala friťákem osmahlé hypernovácké zboží s hranolkama celkem ušly ale následně mi tuto zastávku zcela kazí zprávy na mobilu. Lea píše že teď by měla čas a švagr výsledky Moto GP – The Doctor druhý, Pešek 13. Raději vyrazíme. Je jedna odpo... Touhle dobou jsem přeci měl být už dávno v Polsku.

Frýdek Místek a Český Těšín. Zde je třeba opět tankovat a tak mířím k nejbližší benzínce – Shellce. Zdravím Maju do NL z jejího rodného městečka (prý dražší benzínku jsme najít nemohli) a pak už se nechám vést Aničkou na státní hranice.

Nesleduji cedule a šipka nás dostává do míst kde máme odbočit... no jo, jenže ta silnice na mapě je v reálu most nad námi!!! Krkolomně to objíždíme a po nějaké té jízdě v protisměru se dostáváme na přechod. Ufff.

Zdejší dálnice je evidentně nová a GPS je z toho dost špatná... K tomu si přičtěte zběsilý styl jízdy PL řidičů a hned Vám bude jasné jak jsem se v této zemi cítil. Po úseku hezkého asfaltu přichází onen málem zapomenutý kostitřas. Libuji si že jsem před rokem a půl vyměnil SV za Alpíka a pomalu se proplétám hustým provozem směr Krakow, odkud nás čeká „Trasa orlích hnízd“.

Silnice jsou přeplňěné a tak stavím jen na fotku u cedule označující začátek obce Kozy (příhodné, když jedem na Kundu) a do GPS si ukládám polohu atrakce kterou míjíme – svět miniatur. Vidíme že se krásně vyhneme mraku, který nám pokropil nyní již osychající silnici a mizí kdesi na východě. Za Wadovicemi už ale sjíždíme z hlavní silnice a tím pádem bude cesta jak doufám zajímavější. Co nás doopravdy čeká však ještě netuším.

První problém jsem zaznamenal hned po odbočení kdy jsem měl podle navigace jet rovně, ale silnice byla jen doleva nebo doprava. Další překvápka přišla záhy. Dvacet metrů chybějícího asfaltu jsem bral ještě s humorem. Odbočka do lesa kde jsem viděl jen díru mezi stromy mne také nerozhodila a jel jsem dál rovně po asfaltu zatím co GPS provedla „recalculating“. Pak ale přišla osudová odbočka do vsi.

Projíždíme mezi baráky, pak přes mostek a ejhle – silnice je čím dál víc bezasfaltoidní... míjíme dva odpočívající ATVčkáře a mně je pravda lehce divné proč si nás tolik prohlížejí. Dáváme pauzu, debatujeme a shodujeme se že takovýto povrch se ještě dá, ale pokud budeme chtít ještě dnes natočit nějakou tu stovečku, tak by bylo lepší jet po větších. Sedáme na motorky a je to tady! Cesta se za zatáčkou mění v bahnitou, stoupající vzhůru lesem. S dost staženým zadkem to vyjíždím a děkuji za univerzálnost obutí Mitas E-07. Na paloučku slézám z motorky a poslouchám pohvizdování motoru CB. Ještě než stíhám vytáhnout foťák je ale i šerpa s pěkně zabahněným strojem nahoře. Tak takhle dál ne... Jdu se ještě pěšky přesvědčit zda se kousek dál neobjeví asfalt ale rozhodnutí je brzy jednoznačné – zpátky. Naštěstí nemusíme dolu tou bahnitou cestou. Kousek dál je o něco lepší kamenitá. Opatrně sjíždím dolu a již chápu pohledy čtyřkolkářů. Ti tu již nejsou a tak budem v jejich myslích navždy za machry. V té mé je ale tak trochu rozčarování. Rád bych vyrazil na dovolenou kde budou jen takovéto cesty, ale když si to znenadání zažijete a máte při tom strach o toho druhého na moto, která na podobné ježdění není zrovna určená, je vám jasné, že to nebude jednoduché. Několik set km za den je pak jednoznačně nemožných.

Ale zpět na náš teď už asfalt. Po menších slničkách se dostáváme na Krakow a já už vím, že Aničku nemůžu poslouchat, protože to po čem routuje můžou být i polňačky. Od této chvíle tedy každý úsek kontroluji s papírovou mapou na které jsou naštěstí jen asfaltky. Doma připravená trasa orlích hnízd je nyní nepoužitelná a tak jedu prostě menšími silničkami na Czestochowou a posléze Radomsko. U prvního orlího hnízda dvakrát zastavujeme (poprvé a naposled). Táta to chce vyjet nahoru, ale já mám za něj strach a i přes to, že bych si to vyjel fakt rád, raději říkám že ne a jdu to obhlédnout pešo. To je strašná vlastnost tahleta zodpovědnost...

Frčíme na sever, kličkujeme mezi mraky, fotím si člověka který kolem našich stojících motorek žene dvě kravky a pak nastává fáze dne kterou a nebojím se to říct na plné... no prostě naplno: nemám rád. Shánění místa pro nocování „na divoko“.

Zajíždíme do lesa, kličkujeme sem tam, chvíli po asfaltu chvíli na písečném podkladu na kterém je motorka lehce nervés. Táta zajíždí na louku. Teda on si to myslel že je to louka, ve skutečnosti šlo o oranici porostlou travou. Můj respekt – dal to 50 metrů tam a zpátky aniž by to odložil, kterýžto okamžik jsem byl připraven fotograficky zdokumentovat...

Konečně nalézáme jakés místo a já se raděj nezmiňuji o volně pobíhajících psech které jsem viděl asi před kilometrem. Lehká večeře a první noc dovolené na nových 4 cm tlustých samonafukovacích karimatkách Yate. Tak dobrou!

Probouzíme se do krásného jasného rána. Vaříme čajíček, pojídáme český chleba potřený zlatým dědictvím, balíme a podle logu ze včera míříme k nejbližšímu asfaltu. Cestou se docela směju co vše Anča vydává za plnohodnotnou cestu. Vyjíždíme z lesa a já si fotím val který tvoří půlkruh kolem nás, za kterým je v jedné časti cosi jako elektrárna a na jehož vrcholku v části jiné se pyšně tyčí a točí větrné elektrárny, které - jestli nám postaví za vesnicí - táta rozhodně plánuje podříznout :-D.

Nechce se mi valit po veliké silnici a tak se vracíme na pravou stranu E75 od čehož si mimo jiné slibuji vyhnutí se Lodži. Cesta je poměrně monotónní a jediným zpestřením je zjištění, že když autobus zastavuje u zastávky, zůstává v jízdním pruhu a neuhýbá. Nevim jestli se bojí, že by ho „ohleduplní“ řidiči nepustili zpátky, nebo jen šetří čas, každopádně mne tato novinka málem stála pravý kufr...

Pro pauzy využívám přespřílišné podrobnosti GPS - kus dopředu vidím odbočku na displeji a pokud nikde není upozornění na křižovatku, je jasné, že je to jen polňačka. Takhle zastavujeme u pole s jahodami, které by šerpa prý nechtěl trhat ani z části. Chvilku se rozmýšlím jestli mu za nějaký prohřešek nedlužím potrestání, ale konec konců na truskawky stejnak nemám chuť (a na trus kavky už vůbec ne!!!).

Za Piotrkovem jdem zase do plnejch a táta platí benzín kartou. Od této chvíle vlastně až na výjimky kdy jsme potřebovali utratit vyměněné peníze platíme kartou pokaždé a ani jednou se nestalo že by v některé z navštívených zemí Visu nebrali. Frčíme kousek po něčem podobném dálnici a protože to já don’t like, sjíždíme na neuvěřitelně hrbolatou silničku. Já si ty nerovnosti užívám a s hřejivým pocitem u srdce (a brněním v rukou) točím pravou rukou na nic nedbaje. Taky nekvalitní železniční přejezdy „přelítávám“ ve stupačkách a jen se v duchu posmívám všem autům co na té stopce vážně téměř zastavují. Veškerá legrace však pro mne končí při stání na červené u úseku silnice „under construction“. Šerpa poukazuje na můj řetěz jež i v plném naložení se mnou v sedle jeví tendence prověsit se téměř až na zem. FIX! Poodjíždíme a ve stínu stromů se dávám do dotahování.

Plonsk, Cechianow, Mlawa. Zde už najíždíme na větší silnici která nás přivádí do Nidžice – městečka proslulého hradem, postaveným křižáky ve 14. stol. Souřadnice z wikipedie nejsou zcela přesné ale hrad nacházíme, objíždíme a já si ho jdu prohlédnout z blíž a i trochu zevnitř. Pěkné ale frčíme dál.

Nastává lehčí orientační chaos. Musím zase zesynchronizovat navigaci s mapou aby jsme se nemuseli hrabat někde v bahně. Kličkovaná mezi mraky opět průběžně upřesňuje náš směr jízdy. Jedeme po neuvěřitelné silnici uprostřed lesa. Neuvěřitelné proto, že je jako podle pravítka. 3 km absolutně rovně, pak zatáčka nebo esíčko přes železniční trať a opět tři rovně. Takhle několikrát po sobě. Provoz je zde nulový, tak se raději držím uprostřed, kde mám přeci jen větší rezervu pro reakce na případnou sebevražedně se chovající zvěř.

Mezi Szczytnem a Mragowem zastavujeme na zmrzku a opět se nám potvrzuje, že velká znamená v této zemi porci kterou sotva zvládnem. To už jsme v pomazuří a já jen žasnu nad zvlněnou krajinou plnou jezer. Tohle je paráda. V Rynu odbočujeme na sever a zde mne po pár kilometrech padá... do oka – prašná cesta směřující k jezeru Orlo. Když z ní pak odbočím přímo k jezeru a vidím vysekaný plácek s ohništěm, lavicemi a stolem a navíc toto vše prázdné – nemohu odolat a vyhlašuji toto místo za Meliho kemping.

Po slavnostních ceremoniích a rozlévání svěcené vody (v našem případě po svléknutí motohadrů a postříkání se Difusilem) vaříme baštu a stavíme stan. Nějak mi to nedá a zatím co šerpa rozdýchává ve stanu svoji porci, já jdu otestovat vodu... Vogo ta je teplá jak chceš! Házím hadry dolů a skáču do vody jen tak „ve svetru“ :-D. Plavu kolem rákosí a doufám že zdejší kapři nekoušou ani nežužlaj.

Když mne vidí táta neodolá a taky si hópne. Přes rákosí mu vysvětluju, že tady na té straně co je molo si má vylézt ať nešlape do písku, že mu sem donesu pantofle a ručník. Někteří lidé ale zkrátka inženýrské nápady nechápou a tak místo aby si došel co nejblíže ke břehu a na molo jedním krokem „vyšel“, drápe se na něj z jeden a půl metrové hloubky a ještě si stěžuje že se při tom podřel. No to máš za to že si mne dobíráš kvůli prutům!!!

Vstáváme, balíme, jedeme. Je krásné slunečné ráno a nás čeká průjezd mazurskou oblastí při ruských hranicích. Včerejší koupel, krásné místo na přespání a počasí mne naplňují optimismem. Být to ještě lepší tak už to snad ani nevydržíme :-D.

Anička nás neomylně vede na Wegorzevo a Goldap. Před ním mne však upoutává krásný kopec na kterém je i lyžařský vlek. Parkujeme stroje a zatímco šerpa vyrábí kříž, já se jdu podívat nahoru. Abych měl přehled o stoupání beru si GPS která následně zobrazuje převýšení 80 metrů, které nahoru dávám během asi 300 metrů a dolu oklikou něco přes kilometr. Jaký to je výkon v motokalhotech a botách nechť si každý představí sám. Na rovinu – víc než slunce mne rozhicovala představa že mám v kufru tenisky a kraťasy.

Výhledy byly zdokumentovány a můžeme jet k jednomu z nejzajímavějších míst letošní dovolené - Stanczyki.

„Místo je přibližně 7 km Východně od vsi Dubeninki a naleznete zde nejvyšší viadukty v Polsku představující pozůstatky bývalé železniční trati. Arkádové viadukty o výšce 31 m a délce 150 m s pilíři a zábradlím jsou podobné starověkým akvaduktům. Pilíře byly postaveny z dřevěných trámů, zakotvených do betonu. Viadukty vznikly v r. 1926.“

Tolik řekl internet. A jaká je skutečnost? Specielně v našem podání nezapomenutelná... Anča rozkazuje odbočit na cestu která je hned vedle asfaltové. Volím tedy po co nejdelší možnou dobu asfalt a pak (když už konečně nějakou cestu vidím) sjíždíme do lesa. Za ne – nebezpečného „dancing in the sand“ se pomalu (někteří ve stupačkách a rychleji) dostáváme až k zamčené bráně s nápisem soukromý pozemek. Viadukty ale vidím hned za plotem s ostnatým drátem, který už v NL udělal na mých Bushmanech paseku. Co teď? Doufal jsem že je to veřejně přístupná atrakce.

Obcházím plot lesem až nalézám místo se sešlapaným plotem. Než to zase vydrápu nahoru, vidím tátu uvnitř. Přelezl bránu. Mačkám spoušť jako o život a přemýšlím kudy sem přišla ta škola. Aha – na druhé straně jsou regulérní schody a dole příjezdová asfaltová silnice, parkoviště a ... pokladna he he he :-D. Procházím si to i dolu (po schodišti které nevede k pokladně) v doprovodu polského zvídavého klučiny – po několika pokusech mu vysvětluju že jsem z CZ a tak si s nim povídat nebudu... Zpátky i přes tátovo varování přelézám bránu tak jako on. Nejím při tom žádnou sušenku jako tenkrát u Den Haagu, takže kalhoty bude zašívat jen táta.

Zpáteční cestu lesem oba zvládáme bez ztráty kytičky a dokonce i písečnou spojnici na asfalt, u které jsem připraven s prstem na spoušti. CB lítalo jak hadr na holi ale ne a ne hodit decentní rybičku do kopřiv...

Kopírujeme Ruské hranice a přes zlomenou závoru zajíždíme k trojmezí Rusko – Litva – Polsko. Všude jsou ploty s ostnatým drátem tak jen fotím a pomalu míříme na hlavní státní přechod do Litvy. Ve Szypliszki tím pro nás končí jízda zatáčkovitou silnicí a zvlněným terénem a místo toho najíždíme na fungl novou Via Baltica s krajinou plochou jak hrudník korejské školačky.

Ta však začíná až za hranicemi kde mám možnost vidět něco, co si možná někteří pamatují z dob kdy byl sovětský tankista náš vzor. Deset, možná patnáct kilometrů dlouhá kolona náklaďáků čekající na odbavení směr PL. Nedovedu si vůbec představit, jak dlouho zde musí čekat – snad několik dní, možná i týden.

Předepsanou 90 moc nedodržujeme a spolu s ostatními účastníky provozu jedeme lehce přes kilečko. Většina odboček které vidím jsou jen prašné cesty. Asi to tu bude mimo hlavní tah zajímavé. Když už se hlásí zadek o přestávku brzdím u odpočívadla na kterém stojí policie a měří rychlost – máme zkrátka kliku.

Naším dalším cílem je hrad ve městě Kaunas, který byl budován během 13. – 17. st. Byl postaven z cihel a byla to první obranná stavba v Litvě, hrající významnou roli v obraně města proti křižákům. Na prostranství před hradem se v r. 1362 konala velká bitva s křižáckými vojsky a na její paměť se tu pořádají divadelní představení. Dnes je v hradě umístěna expozice připomínající doby křižáckých válek.

Ano – to opět mluvil internet. Anička naviguje na zadané souřadnice. Zatím ji do offroad módu nepřepínám. Základní silnice a pár podrobnějších ve větších městech v sobě pro LT LV a EST má. Vjezd do města je dosti rušný. Nikde jinde jsem se s tak nebezpečnou jízdou autařů nesetkal (vlastně ani pak – zřejmě hrál roli strach z neznámého prostředí). Rozsvěcuji proto přídavná světla a mohu říct, že to asi vážně funguje. Když lidé vidí něco na co nejsou zvyklí, tak dávají větší pozor. GPS nás neomylně dovádí až na veliké parkoviště před hradem a já tedy mohu konfrontovat text z webu se skutečností.

Tak tedy. Ehm. Mimo věže v níž je krom údajné expozice především mladík, který buď nechce moc mluvit anglicky, nebo vážně neví kde je banka, není na této stavbě nic k vidění. Pár zastřešených „hradeb“ a to je vše. Na první pohled zajímavý hrad tedy nenadchnul. Vracím se ke strojům kde šerpa statečně odehnal somráky typickým Dundeeovským způsobem: „Tohle je NŮŽ!!!“ – a začal si jako by nic čistit špínu za nehty zavírákem s patnácticentimetrovou čepelí. :-D

Přejíždíme do centra a já si během cesty k bance, výměny Ojr za Lity a cesty zpět k motorkám uvědomuju, že poměr dvacet bab na pět chlapů, při čemž z těch ženských je tři čtvrtě minimálně průměr a tak deset fakt hezkých!!! – to neni zcela standardní. To že jsou v Litvě (a především u pobřeží) opravdu fešné dcérečky jsem četl už v nějakém cestopisu, ale na vlastní oči... no jsem uplně rozpinďouřenej. Během cesty jsme viděli ještě celkem slušné holčiny v Lotyšsku, ale takové jako tady (a především jako tady v Kaunasu) už nikde. O Estonsku se ani nebavim , tam to byla v tomto ohledu bída.

Bude pět, máme vyměněné peníze a hlad. Je na čase přibrzdit u hospody. Ač se to zdá beznadějné, skutečně nějaký bar kde i vaří nacházíme a zde nastává okamžik pro nasazení šerpovy ruštiny. Slečna za barem totiž neumí ani anglicky ani německy. Jak bych jen tu domluvu ve východním jazyce popsal. To že cipljónok je kuře jsem věděl taky a když pak šerpa zklamaně zjišťuje, že brýle si na Litevsky psaný jídelní lístek hledat nemusel, objednávám dvě kuřecí polévky a k nim masové pirohy.

Jídlo samotné ujde. Polévka je sice ve stylu našich UHO omáček – jaká bude ta vaše se rozhodne na poslední chvíli přidáním např. kusu kuřete... pirohy jsou vynikající především ve schopnosti popálit vám pusu nebo alespoň ruce vytékající šťávou z mletého masa. Z gurmánského hlediska ale pochoutka. Konečný dojem pak završuje slečna barmanka, (která nás natáhla jak východní němce) když na výpočet 40 mínus 25 použije kalkulačku...

Silnice a domy jsou věci, které mne zde udivují. Hrbolatý široký pruh asfaltu lemovaný dvoumetrovými prašnými krajnicemi ala USA (ve smyslu – rovina od obzoru k obzoru) a dřevěné domečky mnohdy na spadnutí. U nich kravka a pani domácí ji ručně dojí. Hospodáři sváží seno koňskými povozy a k tomu jako kontrast silničáři v nových John Deerech. Stát prachy od unie dostává, to je vidět. K běžným lidem se jich ale asi moc nedostane. Další věc co nechápu jsou prodavači jahod a medu. Stojí s auty na krajnici a čekají kdo zastaví. Zajímalo by mne, jestli jim to zaplatí alespoň bezín.

Kolem půl osmé jsme v Siauliu a odtud to je už jen kousek k Hoře křížů. Tu tvoří dva kopce poseté kříži. Jejich vznik opřádají různé legendy. Například že tu vznikly jako památka na padlé vojáky, nebo že je sem lidé začali nosit poté, co zde byla zavražděna mladá slečna. Ať už byl důvod jakýkoli jedno je jisté – tohle prostě jinde neuvidíte. V podvečerním slunci mi z těch tisíců, statisíců a možná miliónů křížů běhá mráz...

Skládáme tedy dohromady ten náš na kterém šerpa pilně každou delší zastávku pracoval, podepisujeme si jej, fotíme a snad raději pofrčíme provádět onu neoblíbenou činnost – hledání nocležiště. Jakákoli místa poblíž hory šerpa rezolutně bojkotuje a tak ho nechávám jet napřed ať hledá. Připozdívá se a on pořád jen rovně. Tak tohle ne! Zajíždím na jednu cestu, na druhou ale maximálně na třetí nebo čtvrté už hodlám zůstat. Je tu sice vysoká tráva a celkem je sem vidět ale já už mám chuť na pivko které jsme si koupili.

Těsně před usnutím mi táta potvrzuje domněnku o štěkajících srncích. Jo – to je přesně ten zvuk který nás s holkama ve dvě ráno vyděsil když jsme načerno spali v mladém borovém lese na ostrově Ameland... „Tuleň převlečený za srnce“ (to se nesnažte pochopit) je tedy s konečnou platností stanoven srncem. A dobrou!!!

Ráno je jasné a tak se probouzíme (bohužel na dlouhou dobu do posledního) krásného slunného dne. Předsevzetí zastavit na nákup ještě před hranicema úspěšně nedodržím a tak znenadání stojíme před závorou a já nechápu co celník míní „passportem“ od motocyklu. Zelenou kartu nechce, ale malý techničák ho uspokojuje. Aspoň že tak.

Vzhledem k tomu, že Litevsko-Lotyšské pobřeží z časových důvodů tak nějak vynecháváme, je v plánu dojet do Rigy a na moře se podívat až před Estonskem. Po několika kilometrech proto odbočujeme doprava podél LT-LV hranic na východ. Peníze si v této zemi měnit nebudeme. Benzín jde platit kartou a spát chceme stejně až v EST. Krajina kolem má neměnný postkomunistický ráz a rovná silnice, chátrající baráky a prašné odbočky ve mně vyvolávají pocit, že jsem v Rusku. Vážně se mi tu moc nelíbí.

Zajímavým zpestřením kousek za Bauskou je úsek fungl nového asfaltu, který však za zajímavou značkou znenadání končí. Místo něj je tu makadam a šotolina. Za motorkami se zvedá bílý prach a jsou jen dvě možnosti. Jet vedle sebe aby jsme na sebe neprášili, nebo... ano!

Hatatitla hluboce zaržál a hrábnul kopytem do tvrdého kamení na cestě. Jezdec v jeho sedle sklopil hledí své přilby, pozvolna se zvedá ve stupačkách a otočením pravého zápěstí vydává pokyn k raketovému startu... se zvýšenými řidítky není problém jet 70 – 80 a tak to zkouším až na sto. Tam už musím být hodně nakloněný dopředu abych se rukama udržel ale jde to. Paráda!!!

Na uježděném štěrku bez problémů, v místech kde je vrstva hlubší a jsou v ní vyjeté koleje se také osvědčuje rychlost alespoň 60 a ve stupačkách se trefit do jedné z kolejí. Alespoň zdánlivý pocit stability motorky je mnohem vyšší než když jsem to zkoušel projet v sedě čtyřicítkou.

Po pěti kilometrech si vzpomínám, že jsem nejel přeci sám. Parkuji u autobusové zastávky a chystám se na vaření dopolední kávy. CB přijíždí také a vzhledem ke směru větru – od silnice na druhou stranu – je místo odpočinku přes občas projíždějící auto doprovázené oblaky prachu schváleno. Usrkávám tři v jednom, zajídám to musli tyčinkou a obdivuju že tu lidé po cestách necestách jezdí s novými auty takovou rychlostí. Asi je to zde normální... Fotím si jednoho abych zdokumentoval jak to asi vypadá, když v tom slyším ohromný hukot. Postupně nabírá na mocnosti a už je to tu – náklaďák. Vlna prachu kterou zvedá vytváří neproniknutelnou mlhu. Tak toho nikdo nepředjede. Užasle stojím s otevřenou hubou jako baba Kelišouc a nezmůžu se ani na vyfocení. Kamiony začínají jezdit čím dál víc a když se akorát u našich motorek dva míjejí je jasné, že se balíme, nebo nám z toho udělají trsátka. Na křižovatce kde spatřujeme asfalt směr Riga je rozhodnuto vydat se po něm a tak toto lehce offroadem zavánějící dobrodružství končí.

U Rigy houstne provoz. Máme hlad a tak najíždíme na hráz zdejší přehrady. Je tu pár rybářů. Vysílám tátu aby prohodil s domorodci „parusky“ jak jdou ryby. Z desetiminutových pokusů o komunikaci mi je vysvětleno jen že prý try časy (hodiny) nic. Dobrý hostinec si pověst nezkazil a můžeme najedeni – a tedy i šťastnější a veselejší zamířit k hradu Turaida - středověký hrad tyčící se nad údolím řeky Gauja nedaleko městečka Sigulda. Tento přesun si vyžaduje asi třicet km nudné dálnice a pak přepnutí do offroad módu abych zjistil, že rozdíl uložených souřadnic a skutečnosti jsou čtyři kilometry.

Značení tu ale je a když k tomu připočtete nádherné zatáčky a několik stoupání a klesání (tuším že dvě), je to nakonec vlastně prima místo. Jen ten hrad nejde moc vyfotit aniž by jste zaplatili vstupné. Jeho prohlídku tedy nechávám na svých následnících a ještě jednou cvičně projíždím úsek k mostu nad řekou s výhledem na hrad a zpět.

Jsem ale nějaký přepadlý. Bez chutě hledat další výhledy v okolí (o dalších zajímavých místech nemluvě) a raději tahám směr Stalbe a Limbaži. Zde mají být ruiny křižáckého hradu, ale tabule na začátku tohoto města o ničem podobném nepíše. Souřadnice nemám a proto najíždíme na starou známou novou Via Baltica. Vysoký nic méně plynulý provoz po nádherném černém koberci spolu s předtuchou toho mokrého a slaného někde kousek nalevo... to člověka probere. Nacházíme parkoviště a co myslíte – měl ho tam!!! Moře... Běžím, kochám se, chutnám a organizačně kazím celou dovolenou. Místo abychom tu zůstali na vykoupání, odjíždíme do EST. Vzhledem k dalšímu počasí už nikde nebude příležitost se „naslanit“. No co už. O tom ještě nevím... ačkoli předpovědi v SMS od Maji již dávají trochu tušit.

Po předložení passportu od motorky jsme přibližně o páté vpuštěni do země nejvzdálenější na našem letošním putování – do Estonska. Hledání směnárny je bezvýsledné a tak alespoň vybírám (po fotografii u značky pozor losi) trasu podél pobřeží. Je rozmlácená až to pěkné není, ale ten výhled – tedy občas :-D.

Ve čtvrt na sedm stojíme před hypermarketem ve městě Parnu. Jdu do banky vyměnit peníze a nerozumím tomu, proč mají zavřeno, když je otevírací doba do sedmi. Dávám se do řeči se sekuriťákem a ten mi radí zajít do marketu. Směnárna zde opravdu je a já můžu jít na nákup. Vybavenost obchoďáku předčí ty naše. Při pohledu na opékané brambory a grilovaná kuřata ruším tátovy plány zajet do restaurace a jíme pěkně z motorek.

Dnes už chci konečně spát v kempu. Dát si sprchu, umýt hlavu a vše co na ni po sestřině ataku strojkem zbylo. Mapa které touto dobou ještě nerozumím poukazuje několik kempů. Nacházíme jeden rozestavěný a proto padá volba na další v městečku odkud vyplouvá trajekt na ostrov Saaremaa. Až zítra zjistím že symbol v mapě není kemp ale hostel. Pátrání je tedy zbytečné a navíc nepříjemné jízdou přímo proti zapadajícímu slunci. Jen kousek silnice pripravený zřejmě pro nouzové letište spestřuje podvečerní jízdu. Zkouším kolik plně naloženém alp dá. 150 tachometrových a víc už proti tomu silnému větru těžko.

Dnešní hledání noclehu je o nervy. Estonci jsou lesní mužíčci. Jejich domy jsou obklopeny barierou stromů a jediné cesty vedoucí z hlavní asfaltové míří právě a pouze k nim. Popojíždíme, otáčíme startujeme, obcházíme. Vše k ničemu. Jedna jakž takž cesta mne zavádí na skládku a jsem moc rád že jsem tam nepíchl. Mám toho plné zuby a jsem rozhodnutý se někoho zeptat zda nemůžeme postavit stan na jeho louce. Jenže tam kde by se to líbilo mně nikdo venku nepobíhá. Je zkrátka už moc pozdě.

Na asi stý pokus nacházíme opuštěný dům a u něj plácek kde by stan i mohl být. Já tu chci zůstat ale šerpa se může po... a za žádnou cenu. Jsem vytočenej jak osmička šroub a myslim že se mi asi splašeji kladiva. Vyjíždíme na asfaltku a já po dvou kilometrech prohlašuju, že zůstávám tady na krajnici ať si hledá sám. Počkám tu a pokud nic nenajde tak se vracím na to místo u domu. Stojím u motorky. Funím si do helmy u které ani nemůžu pořádně otevřít plexi protože sviňa Franta Komárek hned bodá. Jakmile však adrenalin vyprchá nastává nejdelších dvacet minut v mém životě. Já blbec – on bude chtít za každou cenu něco najít a kdo ví jestli někde neleží zavalenej motorkou... Proč jsem raději nejel za nim!!! Nadávám si slovy kterým sám nerozumím, ale pak zahlédnu to kulaté světlo. Našel! Asi jediná cesta široko daleko která nikam nevede. Stavíme stroje, stan a ze mně padá budr jaxviňa. Mám já tohle zapotřebí?

Od dvou v noci řvou ptáci jak protržený. Mno – od dvou v noci. Mobil ukazuje tři. Že by jiné časové pásmo? To vysvětluje proč měla banka už zavřeno. Ale zase představa že SMS které jsem odeslal v půl jedné v noci – tedy dnes – dorazily do ČR už včera... Jenom nechápu proč GPS neukazuje jiný čas – kdo jiný by to měl umět? Problém je v tom, že v nastavení si lze vybrat časové pásmo které má zobrazovat a čas už si nastaví sama. Volba – čas podle pozice tak nějak nejde.

Sedáme na stroje a vracíme se asi pět kilometrů k benzínce. Je tu i kavárna a tak si dáváme životabudič pěkně s koláčkem. Využívám WC k doplnění vody a musím konstatovat, že tady na severu máme mnohem nižší spotřebu než loni ve slunné Itálii. Ta klesne ještě více s přicházejícím mračnem. Pani za pultíkem předhazuji nějakou tu Kroonu a jedeme směr Talin. Tesně před ním vyrábíme okruh přes Keilu. Tím se vyhýbáme mraku, který nám namočil konečně po mnoha kilometrech zatáčkovitou silnici. Krápe nám a tak jdeme do nepromoků. U Keila Joa nás čeká překrásný výhled. Útes dle Aničky 35 metrů vysoký. Moře pod námi je mělké a plavou v něm... ano – labutě! Tak to jsem ještě neviděl.

Pomalu se stáčíme k východu a to znamená projet ty ošklivé mraky u Talinu. Při první příležitosti tedy stavím u restaurace. Velký nápis Krušovice ve mně vyvolává vlastenecké pocity, fakt, že už tu sedíme 10 minut a nikdo nám nenese jídelní lístky zase lehkou nas...ranost. Vstávám a jdu k baru – tam se domlouvám na rybě a praseti (chtěl jsem něco typicky Estonského ale slečna něpaněmáje. Tato nemohoucnost obsluhy na objednání jídla a placení se následně projevovala v celém Pobaltí. Jídlo vám na stůl donesou a pro prázdné talíře si taky dojdou, ale to je asi tak vše co jsou pro vás ochotni udělat.

Mraky trochu přešly ale i tak po několika km přibíráme návleky na boty a rukavice. V Talinu už regulérně prší a já jsem moc rád, že příštích 30 km můžu mít na tankvaku návlek. GPS tuhle silnici má. Prodírání hlavním městem je trochu boj, ale už jsme otrkaní a jen tak nás něco nerozhodí. Vyjíždíme na dálnici, která není uplně obyčejná dálnice. Na dálnici kterou známe z domova rozhodně nepotkáte semafory a především odbočku do leva ve stylu: přibude nový levý odbočovací pruh. Najedete do něj a čekáte až v protisměru nic nepojede. Otočíte v mezeře mezi svodidly do protisměru kde máte uplně napravo pruh kam se můžete schovat než naberete dostatečnou rychlost. Takto se tedy otočíte a buď jedete zpět, nebo odbočíte – teď už do prava. Záleží na vašich choutkách.

Dešti vcelku ujíždíme a výjimečně mimoúrovňovou křižovatkou míříme k vodopádu na Jögela Juga vytvořenému díky zlomu v zemské kůře. Dokonce tu lze údajně i nalézt zkameněliny trilobitů atd.

Naše dobytí tohoto POI je ne nepodobné viaduktům. Jedu v offroad módu (nejdřív jen GPS pak i motorka :-D ) Koleje v mokré trávě zvládá CB bez výraznějších potíží a tak se nenechávám zahanbit. Když už to dál nejde (no šlo by to ale to dvoumetrové převýšení bych za mokra nemusel zpátky vyjet). Slézám z motorky a jdu pešo. Po cca 100 metrech je tady... Vodopád! Když vidím zaparkovaná auta na asfaltovém parkovišti na druhé straně řeky zapínám defibrilátor do pohotovostní polohy. Ale z té naší je určitě lepší výhled. Hledání zkamenělin nechám pro jiné a jdu ke strojům. Při otáčení děkuji panu Hondovi za veliký rejd Alpa a pak už se pěkně podle logu vracíme na dálnici.

Naším dalším cílem je mys Purekkari Neem – nejsevernější výběžek Estonska. Počas se lehce uklidňuje. V dáli všude kolem jsou mračna ale nám neprší a ani nefouká vítr. Jaký to zázrak v této zemi. Přehlédnutím odbočky jedeme na sever mysu podél západního pobřeží. Alespoň nepojedeme dvakrát stejnou cestu. Nevím proč ale od tak turisticky profláklého místa bych očekával asfaltovou silnici až na samotný konec mysu. To způsobuje že si nevšímám šipky a musíme se vracet. Timing je perfektní – právě odtud odjíždí Autobus plný důchodců a jsme tu sami. Naivně se rozhlížím jestli ten autobus nepřijel po nějaké jiné cestě. Ne – Polačky jsou tu holt běžnou součástí infrastruktury.

Přijíždíme k výběžku. Já se fotím a raduju – JSME TADY!!! Jdu mrknout za keříky a hele – není támhleten výběžek delší? – jedeme tam – No jo! I GPS to vidí jako že jsem ještě „vrcholu“ nedosáhl. Šerpu nechávám u motorek vařit polévku a jdu až na konec výběžku. Odhadovaná vzdálenost 200 m je nakonec kilometr. V motohadrech a nepromokách naprostá lahůdka pro sebemrskače. Dělám fotky a raduju se- jsem tady...

Zpáteční cesta v těch kamenech je docela za trest. Celkem to tam a zpět jdu půl hodiny!!! Jsem k.o. Polévka se musí přihřát a než mi stihne šerpa desetkrát omlátit o hubu rybí kostřičky které se tu všude válí a jsou jednoznačnou známkou že by braly... přichází mrak.

Urychlené stěhování motorek ke zdejšímu free kempu a schování nejnutnějšího pod přístřešek. Zde je mi vyčiněno že nejdřív se půl hodiny procházím a najednou mám fofry... Když přechází druhá vlna deště a písčitá půda vsaje největší louže, jdem na stavění obydlí. Předčasně si chválím že tu vůbec nefouká vítr. To ještě netuším, že půl noci budu vytrčeným kolenem pomáhat starému Quelláckému jednoplášti High Peak odolat a nezhroutit se. Včerejší chvála levného výrobku byla jednoznačně předčasná. Nemluvě o ranních loužičkách kolem. V době psaní cestopisu je ale problém (jak doufám definitivně) pořešen Jurkem Atak 3.

Teď je ale ještě přívětivě, já se konečně dostávám ke čtení časopisu kde hledám inspiraci od předskokanů v Pobaltí. Vzhledem k tomu že cestopis psal člověk který se výpravy neúčastnil!? nic konkrétního se nedozvídám. Prsím se tedy SMSkami směr kamarádi (a především kamarádky) do ČR, fotím žabku co nám skočila na moskytiéru a po vymýcení všeho bzučivého se sosáčkem ve stanu možno jít spát.

Noc byla skvělá! Pamatuju si jí celou. Už od páté zkouším navrhnout využití aktuálně nepršícího počasí ke sbalení. V šest se daří a v sedm konečně sedíme na strojích směr Kunda. Postupně přioblékáme vše co máme a dálniční vložkou se přibližujeme k onomu hanbatému městu se stejnojmennou řekou. Fotíme se u cedule, projíždíme tuto průmyslovou aglomeraci a na jdu hledat Kundí denník.

„Deník byl založen a zakopán pod několika kameny u rohu jakési rozbořené stavby (prý bývalý pilíř sloupu těžařské lanovky) u vjezdu do města Kunda. Jedná se o vjezd s cedulí Kunda jenž se nachází na příjezdové cestě do Kundy od města Viru Nigula (pojedeteli od Kohtla Jarve dáte se na odbočce vpravo směr Viru Nigula a Kunda). Deník je v igelitovém obalu v uzavíratelné plastové nádobě jež je vložena do zakopané nádoby, která je pod několika kameny, aby přežila dlouhou Estonskou zimu.“

Díky vytištěným podkladům a obrázkům z adresy http://pobalti.wz.cz/kunda.htm není problém s nalezením. Nechápu lidi co tu nechávají jako dárek bonbony ale co už. Já nechávám dárek od jisté Jany – tanga. Co taky na kundu že? Teda Kundu :-D

Zapisujeme se jako první v letošním roce a to mi připomíná, že je mi fakt zima. Vše uklízíme a jedeme dál. Musím přiznat že nápad udělat denník je super a při jeho hledání a objevení jsem si připadal jako lovec pokladů ;-) Možná mě ještě někdy chytne geocaching. No, spíše ne.

Jedeme dál na Narvu. Kocháme se posledními výhledy na moře. Před Kothla Jarve stavíme u benzínky. Mají tu kavárnu tak se pěkně ohříváme, pijeme kafe a k tomu paras v rohlíku ať je co kousat. Přestávka mi dělá moc dobře po těle a na duši. Ruský krut spolu s nepříjemným větrem ale čekají. Otáčíme to tedy definitivně k jihu. Za chvíli budeme u Čudského jezera nebo-li Peipsi Jarv.

Vidina zlepšení počasí a uklidnění větru ze mě dělá lovce kilometrů a tak možná hezčí silnici 32 na Vasknarva nahrazuji přímější trojkou. Činím tak ještě z jednoho důvodu. Spojnice na Kauksi nemá v mapě číslo a to může znamenat chybějící asfalt. Hlavně že mám cestovní enduro :-P Tuto zkratku vynahrazuji menší silnicí přes Omedu do Tartu. Cestou dáváme oběd. Jsme v malé vesničce a cena byla mnohem příznivější než posledně u Krušovic.

Dostáváme se do motorkářsky nejkrásnějších míst Estonska. Od města Voru na hranice u Murati je i v mapě silnice lemovaná zeleně což v praxi znamená: zatáčky, kopečky, krásné výhledy. Navíc zde jedeme kolem rozhledny na Suur Munamägi - nejvyšší kopec v Pobaltí 318 m nad mořem. Za dobrého počasí je odtud prý vidět až do Ruska. GPS souřadnice jsou ale celkem mimo. Když vidím že rozhledna je kdesi v lese kam není vidět přístup na moto, prostě pokračuji dál a kochám se zvlněnou krajinou a štěrkem v zatáčkách.

Státní hranice. Paní mne dost rozesmála když koukla do pasu na fotku a porovnala ji s tím co vidí v průzoru mé integrálky. Ale poznala mne a to je hlavní.

Nejkratší silnice na Aluksne neni asfaltová a tak to jedem oklikou. Slunce se pomalu chýlí k západu a s tím nastává čas najít kemping plac. Ve městě kousek následujeme v Pobaltí téměř neexistující druh – motorkáře. Možná jsme tu opravdu příliš brzy a nějací tu v létě jezdí. Vraťme se ale k noclehu. Zatím se jen rozhlížíme až najednou vidím cestu která vede podél lesa a pak v něm mizí. Zatímco táta pokoukává kolem já jedu zjistit jak to vypadá. Cesta v lese okamžitě zahýbá a je tu paseka a hromada naštípaného dřeva. Rovina a prostor pro stan dostačující, tak valím pěkně ve stupačkách oznámit radostnou zprávu. Dnešní hledání bylo rychlé. Opět ve stupačkách se vracím, a při tom si říkám, zda nejsme někomu z toho 200 – 300 m vzdáleného statku nápadní. Ale je to jedno – přeci nás neukousnou.

Stavíme stan, rováme motorky a jde se večeřet. V Megamarketu v Tartu jsem koupil bílé Estonské vínečko. Jedno pro sestřičku a druhé na košt jestli jim nevezeme něco špatného. Načínám lahev se šroubovaným víčkem a (vinaři se jistě obrací v hrobech) rozlévám jej do plechových hrnečků. Je kořeněné ale dobré.

Při třetí „dávce“ mé receptory (oči) zachycují postavu blížící se k nám s dalekohledem na krku. Bez váhání začnu anglicky a on rozumí. Majitel pozemku jde nááhodou kolem na procházku poslouchat zvuk ptáků. Dáváme se do řeči. Vínko stimuluje mou jazykovou výbavu a tak se dozvídám např. že ta obrovská budka vedle na stromě je pro sovy, ten člověk má computer firmu atd. Táta vyzvídá věci ohledně zemědělství. Teda spíš mi říká na co se mám zeptat. Hlavní je, že tu můžeme zůstat. Loučíme se a padáme na naše miloučké karimatky.

V noci střídavě pršelo, ale lesy kolem hravě pohltily vítr a tak jsem se vyspal i přes vlhkost která tedy zase pronikla až do stanu. Balíme ale jakž takž za sucha. Vyjíždíme. Lechtám to po písečné cestě ve stupačkách když tu mi lehce ustřeluje přední kolo doprava. Okamžitě dosedám a „hňápnu“ tam levou nohou. Ustál ale teda docela situace ;-)

Postupně cestou na Rezekne oblékáme vše co máme proti dešti. Zde také přečkáváme část deště u benzínky se zmrzlinou v ruce. Je to paradoxní, ale nemůžu si pomoct. Mám na ni chuť.

Při pohledu na mapu nadšeně zjišťuji, že obec 20 km naším směrem se jmenuje Malta. V hlavě si promítám fotky pěkně u cedule začátku vsi. Bohužel – když tudy projíždíme spouští se takový liják, že mne jakékoli chutě zastavovat okamžitě přechází.

Před Daugavpils vaříme na bus zastávce polévku. Tedy až napodruhé – poprvé se kuchařce zdálo, že vařič není dostatečně stabilní a raději jej celý shazuje a všechnu vodu vylévá na zem. Srkáme instantní Vitanu doplněnou o čínské nudle, přikusujeme chleba a sledujeme dění kolem. To dění je muž s koženou brašnou na motocyklu (listonoš na scooteru) a dunění hromů. Ale jaké dunění – frekvence je tak jedno každých 5 vteřin. Jdu doprostřed silnice abych měl výhled co nás čeká a když vidím tu modř, sedám si zpět k polévce a rozjímám.

Dojedeno, vyjíždíme. Za námi mraky před námi bouře, blesky. Zastavuji a rozmýšlím se jestli do toho jít. Šerpa tvrdí – PROJEDEM. Ok – jdem na to. Nastává liják, že autům absolutně nestíhají stěrače. Na silnici se tvoří obrovské louže čehož Tranďák využívá aby mi předním kolem chrstnul kýble vody rovnou na boty. Útok vykrývám návlekama od Louise. Zajíždím k benzínce a rozdýchávám to. Nikdo tu není jen pobavená obsluha. Tak co? Spoluputovník pobízí k projetí, protože už je vidět konec mraků. Další brutální sprcha a louže.

Každá voda ale nakonec steče dolů a Meli se dostane celý do už suchého Daugavpils...

Příjezd k hranicím je jedna dlouhá čára přes zvlněné kopce. Fotím si tuto zajímavost spolu s mraky které jsou za námi a pobízím tátu k rozhovoru se starou pani. Jak se mi tak zdá, neni schopen dohovořit se ani odkud a kam jedeme, nic méně on tvrdí, že si popovídal. Stoupá provoz a tak je jasné ze za přechodem musíme sjet na menší.

V Zarasai stáčíme na Ignalinu. Dostáváme se do zajímavé oblasti plné lidí sušících a (což je podezřelé) svážejících seno z luk. Před národním parkem se nám jako odůvodnění jejich činnosti rozprší. Velké mraky před námi mi také rozmlouvají cestu na Vilnius po 102 co nejblíže Běloruským hranicím. Řešení – směr Molétai odkrývá jednu z nej cest dovolené. Krásné kopečky – jede se jako na horské dráze – nahoru dolu snad víc než 20 km. Neprší, ale cesta je mokrá na to, abych si dával pozor na zatáčky.

Koukám po ubytování a nebojím se to přiznat – po penzionu. Ty kolem nás se mi ale tak dlouho nelíbí (nebo je u nich cedule 10 km a „prašná“ cesta) až se ocitáme na hlavní stojedničce.

Tak to ne – první odbočkou na penzion. Ze třech slibovaných km je jen jeden na asfaltu a kvůli svatbě stejně zbytečných... (možná jsem jen nevzbudil jako motorkář důvěru). Zkoušíme to dál. Problém je sobota. Kdykoli jindy není problém ale všude je buď plno nebo takový luxus a cena že radši lehnu pod strom.

Nalézáme kemp. Zajíždím dovnitř a jsem okamžitě obstoupen šesti mladíky anglicky se dotazují odkud jsme, co chceme. Zdá se že lehce požili a tak jsem nedůvěřivý. Vtom se mezi nimi prodere slečna s kastrůlkem plným kousků opečeného masa a podává nám vidličky ať si nabídneme. Bariéra se prolamuje a tak se s flákotou v hubě směju jejich údajné tradici – odvděčit se za pohoštění půjčením motorky... Slečna už si nemůže pomoct a s hrncem v ruce leze na motorku. Držím řidítko aby to nepřehodila a vysvětluju, že takto to opravdu pohodlné nebude – sedí obráceně. Na druhý pokus se jí daří a chválí jaký mám skvělý stroj.

Dost ale srandy a po druhém mase se ptám na recepci. Pán umí anglicky ale vzhledem k sociálkám pouze v chatkách by jsme zaplatili 10 Euro pouze za plácek který můžeme mít kousek odtud zadax. Zbaběle tedy mizíme a vlastně ani nepoděkujeme těm milým lidem za jídlo.

Na radu pána se vracíme směr Ignalina a nalézáme kemp. U jezera, cena nějakých 200 Kč dohromady. Je tu sauna ale já chci sprchu. Majitelka se trochu vykrucuje – prý je tu sauna a čisté jezero. Jsem ale neodbytný a tak mne vede nahoru k chatkovému komplexu. Těsně před ním ale odbočuje do lesa a jdeme podél jezera kamsi...

Dostáváme se až k osamocené chatě. Recepční se nebojí a jde dovnitř, zaťuká – probudí spící ženu v posteli a chvíli se s ní baví. Mezitím přijíždí rybář na loďce. Kemping pani dává hovor i s nim. Jediné co postřehnu je „Ček repablik“. Od toho okamžiku se na mne pán pořád směje a poplácává mne po ramenou... no dobře.

Vyjeveně vcházím do chatky kde je mi předvedena koupelna a funkčnost sprchy. Naštěstí je sem i boční vchod a tak nemusím znovu kolem postele. A proč znovu? – samozřejmě že teď tu nemám žádné věci na koupání. Domlouvám se že přijdu za 5 minut ale díky bouřce je to až za hodinu. Dveře jsou odemčené a tak si konečně zase užívám blaho tělesné očisty... Táta mne následuje a přes občasný noční déšť a diskotéku v kempu dnes spíme obzvláště dobře.

Zde by zasloužilo vysvětlit odmítnutí sauny. Tak samozřejmě už jsem podobné místo navštívil a když je mi nabídnuto zdarma k využití, tak neodolám... pokud tam těsně přede mnou nenaleze banda přiopilých teenagerů. Tož tak.

Ráno vstávám už před sedmou. Spolucestovatel ale chrní až do osmi a tak než necháme alespoň lehce na sluníčku (opravdu svítí) oschnout věci, je půl desáté. Dle předpovědi nás čeká u jihu Litvy hezké počasí, zítra celé polsko déšť s vyjasněním od východu a pozítří na Slovensku pažák. Ano – měníme plány a střihneme to východem k polským Tatrám. Jediné co mne trochu straší je stále se vytahující řetěz Alpa, ale snad vydrží. Strašně nutně potřebuju dávku kopců a hor.

Po dvaceti kilometrech přímého tahu na Vilnius směřujeme za šipkou „Geographical centre of Europe“. Od místa, které je vlastně určeno pomocí GPS souřadnic bych čekal, že ty z wikipedie budou sedět „nachlup“. Rozdíl 700 metrů mne překvapuje. Plán projet 5 různých středů co jsou v Polsku a ČR dostává nižší prioritu. Přednost dostanou rozhodně Tatry – ty trefíme bez problémů.

Fotky u památníků. Už zde je vidět rozpolcenost v určování geografického středu. Jsou tu dva. Bez zájmu o suvenýry odjíždíme na hlavní město. Konečně alespoň chvíli mám pocit, že jsem v Evropské unii a ne Rusku. Na výjezdu z metropole Šerpa pánovi ukazuje ceduli Maxim – což je řetězec ala Hypernova. Tento je ultra velký. Nechávám se zlákat kuřetem a brambory jako v Estonsku. Bohužel, zřejmě aby to lidi nejedli v obchodě, jídlo je studené.

Čeká nás ostrovní hrad v Trakai, jenž byl ve středověku sídlem litevských velkoknížat, která odsud vládla říši sahající od Baltu k Černému moři. Toto místo je jedno z nejnavštěvovanějších v Pobaltí a v kombinaci s nějakým festem nás čekají přeplněné ulice a skoro nemožnost zastavit na výhledu pro foto. Když už konečně tasím foťák tak slunce zachází za mrak... I tak cvakám spoušť a pak už pryč. Co v takových davech lidí. Silnice je velká široká. Ačkoli vede zvlněnou krajinou, je výškově upravená tak, že kdyby kolem byla placka tak je to skoro jedno. Do Polska chci jet jiným přechodem než tím kde byla kolona náklaďáků a tak míříme na Alytus. Za tímto městem fotím neuvěřitelný záchod a pak už se jen chvilku kocháme Litevskými rolníky, kteří vlastně jen suší seno. Lány s obilím apod. zde moc nemají. Ačkoli tu mají o hodinu víc, je to jednoznačně časový posun zpět.

Měníme Kroony a Lity za Zloté. Prvotní záměr střihnout to hned na jih mi rozmlouvají mraky a tak volím 90 km vzdušnou čarou vzdálené ověřené místečko u jezera Orlo. GPS už opět ukazuje velmi podrobně a tak objížďka a zvednutý most v Gyzicku není překážkou. Blížící se bouře odmávla závod, kdo bude na místě dříve. Tahám za plyn a šedesátka v obcích přede mnou zavírá oči. Jsme tu! Mraky se navíc poslušně rozdělují a obchází nás. Večerní koupel si protentokrát odpouštím. Dobrou.

Sluníčko svítí, máme svátek a švagrův otec se nechal inspirovat a pořídíl „PřesAlpa 650“. Samé potěšující věci. Je mi krásně. Projíždíme Mazury a kocháme se. Bereme to po malinké rozbité silničce těsně podél největšího úžasně průzračného jezera – Sniardwy. Ano – dovolenou v této části Polska si dovedu představit klidně zopakovat. Jen těch 800 km přejezdu. Alpské cestě k moři do Chorvat Mazury prostě konkurovat nemohou.

Pisz, Kolno, Lomza. V hospodě u benzínky objednáváme pirohy s masem. Dvě porce celkem za 70 Kč jsou trochu něco jiného než co nám pod pirohy předvedli v Litvě, ale i tak dobré. Za Zambrowem vidím nehezké mraky. Oblékáme nepromoky. Pak ale hlásím obrat o 180 stupňů. Chci se raději vrátit na hlavní a vzít to kousek západněji. Tato kličkovaná se zřejmě vyplatila. Jedeme už jen v lehkém dešti a tu a tam je na silnici ulomená větev jako důkaz čemu jsme se právě vyhnuli. Máme asi kliku takhle při svátku. Tu zajídáme v další restauraci. Musíme si přeci něco dopřát. Slečna za pultem je jazykově neschopná, takže i když šišlám jak nejlépe umím, komunikační bariéra je téměř nepřekonatelná.

Blížíme se k Lubartowu. Táta si stěžuje na divné zvuky od zadního kola. Neberu ho vážně a raději se kochám rybníkem plným ryb. Před Lubinou už ale není se šerpou k vydržení a rozhodně prý něco není v pořádku. Projíždí se kolem mne a závada je evidentní – volný řetěz. Tak přeci jen pobaltské cesty platí i na druhou z Hond. Zatímco provádím servisní zákrok zastavuje u nás naháč suzuki čtrnáctka.

Vysvětluji že vše ok, ale došel nám sprej na řetěz. Člověk je místní a navrhuje že doveze vlastní. Děkuji za ochotu ale my potřebujeme koupit celý. Ještě to pár kilometrů domů máme. Motorkář tvrdí, že v Lubini žádná motoprodejna není, ale máme to zkusit v Rzesowu.

Za Lubiní sháním kemp. Přijíždíme k jezeru. Nikde nic, proto vysvětluji rybářům že:
„Šukám pole namiotove“ (hledám kemping)
Ti mi radí objet jezero z druhé strany a tam prý jeden je. Ťukám Aničce do bříška a ta mne neomylně vede do těch míst.

Kemp je skoro prázdný. Na recepci se krásně přizpůsobuji polštině a slovensko polskými výrazy se domlouvám kde je sprcha atd. Spaní nás vychází na nějaké dvě stovky, je tu klid, no paráda. Posílám domů Tomovi a Zuzce SMSky s prosbou o adresy motoprodejen – pokud možno v Lubini. Technická podpora funguje spolehlivě a tak do půl hodiny mám kontakt na čtyři místa a polský překlad řetězu (lancuch) od Toma navíc.

Naše výpravy jsou poslední dobou nějak zabržděné. Než dotáhnu Alpovi řetěz a sbalíme věci je půl desáté. GPS nás vede na nejbližší moto adresu. Mají ještě zavřeno, navíc místo nepůsobí jako shopné přijmout platbu kreditní kartou, proto přejíždíme hustým provozem celé město do Suzuki. Ano – člověk bydlící nedaleko Lubinu včera nevěděl že zde je dealer. Sprej mají, MasterCard je akceptována a my se s kluzkými řetězy můžeme prodrat dopravou k jihu.

Teprve v 11 hodin vyjíždíme z města. Krásnik Janow, Nisko, Sokolow. Fouká vítr ale na sluníčku je celkem hic. Nedávám pauzy tak často jak by zadek potřeboval a ten to dává najevo.

V Mielci vidím Tesco a tak vysílám pro jednou na nákup tátu. Parkujeme vedle autobusové zastávky v místě spíše pro kola. To se mi také snaží vysvětlit jeden nevrlý děda.

„Nerozumím!“
Zase blekotaá
„Nerozumím!“
Stále se snaží...
„I dont understand!“
Děda mávne rukou a jde pryč :-D

Jedeme do Tarnowa, za kterým přichází konečně zpestření jinak rovné pobaltské dovolené - a to hned několika způsoby. Úžasné serpentýny u kterých nikdy nevíte zda tu nebude ledabyle pohozená lopata písku, krásné výhledy a pak především láhev coca-coly. Ano. Stejně jako když jsme byli v Polsku na motorkách poprvé i tentokrát mi vypadává lahev zpod pavouka a CB musí dávat sakra pozor aby nezakoplo.

U Roznowskieho jezera se mi chce ze všeho tak nejvíc asi pěkně se natáhnout ale musíme dál. Mraky necháváme definitivně za sebou ale už řešíme jiný problém. Jak Šerpa dí – dnes musíme najít kemp. Blížíme se k Tatrám a pár „Italů“ ze Slovenska přeběhlo přes kopce. Oplocený kemp nám zajistí klidnější spánek.

Další a další zatáčky místy na asfaltu simulujícím povrch Měsíce. V jedné obzvláště povedené vracečce si dávám supermotardovsky nohu dopředu. Nemaje v tomto praxi chytám patou o výčnělek silnice a... no příště už raději zase vystrčím jen koleno :-D

Nowy a Stary Sacz. Blížíme se Tatrám a je nutné najít kemp. To se daří u Czorsztynskieho jezera. Vracíme se k odbočce co jsem zahlédl a stoupáme silničkou které se táta před chvílí z parkoviště u hlavní podivoval že tam jezdí auta. Dostáváme se do městečka a nalézáme nocležiště. Za lidovku je nám nabídnuto přespání v pokoji ubytovny ale protože nehrozí deštivá noc a jsme suší, budeme raději spát u motorek.

Kousek od stanu máme přístřešek a tak vytahuju půlku kuřete co jsme nesnědli odpoledne u Tesca. K tomu pivo Tatra a pak sprcha. Víc už si ani nelze přát.

V půl deváté načínáme poslední den této dovolené. Fotím zříceniny hradů u jezera ale na tohle je můj kanón krátký. (Myslím Canon na vzdálené objekty!) Před Nowym Targem odbočujeme Na Tatrzanskou Bukovinu. Domy ve vesničkách mají vysokohorský charakter a až na občasné nepatřičnosti jako kvalita asfatu a zrezlá plechová střecha si zde můžete připadat jako v Alpách. Všude je tu zimmer frei a spousta svítíte a blikátek. Z výšky 550 m nad mořem se vyhoupáváme na 1140 - paráda. Do Zakopaného je asfalt jako rozkopaný. Takhle si myslím dost kazí jinak úžasný potenciál pro turismus.

Na Slovensko přejíždíme u Suché Hory kde si žádá celník sundat helmu aby se vidělo co že je to za kluka na té fajné mašině.

Okamžitě se kolem objevují starší Zetory a domy s břízolitem. Jako doma...

Trstená, Dolný Kubín, Martin. Provoz zhoustl a dějí se zde věci které v Polsku nezažijete. Třeba kolonu za náklaďákem. Polští kamikadze už by byli všichni před ním. I já už toho mám dost a nejsem sám. Na rovince dáváme levý blinkr tři. Octavie předemnou, já a Volvo za námi. Podřazuji a davaj!!!

Na rovince před zatáčkou tam máme přes sto čtyřicet. V GPS vidím profil vracečky a tak se do toho pěkně pod plynem pokládám. Oktávka navigaci ani zkušenost ze zatáčkou evidentně nemá a střídavě jde na brzdy a vyrovnává. Doslova ho tlačím před sebou a cítím že mám ještě rezervu. Ze zatáčky vystřelujem za sebou a já pomalu ubírám. Musíme hlavně v pořádku dojet. Nebudu zbytečně pokoušet štěstí. Dívám se do zpětného zrcátka – Volvo nikde :-D Mé tělo se pomalu zalévá adrenalinem a já si to vychutnávám...

Za Žilinou jsou již některé části dálnice otevřeny a přes vyděšenost Aničky se tu jede mnohem pohodlněji. V Povážské Bystrici přejíždím Váh na druhý břeh. Je tu méně aut a tak se jede přeci jen více v klidu. To už je ale jen kousek do naší domoviny. Ještě před hranicemi potkáváme další situaci. Stojící náklaďák a řidič v otevřených dveřích s hrudí pokapanou krví křičí nehezká slova na právě odjíždějící náklaďák v protisměru, který po chvilce zastavuje na krajnici. Co se tu stalo netuším.

V Lidečku stavíme na baštu. Tváříme se smutně a tak místo minutky i ve tři odpo nacházejí poslední dvě porce knedlo vepřo zelo... Paráda! Jedeme kousek na sever a pak směřujeme na Vizovice. Silnice je zde úchvatná. Slintám blahem nad každou zatáčkou se skvělým povrchem. Škoda jen že nás pak čeká přejezd Zlína. Netušil jsem že to je taková pakárna. Dlouhé kilometry v kolonách, šílené vedro a já odvolávám veškeré řeči které jsem pronesl na severu ohledně výhod jižních dovolených.

Za Kroměříží najíždíme na dálnici a tachometrovou stočtyřicítkou frčíme na Brno. U benzínky polykáme pulitrová eiskaféčka a už to ženem na Jihlavu. Sjezd za balónkama, Havl. Brod a pak už jen pár kilometrů do mé vísky. Poslední kopec letím stošede. Jsme doma!

Motocykly potvrdily svoji pověst držáků a hravě si poradily se 4900 km dlouhou drncavou cestou tak, že v GPS uložené Hondí servisy z hlavních měst Pobaltí nebyly třeba.
My si zase dokázali že máme na víc a nemusíme se bát plánování na příští rok.
Udělali jsme si obrázek o trochu jiných členech evropské unie než jsme zvyklí.
Viděli jsme krásná a zajímavá místa a i když jsme nenavštívili všechny připravené body na trase vrátili jsme se plni zážitků a dojmů.

Takže, pokud nevíte kam vyrazit... Tak jděte do Kundy!!! :-D