Obrázky v cestopisu

Pokud najedete kurzorem myši nad obrázek, zobrazí se k němu komentář. Po kliknutí myší, se obrázky otevřou v novém okně v plné velikosti.

Trasy, logy a POI:

GDB formát trasy pro Garmin s přibližně označenými kempy Elba '06

Elba '06

„Jak jsme minuli Rossiho rodnou vísku“

Nuže vítejte u dalších zážitků z cest. Na rovinu vám ale musím přiznat, že tentokrát se ten cestopis vůbec nepovedl. Musel jsem v něm spoustu věcí vyškrtat a skoro nic z něj nezbylo. Vlastně tohle už je konec. Takže děkuji za váš drahocenný čas a zase příště nashledanou!

Děkuji vám! Popravdě jsem jen chtěl aby tohle četli lidé, kteří o to mají opravdu zájem ;-). Ve skutečnosti je ten cestopis velmi poutavý a zajímavý (ha ha ha), takže si udělejte pohodlí, vzlétáme…

Na letošní dovolenou jsem přesedlal ze sportovního SV na cestovní enduro TransAlp 650 a opravdu se těšil jak se osvědčí především po stránce pohodlí při cestování. Kam ale vyrazíme? Snad ještě nikdy jsem v tom neměl takový hokej. Ve výběru míst se postupně naše plány otočili o 360 stupňů - a to doslova.

První varianta byla Korsika. Když jsme si uvědomili že ušetřením za trajekt by jsme se mohli podívat dál po pevnině, zaměřili jsme se na Andoru. Se sestřinou svatbou se také začalo uvažovat o economy variantě - Polsko (Mazury) + Slovensko. Nakonec jsme se přes Rumunské chutě přenesli až k variantě poslední a uskutečněné.

Tedy: Slovinsko, Benátky, San Marino, Elba, Pisa, Lago di Garda a Tyrolama domů. Vlastně ani to nebylo úplně jednoznačně dáno. Chtěl jsem jet zkrátka tím směrem a vyjmenovaná místa navštívíme podle toho jak na tom budeme časově.

Tolik k trase. Pokud jde o další naše představy, tak spát jsme chtěli více méně divoce a po stravovací stránce měla být tato dovolená poměrně dost konzervativní, případně jsme se hodlali spolehnout na Dobrý Hostinec.

A nyní už k samotné cestě. Je sobota večer a já si právě přinesl do pokoje tři veliké kufry a tankvak...
...neuvěřitelný prostor. Co tam vlastně dám abych je zaplnil? Jako každý rok, i tentokrát jsem splnil a ještě překročil. Já snad kdybych jel s náklaďákem tak bude narvanej. Takže Tankvak skrývá mé osobní věci pro všechny možné chutě a potřeby. Jeden kufr objímá moje a tátovy boty (no co, tenisky, pantofle a protiježkovky se vždy hodí!) a elektronische aparate (včetně malého kompresoru z Bau-Mňauxu). Druhý boční kufr hravě plním oblečením (zde přiznávám že jsem se nechal unést a asi třetinu z toho jsem na dovolené vůbec neoblékl). Hornímu, nejlépe dostupnému kufru svěřujeme zásoby jídla.

Vlastní upevňování zavazadel je ponecháno na ráno a já si uvědomuji, že jsem vlastně nestihl cvičně projet stroj se třemi plnými kufry a tak jen doufám, že se na jízdních vlastnostech příliš neprojeví. To už je ale skoro půlnoc a tak po napsání (samo sebou velmi vtipného) návodu pro lidi co se nám budou střídat ve starání se o zvěř, konečně uléhám s přesvědčením, že v 7 hodin chci být v Havl. Brodě u Penny Marketu pro chleba.

Netuším v kolik že vstávám, ale jedno vím jistě - neodjíždět na dovolenou tak je to sakra brzy! Odnáším zavazadla do garáže a pomalu je oblékám na motorky. Tranďák je jak tank. Stan a spacák na sedadle spolujezdce se zdají být poněkud rozložitější a asi se o ně budu trochu při jízdě opírat. Tento fakt, zpočátku vypadající jako nevýhoda jsem ale během dovolené přehodnotil na pohodlné opěradlo.

Tak a startujeme. Mé obavy o stav svíček CB-čka se zatím nepotvrzují a chytá na oba... Na rozdíl ode mne táta totiž od podzimu projel Hondu jen jednou - před týdnem a to ještě jen asi 30 km. No nic. Sedáme na motorky a výjimečně bez tradičních úvodních fotek před vraty vyjíždíme skoro přesně jak jsem plánoval, jen asi o hodinu později :-).

Tento okamžik byl pro mne vždy něčím emotivně velice silným. Vždy ale stál u vrat někdo kdo mi mával a nikdy jsem taky tolik s napětím nesledoval chování naložené motorky. Tentokrát tedy žádná extáze (možná už jsem si také trochu zvykl že občas nějakou tu dovču uskutečníme). Pomyslet na to jestlipak mě někdo ve vsi zahlédne a bude koukat jak baba Kelišouc s otevřenou hubou jsem ale samozřejmě nezapomněl.

V Havl. Brodě tedy kupujeme Boží dar a dokonce dvě plechovky Plzně, já posílám několik SMS známým, aby záviděli. Tankujeme u Benziny (k Hypernově bych po loňsku fakt nejel) a vyrážíme na Jihlavu.

Je druhý den platnosti nového silničního zákona a tak jedem s opačným úsilím než jaké mají závodníci - co nejméně bodů. Pětikilometrová třicítka je ale dost velikou výzvou. Za Jihlavou plánuji v Želetavě odbočit na Jemnici což se kvůli objížďkám nedaří a tak jedeme po silničkách, které zrovna nezapadají do představy prvního dne - co nejrychlejší přesun co nejdál. Po první pauze v jakés vesničce (možná v Oponešicích) se blížíme k Hraničnímu přechodu u Vratěnína. Tato obec už je velmi "rakouskoidní". Táta si ještě neodpustí na celnici vysvětlit že jedeme na Elbu. Přitom podle mě tam ani nemusíme dojet. Aby toho nebylo málo tak prý celá tátova firma žije v přesvědčení že jedem na Elbu... Vysvětluji mu, že jedeme tím směrem a kdo ví kam až se vůbec dostaneme. Chjo.

Přejezdem hranic se objezdy z důvodu opravy silnic mění na objezdy z důvodu záplav. Asfalt se stává kvalitním, ale zas tu nezažijeme to co u nás.
Slečny které by nám mávaly (ne: "mám návaly") :-D       (c) hok

Po pár desítkách kilometrů se ale dostáváme na silnici kterou jsem plánoval a začíná to odsejpat. Je pod mrakem, což znamená že je pro jízdu příjemně, na druhou stranu mě to ale neláká zastavovat a fotit, z čehož následně vyplývají příliš dlouhé úseky bez zastavení a zadky dostávají fest zabrat. Inu to už bych si musel koupit asi Gold Winga.

Při první příležitosti brzdím u benzínky a poučen z loňska vím že chci 2x Vignette. Nakonec jsem ale stejně za debila, bo chci i tankovat a nevím který ze stojanů je na placení u pokladny (automaty prostě nemám rád). Obsluha za pultíkem mi tedy vysvětlí že stačí zmáčknout jen tlačítko... Ještě že to je všude popsané písmem jaxviňa.

Jedem přes Krems a.d. Donau, St. Polten, Bruck a.d. Mur, Judenburg. Naše první vařící zastávka v 13:07 (to je paměť že? - čas vim z fotky ;-) ). Vyndávám polévku Knor ala wietkong. Je kuřecí a moc dobrá. Tohle Wietnam neumí.

Při další zastávce okukujem místní krávy (zvířata). Ve Klagenfurtu mám strašné problémy s orientací. Nakonec to řeším pomocí navigace GPS (Gou Po Slunci), bo jsem prostě věděl že musíme na jih.

Blížíme se Slovinsku. Ráno bych fakt nevěřil, že je možné s těmi výpravami jaké jsme měli a všemi objížďkami dojet až sem. Následuje velmi příjemný výjezd do průsmyku Loibl pass. Na úsecích které jsou vlnité jak tmavý proužek na zádech (zmije) a šly by projet prostě rovně já i přesto klopím a vychutnávám si každou zatáčku. Mňam. Alpík táhne z neuvěřitelně nízkejch otáček a já při překlápění skoro necítím, že jsem plně naloženej.

Za celnicí kde ani nechtějí vidět pasy projíždíme tunel a já si zkouším jaká je zde akustika ;-). Sjezd dolu už tak úplně příjemný není, hlavně ještě nejsem definitivně rozhodnut zda budu slovinským silnicím věřit nebo ne.

Jedem na Bled a Bohinjskou Bistrici. Tedy směrem kde jsou kempy, ale ještě nevíme jestli vážně zkusíme spát na divoko, nebo přeci jen raději dáme přednost placenému oplocenému pozemku se sprchou. Táta už už odbočuje na kemp, ale já bych to fakt chtěl zkusit. Takže jedeme dál a ve snaze vyjet z národního parku směřuju po malinké silničce na Podbrdo.

Šerpa, kuchařka a myčka v jedné osobě je trochu nervózní, ale když mu vysvětlím, že to není zajížďka, bo ráno budeme pokračovat dál tímhle směrem, rázem pookřívá a jel by a jel. To se mi nelíbí, bo si myslím že je skoro na čase nějaký ten flíček najít. Místo toho se ale dostáváme uzoučkou okreskou do průsmyku kde se přes zimu lyžuje. Sjíždíme dolu a již se připozdívá.

Jedeme mezi velikými kopci. Zprava stráň nahoru, zleva řeka a za ní vlak. Kdekoli je trochu místa, je tam buď dům, nebo otevřené políčko. Trochu problém je vtom, že chceme najít tak dokonale skryté místo, že ho nevidíme ani my. Když už mám dost chmurnou náladu tak spatřuji sjezd na louku vpravo. Okamžitě tam odbočuji a pouštím se dolu po (naštěstí suché) trávě. Ano. To je to místo. Krásně vysečená louka, krásná panoramata na západě, ne moc daleko od vesnice, ze silnice sem skoro není vidět. Co chtít víc. Jde se stavět stan a připravovat se na večerní hody. Nejdřív hodíme jídlo do sebe a pak sebe do spacáků.

Probouzím se už kolem šesté. Mám trochu strach ze slovinského rolníka, který jistě nezahálí a s ohromným krumpáčem obchází své pozemky od časného jitra a tak bych radši co nejdříve vypadl. Nakonec to řešíme tak, že balíme věci a stan a pak v klidu snídáme. Přeci jen to teď může vypadat že jsme si sem zajeli jen na jídlo... když si odmyslíte ten pravidelný čtyřúhelník stanem uválené trávy.

Vyrážíme a nezbývá než žasnout nad vesničkami skoro přímořského charakteru. Jen místo moře tu teče řeka. U benzínky se moc netváří že bych platil Ojrama, tak tasím kreditku, zavěšenou proklatě nízko. Je pohoda a kilometry ubývají. Jedeme po 103-ce na Goricu. Tady nakupuju v marketu chleba a nektarinky - prodavačka se nechá zahrnout Eurem, ale jak zjistím později - vrací mi dvě mince Slovinského původu... no tak je mám na památku.

Hraniční přechod nevedoucí na dálnici jsem našel střelhbitě, nic méně s další cestou bojuji a GPS je tentokrát pouze ve variantě Gde Proboha Su. Přepínám ho tedy na variantu úspěšně použitou u Australanů a sice se zajížďkou, přeci jen jedeme na Latisanu po čtrnáctce. V jednom z měst vyhlašuji pauzu na polévku. Při zajíždění na odlehlé místo projíždím mezi kovovými sloupky a teprve poté si uvědomuji že jsem třeba taky mohl zůstat viset o zadní kufry. Ona ta má představa o šířce motorky je nějak přehnaná. Kdykoli se přiblížím na metr ke svodidlům nebo jiné pevné překážce, hned mám pocit že už musím drhnout. Tohoto zbytečného strachu se ale ještě během dovolené zbavím, ale nepředbíhejme...

Právě sedím na obrubníku (zadek bolí tak si musím odpočinout) a vybírám z tašky jaká bude dnes polévka. Omáčková fantazie, omáčková fantazie, om... sakra co jsme to včera jedli? Něco kuřecího - no to tady je ale je to omáčka! Tímto zjištěním jsem dosáhl toho, že už nám následující polévky tolik nechutnali. Uvědomili jsme si totiž že když děláme z omáčky polévku tak je málo slaná (sůl jsme nechali doma). Přitom včera byla skvělá...

Se slovy - nebo že by to byla omáčka? - odjíždíme a já trochu přemýšlím o koupání ve známém Bibione. Odtamtud ale nevede jiná cesta než po které by jsme přijeli a vracet se mi nechce. Míříme tedy na Caorle a v něm zkrátka co nejvíce k vodě. Nacházím krásnou silnici podél pláže a když už jí projíždíme podruhé (jednosměrka a napoprvé jsem se nerozhodl kde zaparkujeme) stavím na placeném nehlídaném parkovišti. Motorky vážeme k sobě lanem i s helmama, spacáky a stan necháváme pod pavoukama na sedadle a bereme si k vodě jen tankvaky s nejdůležitějšími věcmi.

Pláž není moc plná a tak navrhuji nechat tankvaky pod ručníkama a frrrr oba do vody. Toto rozhodnutí má za důsledek že táta celou dobu z vody kouká na břeh jestli už se konečně někdo osmělí a tankvaky ukradne. Vzhledem k velmi mírně svažujícímu se dnu jsme ale abychom si trochu zaplavali odešli přes padesát metrů "doprostředka do hloubky jak Blažena Škopkouc" a tak si nedovedu představit jak by táta případného zlotřilce dobíhal. Když mi pak začne vykládat na co všechno mu ta mořská voda dělá dobře, odplouvám s myšlenkami o senilitě kousek stranou (stranou, nikoli do hloubky bo s prstýnkem, hodinkama a řetízkem zase třpytkuju...).

Jdem z vody a já se vůbec nekoukám na opálenou slečnu bez vršku plavek jak se škrábe na svého na zádech ležícího přítele, lehne si na něj a vyloženě otravuje... tohle vše jsem vůbec neviděl a už vůbec jsem nezáviděl. Taky aby jo - v takovém hice se nechat ještě ohřívat cizím tělem ;-).

Jdem k motorkám. Je to kus po písku a tak si ho chci užít na boso... No teda je docela rozpálenej... kua to pálí!!! Rychle obout. Táta jako správný soudruh znáje vyděržaj pijaněj a dojde to bez bot až k motorkám. Můj obdiv. Všechny věci jsou kde byli (nejsme v Čechách) a tak si to šinem na Jesolo a Benátky. Začíná být provoz a tak tu a tam prohlašuji okufravonou stodolu na které sedím za skútr. Strach z šířky mi ale ještě moc nedovoluje.

Benátky jsou velice zajímavé místo a dost jsem byl překvapen realitou, jak to tam vypadá. To že se tam jede po dálničním mostu nad mořem jsem nedávno vykoukal z mapy, ale to že krom parkoviště se nikam dál nedostanu mě opravdu překvapilo. Jedu někam jako na centrum, projíždím parkoviště a najednou se vracíme na most. Tak tohle ne. Zpět dokud to jde, sakra žádná odbočka. Parkoviště je placené, ale ohraničení není až tak vysoké aby ho nepřejelo i CB, takže zastavujem vedle staršího Tranďáka a bez placení jdu omrknout jak to tu vypadá. Pár fotek, překvapení v podobě nakládky kufrů turistů z autobusu na loď (k tomu nelze nic říct, je nutno se podívat na fotku). Pro suchozemce nesmírně zajímavý zážitek. Táta navrhuje projížďku městem, ale jednak by jsme museli přeparkovat někam kde se smí a platí, druhak je hic a nechce se mi, třeťak vidina Elby ze mě dělá lovce kilometrů a čtvrťak zkrátka ne.

Sedáme na stroje a přes most kde je mimo dálnice ještě asi osm kolejí pro vlaky se vracíme na pevninu. Ohlížím se ještě na zakotvenou zaoceánskou loď která i na dálku působí jako by spolkla několik paneláků. Dál už ale rovnou fádní krajinou k jihu. Z nudy mě dostává až tankování a především dopouštění vody do třílitrových kanystříků. Na záchodě totiž není v umyvadle kohoutek... ani čidlo... á - na zemi jsou pedály. Pak si ještě dávám životní premiéru na tureckym hajzlíku (kolik mě stálo úsilí se jim vyhnout na exkursi v Chorvatech).

Co mě tady vážně dopaluje je padesátka. Je tu pořád. Město neměsto, jak říkáme my Češi - prostě furt. Italové se s ní vypořádávají vcelku statečně. 80 mimo město a 60 v něm. Nebaví mě nechávat přes sebe valit jeden náklaďák za druhým a tak jedem s davem. Kupodivu nám to prochází i u silničních kontrol.

Vzhledem k všudypřítomné vodě, kanálům a zátokám mi je jasné že se můžeme těšit na boj s komáry. Ve chvíli kdy se smráká a já se přestávám koncentrovat na jízdu uznávám, že nezbývá nežli najít nějaký ten flíček pro stan. Je zajímavé že celý den jsme vídali spoustu na dálku příhodně vypadajících míst, ale teď nic moc. Odbočujeme z hlavní, pak ještě jednou doprava, pak na cestu podél kukuřice a za ní mezi čerstvě postříkaný vinohrad a další kukuřičné pole. Travička opět vzorně vysečená, nemohu si stěžovat. Takhle by to mělo jít každý den a nemá to chybu.

Stavíme stan, večeříme, šílíme z komárů, tasím proti nim Repelent a půl hodiny si chválím jak funguje - inu prostě takové ty běžné věci. Vzhledem k tomu že už jsme i něco viděli a koupali se v moři, posílám pár lidem do ČR SMS-ky že už jako mohou klidně závidět... to je blaho :-D. Zavírám oči s uklidňujícím vědomím, že horor Kukuřičné děti jsem neviděl a tudíž mohu s klidným srdcem usnout.

Vstávám v sedm. Tohle už není dovolená - takhle brzy nevstávám ani když jdu v Brně do práce! (No jo, nechte si to, taky jsem zažil každodenní vstávání ve čtvrt na pět... asi měsíc a málem to nepřežil ;-) )

Balíme a před odjezdem popíjíme čajíček. Program na dopoledne je jasný. Vykoupat se v moři u Rimini. U Igea Marina odbočuju k vodě. Místo na parkování nacházím ihned, ale tátovi se nelíbí že tu postávají kousek dál dva snědší Italové. No ti tu prostě vždy někde budou - jsme v Itálii. Zabíráme místo pro auto ale kdosi nám vysvětluje že musíme být na vyhrazeném pro motorky jinak přijede Polís a my budeme v haj... no něco v tom smyslu. Na pláži posílám tátu do vody a já si v plavkách lehám a opaluju se, bo nehodlám zase sledovat jak je táta kvůli věcem nervózní. Ležím u plotu za kterým jsou volejbalová hřiště a právě začíná trénink děvčat před turnajem bo co. Každopádně si to užívám. Voda je zase na Blaženu a už mám toho východního pobřeží dost. Možná že jižněji je to lepší ale já fakt v moři raději plavu než chodím. Obzvlášť když v jednom úseku je na dně bahýnko. Fuj tajksl.

Jak by řekl (nebo zazpíval) Landa: je čas odejít. Vyrážíme na San Maríno. Cesta k němu mi odhaluje dvě zajímavosti. Zaprvé San Maríno (hlavní město stejnojmenného státečku) se zdá býti na kopci a zadruhé že Italům nevadí když je pruh odbočovací pokud se za křižovatkou dá jet dál rovně. Zkrátka jedou stylem čára neni zeď. Je třeba si tu dávat pozor.

To už ale stoupáme k vrcholu, projíždíme historické centrum a opět začínáme klesat. Zdá se mi to škoda jen projet a tak dáváme pauzu u jednoho úchvatného výhledu. Jsem přesezenej, tak vítám možnost pěšího výletu jakousi stezkou směřující vzhůru - údajně k ještě lepším výhledům. No jo! Nádhera a je vidět až na moře. Okolní krajina se začíná vlnit a žádná fotka tu krásu nedokáže vystihnout. Jdu ještě dál, stále nahoru až přicházím k... k... parkovišti! Takže dolů a zpět pěkně na motorkách ať táta taky něco vidí.

Kocháme se, používáme dalekohled (když už se s tím táhnem) a pak zase sedám a startuju... tak ještě jednou startuju... sakra motor točí a ne a ne chytnout. Vypínám klíček zapínám klíček, řadím neutrál - a naskakuje na ťuknutí. No snad jen nějaká náhoda. Táta, aby dodal tomuto místu ještě více mystična na mě volá, že prý jemu taky nestartuje. I na vzdálenost 10 metrů však vidím že má jen vypnuté zapalování. Ale dobrý pokus. Se cení.

U směrových tabulí, hledaje něco co mě dovede na Arezzo si všímám nápisu Urbíno. Každý motorkář ví co to znamená. Rodiště závodníka Moto GP s číslem 46... No to by byla škoda nenavštívit. Až v době psaní cestopisu jsem se v Autobiografii Valentina Rossiho dočetl, že Urbíno je jen něco jako krajské město a ve skutečnosti žil v nedaleké Tavullii. Nic méně cesta na Urbíno je jedna z nejkrásnějších (z pohledu Transalpisty). Uzounká silnička, spousta zatáček a minimální provoz. A příroda... to se nedá ani vypovědět. Obzvláště po těch kilometrech nížinou je to nádhera.

V lesíčku na jednom z kopců jsem zahlédl odpočívadlo a tak na něj zajíždíme. Jsme líní chodit daleko pro věci takže motorkama zdoláváme metrové převýšení kudy už se chodí jen pěšky. Zato máme veškeré vybavení hned vedle stolu. Je tu zase vidět do dáli, ale pokud jde o vybavení samotného odpočívadla, působí spíš jako skládka. Ne nepořádkem, ale konstrukcemi židlí a stolů. Co kus to originál. Něco je jen ze dřeva, něco plast, pak taky plechovky a přes ně prkno. Dokonce je tu čalouněný gauč. Zatímco vaříme další polévku z omáčky, tak přijíždí starý pán. Prochází kolem nás, otáčí gauč a evidentně si ho chce odvézt domů. K mému údivu na něj ale po otočení sedá a usíná... Přijíždí tříkolka. Zastavuje a klube se z ní další děda. Tento je družnější a chce se bavit. Umí jen Italsky a tak se na sebe jen usmíváme a pokyvujeme hlavama. Při jednom z pokusů o komunikaci vyciťuji že ho zajímá odkud jsme a tak říkám "ček repablik" a "republika čeka".

Ihned se chytá a s úsměvem odpovídá "Čekoslovak...". Nezbývá než mu tuto jeho pravdu odsouhlasit. Pak se ještě shodujeme na slovu Urbino a můžeme frčet.

Vesnička Auditore. Jedna Italská vlajka visící z okna vedle druhé spolu s čísly 46 a nápisy Rossi. Hm, co to? Poprvé mě napadá že třeba Valentino může pocházet z vesničky od Urbína. Náhle míjíme dům na jehož plotě kolem zahrady je spousta vlajek s číslem 3. Přemýšlím kdo kdy jezdil s číslem 3. Podívám se na dům a tam napsáno "Official Fan Club Max Biaggi" No tak to působí super. Jako by všichni z vesnice kteří nejsou příznivci Maxe ale Valentina o tomto chtěli dát vědět vlajkou za okny... A že jich nebylo málo.

Vlastní Urbíno je shledáno krásným historickým městem, které však nejde projet centrem a tak o jeho skutečných krásách se jen dohaduji při pohledu z venčí. To už je na čase opět natankovat a zřejmě budeme muset zabojovat s automatem. Je tu polední pauza od 12 do 16. Nemáme ale drobné a tak jdeme nakoupit naproti do obchodu a tak si i rozměnit. Než doplníme zásoby a žaludky, obsluha stanice přichází a já tedy úplně zbytečně počítal kolik musim dát do stroje Ojr, aby jsme měli dost benzínu a přitom v něm nic nezústalo. Nejsem si totiž jistý že by něco vracel. Ital je velmi příjemný a pouští mě do místnosti údržby abych natankoval vodu. Jó tyhle kanystříky to je věc. Když je takovýhle hic, jsme schopni spotřebovat 9 litrů vody za den.

Uháníme na Arezzo a já zase skoro nedělám přestávky. Už mě to samotnýho štve. Jedem, začne mě bolet zadek tak si říkám že dáme pauzu. Jenže trvá klidně i půl hodiny než se naskytne dobrá příležitost. A tak je to pořád dokola. Pěkný průsmyk mi velmi zlepší náladu. Samozřejmě že do chvíle kdy zastavíme, pokoukáme a při nasedání táta brzdí natolik, že jedinej kamión který byl široko daleko nás stihl předjet. Zase slézám z motorky, bo se mi fakt nechce se za nim ploužit. Po chvíli o5 nasedáme a projíždí starý pán s ještě starším autem. Jen osobák, takže ho pak předjedeme. Už jsme ho od té chvíle neviděli. Šak nejsem závodník a jde mi o to abych hlavně dojel že...

Cestou na Sienu už chvílemi opravdu nemůžu. Bohužel jedeme dlouhý úsek po silnici pro motorová vozidla a nikde možnost zastavení. Jedu teda asi pět kilometrů ve stupačkách kilo deset a doufám že mi nesjede noha. Asi v půl osmé již za Sienou dáváme kafíčko. Jsme na návsi polorozpadlé vesničky a já přemýšlím, jestli to tu někdy bylo opravdu krásný. Teoreticky by mohlo - když ty domy čerstvě postavili. Ale všechny ve stejnou dobu nové nebyly, takže je klidně možné že to tak podivně zchátrale vypadá votjaktěživa.

No a je pomalu na čase vyhlédnout si místečko na spaní. Dnešní hledání se nedaří. Pomalu se stmívá a táta vždy když někde zastavím jen volá - ještě jeď, ještě jeď. Já i přesto občas odbočím na cestu, dáme enduro vložku a zase se vracíme bo jednou jsme u hřbitova, jednou je to spíš veřejné WC. Vysvětluji šerpovi, že jakmile odbočíme mimo asfalt tak je třeba zhasnout světla, bo jinak fakt nejsme nenápadní. To se mi záhy málem vymstí. Jedu si napřed ve stupačkách po polní cestě a ta rázem končí elektrickým ohradníkem. Bez světel už dost za šera jsem byl rád že jsem si ho všimnul. Zkoušíme ještě další a další odbočky a i přes to, že si offroad docela užívám (lepší viditelnost by se teda hodila), nechci tu lítat do rána. Na jedné odbočce tedy zajíždím do lesa. Cesta se po pár metrech rozděluje a oba směry záhy končí. Jako vedoucí vyhlašuji toto místo naším dnešním kempem. Šerpa odmlouvá a xychtí se. Veliteli se už ale dál nechce a velí postavit stan a jít spát. Z dálky slyším štěkat psy a navíc s padající tmou se kolem nás rozsvěcují zadečky světlušek. Působí to moc krásně a ani si při uléhání nevzpomenu na příjemný film "Blair Witch" ;-) protože spíše přemýšlím jestli u nás světlušky také jen blikají nebo svítí pořád.

Vstáváme až v půl deváté. Šerpa provinile kouká, vaří pánovi čajíček, maže paštiku na chleba a med kolem huby. Zkrátka uznává, že tohle bylo super místo na přespání. V poklidu balíme a frčíme na Follónicu.

Je tu krásná zatáčkovitá silnice a tak si není na co stěžovat. Když pak ještě narazíme na nesmírně zajímavě přírodou vymodelovanou skládku antuky (zřejmě) jsem nadšen. Působí vskutku pozoruhodně. Z počátku vlastně ani netušíme z čeho to je - až když se vrhnu do houští a překonám potok, všímám si na druhé straně kousků ne zcela rozemletých střešních tašek.

Blížíme se k moři a na krajině je to znát. Na polích jsou olivy, vyschlá tráva a cikáni řvou jako krávy. Před Poimbínem, kde už je taková rovina, že pochybuji o skalnatosti západního pobřeží, zajíždím na polní cestu a ve stínu stromů vaříme obídek. Kuchařka ještě při lehkém naředění vodu "nemá v tom drápu takovej cit" a z konzervy trenčianských párků s fazolou máme polévku... Co dodat.

Ještě před ryze průmyslovým městem jsou stánky nabízející lístky na trajekt. Mám trochu strach aby jsme nenaletěli obchodníkům s větrem, ale u seriózně vyzerajícího domečku s nápisem MOBY lines a krásně namalovanou velrybou zastavuju a jdu se zeptat na cenu. 51 ojr za 2 lidi a 2 motorky se celkem dá a když jsme ubezpečeni že to určitě stihneme hned příštím který jede za třičtvrtě hodiny, není co řešit. Najít přístav byla hračka. Po vzoru jednoho scootristy zajíždíme co nejvíce dopředu aby se o nás vědělo. Čekáme.

Blíží se loď. Otáčí a couvá - obdivuji kapitána - zacouvat s panelákem, to už chce grif. Nebo dobrá zpětná zrcátka. Po vyprázdnění útrob jsme na řadě my. Najíždíme dopředu aby jsme tam byli první. Znaje vazače motorek z cestopisů čekám nejhorší. Nakonec jsme ale natrefili jen na stupačkofila. Ačkoli je má motorka vybavena spoustou nejrůznějších úchytů vhodných pro uvázání, pan mistr se zřejmě dočetl v příručce, že každá motorka má stupačky a za jednu z nich - vzdálenější od zdi - lze stroj fixovat. Pochvaluji mu jak je šikovný a s nejnutnějšími věcmi odcházíme na palubu.

Je pod mrakem, ale hic. Uvnitř lodi v prostorách pro pasažéry je tedy klimax, ale my chceme z té cesty mít co nejvíce a tak jsme úplně nahoře a pečeme se. Hlavně já protože jsem tak jak jsme jeli poslední hodinu - v riflích.

První kilometry na Elbě jsou dost zmatené. Snažím se jet podél pobřeží, ale pak se rozhodujeme pro nákup. Nacházíme supermarket a já se alespoň v něm trochu ochlazuji. Táta si stěžuje na zdejší asfalt. Prý mu ustřelilo zadní kolo. Když vidím jak se leskne a v každé zatáčce na něm kvílí autům gumy, je mi jasné, že v tričku a kraťasech pojedu veeeelmi opatrně.

Odbočujeme na kemp. Pohled do zátoky je úchvatný a já nemyslím na nic než se ubytovat a plácnout sebou do vody. Na recepci je příjemný, anglicky mluvící muž. Když mi sdělí že chce 45 euro za noc a motorky budou muset stát na vzdáleném (i když uzavřeném) parkovišti, jsem mírně rozezlen. Chvilku se dohadujeme jestli dát tolik peněz, ale nakonec se jedeme mrknout kousek dál k pláži. Je zde parkoviště pro motorky zdarma (pochvala!). Stojíme a koukáme kam zaparkujeme naše godzily. Naštěstí jeden skůtr odjíždí a tak můžeme zaparkovat tam a zamknout Hondy k sobě. Beru si jen tankvak a motobundu nechávám pod pavoukem na zadním sedadle. Dokonce i adidasy ve kterých teď jedu nechávám položené pod motorkou. Nejsme v Čechách že...

Nacházíme místečko u předělu veřejné a hotelové pláže. Má to tu výhodu že mi ohrádka dělá stín na hlavu. Posílám tátu do vody a píšu domu SMS. Velmi v nich zdůrazňuji osazenstvo zdejší pláže. To se nedá s Rimini srovnat. Samí mladí lidé. Písek je tu jemný. Velice jemný. V praxi to znamená, že jsem jak řízek v trojobalu. To je jediná nevýhoda tohoto místa. No jediná... za chvilku přibude další, ale nepředbíhejme. Šerpa se vrátil z testu vody celý, takže pán se může také zchladit. Rozpálenému od slunce se mi tedy zrovna horká nezdá, ale jde jen o první dvě tempa. Pak je skvělá a člověk by v ní vydržel celý den. Je tu nádherně. Mladí mužové se prsí před svými přítelkyněmi, zápasí s nimi ve vodě a tváří se že je chtějí utopit. Nakonec si to ale vždy rozmýšlejí a darují jim život. Slečny se na oplátku prsí na pláži a na rovinu se přiznám, jsem pěkně "rozpinďouřenej". Plavu podél břehu a kochám se. Na jedné straně v dálce zakotvené jachty, na druhé plná pláž. Vylízám (jako vycházím - ne že lížu (c)Gas) z vody a celý kus co jsem plaval procházím mezi těmi mladými lidmi a dělám "jakoby nic". Je tu krásně.

Přicházím k osušce a co nevidím. Je ze všech stran obležená děcky. Tomu co vypadá "najedenej" a nejvíc překáží anglicky vysvětluji, že to je moje místo a teď si nemám kam lehnout.
Nereaguje.
„Uhni!“
Nereaguje.
„Ti mrdá ne?“
Zvedá se a odchází. Booože neví ani kam si má lehnout. Děcka Italů jsou velice hlučná a pitomá stvoření. Toho tlouštíka nenapadlo nic jiného než si vyklepat ručník přesně v místech odkud jsem to díky větru nejvíc schytal.

Vodu, pláž a ty dvě slečny na lehátkách co se pěkně na vodě opalují, si užívám až do šesti.

Jdeme ke strojům (vše na svém místě) a já netuším, že to bylo naposled na této dovolené co jsem byl v moři. Ale užil jsem si to. Objíždíme pohodovou jízdou 30 - 60 ostrov proti směru hodinových ručiček hledaje kemp. Má mapa mi jej znázorňuje až na jižní straně u Campo di Marina. Máme ale čas, takže se kocháme výhledy a také projíždějícími Transalpy jejichž počet tady na ostrově mě vskutku mile překvapil. A všechny krásné - 650 jako mám já.

Ještě k výhledům - musím pochválit že u každého je obrázek s popsanými vrcholy, městy - prostě vším co z toho místa můžete spatřit. Z výšky je navíc krásně vidět jak je voda průzračná. Musí tu být ráj i pro potápěče. Však zde také mají tu a tam cedule se znázorněnými živočichy které zde můžete v té dané hloubce potkat.

Přibližujíce se západnímu cípu ostrova se před námi v dáli vynořuje ostrov Korsika. Vlastně náš cíl v úplně prvním plánu dovolené. Popravdě ani nelitujeme. Je tu vážně krásně. Příroda Elby je jiná než u nás a to se mi na dovolené líbí. Musím už jen z pohledu kolem sebe poznat, že nejsem někde na Šumavě. (Nic proti Šumavě, ale na tu si udělám dovolenou zvlášť).

Před krásným kamenným mostem, vedoucím krajinou tak typickou pro Elbu, mají srnky vlastní značku. A pěkně ve skoku, aby uskočily když jede auto... Ta mi připomíná můj velký sen. Dojet na motorce někam, kde bude místo srnky nakreslený velbloud.

Ale zpátky k naší cestě. S pomalu ubíhajícím časem a ještě pomaleji ubíhajícími kilometry po kempu koukám čím dál tím nedočkavěji. Už skoro nevnímám zdejší vychytávky jako možnost zastavit (ne bivakovat) kdekoli u silnice a slézt dolu a třeba si najít takovou svoji romantickou osamocenou plážičku. Když nejste na umělé tak jsou tu skály a nemáte písek... všude - totiž nikde.

Za Marínou di Campo už by kemp měl být. A taky že byl. Jen je asi nějak pozdě a nemůžeme se dostat dovnitř. Cena je lákavá (proti tomu u Portoferraia) cca 30 ojr, ale i když zvoníme, nikdo nám neotvírá. To je také naše štěstí, protože u kempu vidím zase oddělené parkoviště a tak tím, že přejíždíme o sto metrů dál, nacházíme kemp ve kterém nás mají rádi a na jednu noc nabízejí krásné místo jinak určené pro karavan. Na tohle ani nejsme zvyklí, ale budiž. Stavíme stan a já se jdu vyspršit. Tak to jsem potřeboval. Sice jsem se 3 dni ze 4 ráchal alespoň v moři, ale snad i proto. Už jsem se na mýdlo a šampon vážně těšil.

Tak jako spousta lidí v tomto kempu, vaříme si sami jídlo. Kuchařce dávám jen málo vody a tak se polévka nekoná. Načínáme pivo, které je tak teplé, že se s ním dva nemůžeme vypořádat a načínat druhé nás ani nenapadne. Bohužel vychlazená jsou pouze ráno a to nemůžeme... Jdeme spát. Je hic že nechávám na noc v přední části zapnutou jen moskytieru.

V noci trochu poprchávalo, takže jsem musel zapnout stan úplně. Vstáváme docela pozdě a tak vyjíždíme až po desáté. Je pod mrakem ale hic. V pohodě se dá jet v kraťasech, triku a mikině. Kvůli počasí nejsou výhledy tak působivé jako včera, ale i přesto chceme ostrov objet celý. Na recepci jsem dostal skvělou mapku ostrova a tak je dnešní orientace po ostrově značně lepší. Jedeme na Poro Azzuro, Rio Marinu, Cavo A zpět do Portoroferraia Přes Magazzini.

V prvně jmenovaném městě je neuvěřitelná zácpa. Jestli to takhle bude v každém městě, tak se dnes ani nedostaneme z ostrova. Nezbývá než se tvářit jako skůtr. Už se o svou šířku tolik nestarám. Člověk si časem zvykne. Další cesta je volná a tak se kocháme a při návratu z nejsevernějšího výběžku ostrova trošku mokneme. Zajímavý byl jeden úsek silnice kde byly ze dřeva vyrobené "překážky" a cedule s návodem jak na nich cvičit. Může to být docela zábava - i když některé už od pohledu byly nad mé síly.

Vracíme se do přístavního města. V něm kupujeme lístky na trajekt a v čase než pojede objíždíme pevnost ve které přebýval Napoleon. Jdu jí okouknout ještě pěšky, ale chtějí 3 eura a vypadá to že by to bylo na dlouho. Za chvíli nám ale jede loď, takže třeba příště. I tak dojíždíme do přístavu jako jedni z posledních a v té rychlosti už ani nikdo nechce vidět kam a zda vůbec máme lístky.

Po přikurtování za stupačku - jak jinak že... jdeme nahoru a já se obdivuji lodi která je snad jednou tak veliká než jakou jsme připluli na Elbu. Procházíme luxusní kavárny a dohadujeme se, jestli jedeme opravdu zpátky nebo omylem na Korsiku a jestli by jsme byli vlastně rádi nebo neradi. Vzhledem k tomu že rádi, tak jedeme samozřejmě správně na Piombíno.

Kapitán si ještě hraje s protijedoucím Moby trajektem na "kdo z koho" - alespoň to tak dost dlouho vypadalo. Na moři nemám vůbec odhad na vzdálenosti. Po úspěšném úhybném manévru a opětování palby :-) jsme dopluli až do onoho ošklivého průmyslového města a odtud silnicí pro motorová vozidla nach Pisa. Jízda tudy sice ubíhá, ale je to nuda a není moc kde zastavovat. Proto raději sjíždím na rovnoběžně vedoucí silničku která je lemována pestrobarevnými květy a v jednom místě dokonce borovicemi které z dálky vypadají jako takové ty africké stromy... (HOSIP).

Do města Pisa dojíždíme už celkem ztahaní a já mám takový pocit, že jsme už spíše měli mrknout po místě na přespání. Ale třeba nás ta věž moc nezdrží. Jedu na centrum a čekám jestli jí třeba někde nezahlédnu. Nikde nic - pak jedna informační cedule se směrem rovně, pak nic. Jedu poslepu a je mi jasné že se budu muset někoho zeptat. Je docela provoz a tak využíváme - jako všichni jednostopí pruh určený autobusům a taxíkům. Policie nás vidí, ale asi jim to takhle připadá normální. Mám rád Itálii. Obzvláště když pak vidím nasedat na skútry tři kočenky, bleskurychle vyrazit do provozu s ztratit se v dáli před námi. Nebojí se toho...

Už nevím kam dál tak zastavuji u parkoviště. Dotaz na věž jsem si mohl ušetřit - je vidět za domy vpravo. Parkujeme a protože se parkovné platí do 20 hod a je třičtvrtě, neplatíme a doufáme. U věže jen pokoukáme obejdeme, shledáme velké množství Čechů a jdeme k motorkám bo již se připozdívá. Jedeme na město Lucca. Rada Itala nejet dál a jít k věži pěšky mu možná ušetřila dlouhé vysvětlování, kudy se k ní dostat, ale kdyby řekl jet na Luccu, tak to stačilo. Věž defakto objíždíme...

Dostáváme se ven z města. Nebo se pokoušíme, protože jedeme 20 km a pořád v nějakém jsme. To není možné. Kde zakotvíme když jsme pořád mezi baráky? Obloha se zatahuje a začíná krápat. Naslepo odbočuju doprava a pak zase a zase, vracíme se, zase někam, a tak dlouho až začíná pěkný slejvák. Vidím místo u kostela kam se dá schovat i s motorkou a tak jedu tam. Naštěstí déšť rychle končí a tak můžeme dál hledat. Sakra musíme ven z toho nekonečného města!

Jedeme jedním směrem až skončíme na úzké silničce která vede jen někomu k domu. Zase otáčíme a jedeme víc do kopců. Úzká stezka se vine nahoru sadem olivovníků. Stoupáme a tu vidím cestu do borového hájku. Jdu se tam podívat. Cesta vede mírně do kopce a po chvíli je z ní jen stezka a tak nepředpokládám že by tudy někdo jezdil. Stan tedy stavíme zde, přímo na cestě v místě, kam už není ze silničky vidět. Je tma a nezbývá než jít spát. Co nás trochu zneklidňuje jsou auta, která kolem občas projíždí. Kousek od nás zastaví, bouchnou dveře a ticho. Pak zase nasednou a odjedou. Až ráno si táta všimne že kus pod námi je schránka kam si večer jezdili vyzvedávat (zřejmě poštu atp.). Teď je ale noc a já spím... snad už konečně. Jestli mě tohle hledání místa na přespání stojí za to.

Budí mě strašlivé rány hromů. Vykoukávám svýma ještě zalepenýma očima ven a to co spatřuji mě fakt neuklidní. Blesky přes celou oblohu, tmavá mračna všude kolem. Je něco po čtvrté hodině a tak asi nezbývá než spát... Další a další ohromné rány. Kdyby jsme aspoň nebyli tak vysoko v tomhle kopci - sice okolní jsou vyšší ale i tak...

Strašlivý hukot. Jako když se blíží vichřice. Už je to u nás. Na stan padá něco co podle zvuku jsou asi kroupy - ne jen jehličí z borovic - které se pod náporem větru docela ohýbají. To mi teda na klidu nepřidává... Sakra! Uklidňuje se to. Zase si lehám. Nový hukot směřující k nám. Můj strach bojuje s neuvěřitelnou rozespalostí. Ujet tisíce kilometrů bez nehod a pak se nechat připlácnout ve stanu borovicí by jednoho nas...

Zase si lehám. Další a další nápory větru. NE! Se..ru na to! Nenechám se tady zabít - Balíme!

Začíná pršet a my se ve stanu oblíkáme komplet do motorkářského proti dešti. Balíme stan. Pobíháme tu jak kosmonauti ve skafandrech a helmách. Muselo to vypadat komicky, ale v tu chvíli jsem měl fakt pocit že jde o život. To neni jako práce s buzolou děti... Viděl jsem před pár lety co větříček udělal s mnohem většími stromy nedaleko mého bydliště.

Sjíždíme na Luccu a vzhledem k dešti, kterému chci ujet to bereme na dálnici na Genovu. První zastávka u benzínky na dálnici je už trochu ulevující. Vidím že mraky jdou spíše na východ a tak jim zřejmě ujedeme.Valíme dál už jen po mokré silnici bez deště a já oceňuju vychytávku kterou jsem si namontoval - hrazdu na řidítkách. Dá se pod ní totiž zastrčit protidešťový obal na tankvak , takže nepřekáží. Já věděl že to tam nedávám jen pro parádu.

Další zastávka u benzínky kousek před La Speziou je už slunného charakteru. Machrovsky si nabíjím mobil v zásuvce na motorce - další užitečná vychytávka. Dáváme si pořádnou snídani a já jsem moc rád, že jsme nejeli původně plánovaným směrem, bo by to bylo určo v dešti.

Na Parmu frčíme po dvaašedesátce lemující dálnici. Jen by to chtělo aby oschl asfalt. Přeci jen Mitas a voda jsou, dle strašidelných příběhů které si motorkáři vyprávějí za ponurých dlouhých zimních nocí v zakouřených hospodách vdechujíce jedno pivo za druhým, kombinací jisto jistě vražednou. Silnice z Pontremoli na Fornovo musí být úchvatná. Teda když je suchá a je vidět na hory kolem. My jedeme 80 % tohoto úseku mlhou že by se dala krájet a možná ještě dál...

Jakmile ale vjedeme do údolí, čeká na nás sluníčko a pažák. Hrnem to z Parmy na Carneto sull Oglio a odtud už to přeci znám. Loni jsme tento úsek jeli. Nemůžu si ho ale vybavit. Někdy asi zkusím jet dvakrát úplně stejnou dovolenou. Mohlo by být zajímavé kolik z trasy si budu pamatovat. Co jsem ale rozhodně nezapomněl bylo, že v jedné vesničce je tak divná křižovatka (loni se tam táta málem vyboural), že jsme tam špatně odbočili. Takže si dáváme repete... nobody is perfect.

Narozdíl od minulého roku mám příjezd k Lago di Garda pod svou kontrolou a neztrácím se. Aby jsme ho měli kompletní, berem to tentokrát po západním břehu. Než se ale dostaneme k Salo, užijeme si pěkné kolony. Zde dle kuchařovy žádosti nalézám místo s lavičkami, stolem a výhledem na jezero. Omlouvám se, ale stín už byl vyprodaný.

V Toscolanu je pro změnu zácpa. Efektně tuto situaci řeší tři cyklisté v dresech. Jedou prostředkem silnice vedle sebe a rozráží mi tak cestu. Jedu v pohodě za nimi skoro celé město. Ale jen díky ohleduplným autařům v Itálii.

Před Rivou del Garda nám zase začíná pršet. No výborně. Uklidňuje mě pohled do mapy - před Bolzanem jsou 3 kempy. Asi jimi dnes nepohrdnu. Ale třeba vyjde teorie lokálního mraku.

Trento = zácpa. Byla tam loni, letos a je zde asi stále. Kličkuji mezi auty a chvílemi mám od kufrů na každé straně jen pár centimetrů. Kde by mě první den dovolené napadlo, že se toho "nebudu bát" až tolik. Velké údolí na Bolzano se dá jet celkem svižně. Pauzírujeme v místech jako loni a je mi trochu smutno, že tentokrát se nedaří počasí. Je jasné, že letos Dolomity nebudou. Míjíme jeden kemp, druhý, třetí. Při jedné zastávce slyší táta zpívat ptáky a to znamená, že jisto jistě přestane pršet. Vážně přestalo a přes mou nechuť jedeme do Bolzana. Vede sem dlouhý tunel. Na jeho druhé straně na nás ale čekají zlověstná mračna. Otáčíme a jedem k poslednímu kempu. Vidí motorkáře, takže jsem okamžitě Němec. Abych jim dokázal že nejsem, schválně zkouším, jestli by raději nemohli mluvit anglicky. To se mi vymstí. Jeden říká že ne, tak si v duchu připravuji krásné květnaté souvětí v němčině. V tom ke mě přichází druhý recepční a začne anglicky. To by mě nas...

Za 20 ojr to bereme. Na doporučení stavíme stan u baráku který bude zaručeně fungovat jako odhlučňovač aut ze silnice. To že na balkóně nad námi budou řvát malé italské děti do deseti večer už ale nikdo neřekl.

Nejvíc mi asi pili krev když chtěli být družné a začli německy (jak jinak tady na motorkáře že...)
„Ich heisse ...“
„Und du? Und du? Und du? ...5 minut Und du...“
GRRRR!!! Zabít...

Alespoň že sprchy splnily co od nich člověk může čekat - čistota a teplá voda. Při vaření večeře jsme za totální socky a je vidět, že to se tu prostě nenosí. Němečtí motorkáři nevěřícně koukají a je jasné, že nechápou proč nejdeme do restaurace. Tak to se mi ještě nikde nestalo a že jsem v pár kempech byl. Moc dobrý pocit to není, ale proč zbytečně utrácet? Navíc vzhledem k chladnému odpoledni je i Plzeň celkem vychlazená a tak v nás mizí jedním slastným mlasknutím. A Němci ať si daji Heinekena.

Zamykám motorky a kolem procházející Italský fotbalový nadšenec pronáší něco jako:
„JUVENTUS!“
Na což mu čistou češtinou odpovídám:
„To mne nechává chladným...“

Jdeme spát a já se zaposlouchávám do zvuku, který dělají za domem po mokré silnici jedoucí auta. Neuvěřitelně podobný tomu jak se ráno hnal vítr přes kopce k nám. Znovu mi to připomíná stres co jsem si prožil dnes o půl páté. V tom okamžiku dopadla na náš stan hrst kamínků a pak už jen bylo slyšet že někdo utíká pryč. No to se mi snad zdá. Nějaký pako se tu chce bavit tím, že mě dnes nenechá spát nebo co? Myšlenky na ráno jsou záhy ty tam. Po druhé sprše chytám nerva a mám chuť dát někomu paragánskou padinu. Obouvám se, rozepínám stan tak aby byl jen na suchý zip ale z venku to vypadalo že je zapnutý. Přemýšlím jestli mám fakt někoho honit po kempu. O tohle jim stejně jde - užít si adrenalin tim, že za nima někdo vylítne, bo na ně bude alespoň křičet. Kvůli tomu bych to na jejich místě dělal já.

Slyším tiché kroky. Vědom si své teorie se nepouštím do žádných větších akcí a jdu spát. Dobře jsem udělal. Už je náš stan jako cíl nebaví a útočí na vedlejší motorkáře. Efekt je ale ještě žalostnější než u nás - teda dle toho co jsem slyšel.

„Chrrrr chrrrr“ (citoslovce spícího Němce)
Následuje zvuk dopadající drtě na stan a utíkajících děcek.
„Chrrr chrrrrr...“

Pěkně jsme se vyspali a kemp opouštíme v nějakých 9 hodin. Je krásně, svítí sluníčko a já se předčasně raduji že to bude poprvé, kdy nám poslední den dovolené neprší. (Šerpovi jsem to ještě neřekl, ale uvažuji, že to natáhneme domů už dnes. Alespoň budeme mít den na odpočinek.)

Vzhledem k nutnosti nahnat kilometry, jedeme Z Bolzana na Merano po silnici pro motorová vozidla. U benzínky když tankujeme pak slyším přijíždět dvě motorky. Neohlížím se, ale ten zvuk... Jsem člověk který nepozná podle zvuku dodávku od motorky, ale tenhle poznám kdykoli - dva noví Transalpíci. Jak jim to sluší takhle pohromadě...

Merano mě pěkně štve. Nemůžu najít odbočku na Jaufenpass a už se ptám třetího člověka. Konečně. Následují překrásné výhledy a scenérie, které nejdou popsat. Je tu úplně přemotorkováno. Jsme docela brzdy, ale neznám to tu a hlavně chci dojet. Tu a tam se přesto nechávám unést a pak na mě vybafne bus spoza zatáčky a málem se vedle sebe nevejdeme. No to by tak scházelo, nechat se napíchnout na nárazník a přehodit přes svodidla. Už nehraju. Pojedu raději zase v pohodě a budu se kochat.

Následuje pauzička na odpočívadle s krásným výhledem. Kolem projíždějí motorkáři a dost jich zdraví. Jednomu střílí motorka tak jako mě loni. Jemu to nevadí a drhne jí co to jde. Rány jsou slyšet ještě dlouho. Na to bych nervy neměl. A už vůbec ne na to jet za ním a nechat se ostřelovat.

Sedáme na motorky a transalp zase jen točí, točí a ne chytit. Zkouším přeřazovat na neutrál, se spojkou, bez spojky, dávám sytič, plnej plyn. Nic. Snad budu muset roztláčet bo co? Už smrdí benzín a je to asi uchcaný. Do xychtu mi svítí kontrolka H.I.S.S. (imobilizér). Sakra nemá zhasnout? Vyndávám klíček, zastrkávám, zapnu zapalování a motor naskakuje na ťuknutí. Tak to je divné, asi nepřečetl kód klíčku. Táta si ze mě dělá srandu že holt i zasunout se musí umět. Stejná situace se stane ještě o pár set kilometrů dál na dálničním odpočívadle, ale už zbytečně netočím a vyndávám a zasouvám znovu klíček a imobilizér se vypne.

Sjezd dolů z průsmyku je pohodový a než se nadějeme, jsme u Rakouských hranic. Letos v tom mám stejný ordnung jako táta loni a málem jsem si jich ani nevšiml. Najíždíme na dálnici aby jsme nahnali čas o který jsme přišli průsmykem. Dost mě udivuje že většina motorkářů jede na Innsbruck po normální silnici. No my chvátáme a tak... platíme za těch pár kilometrů 8 Euro za motorku!!! Nechápu - vždyť máme dálniční známky!
„Ty platí až od Innsbrucku“
A to se vyplatí!

Po dálnici směr Solnohradsko - Mníšek pod Alpy (Munchen) jedeme až k Worglu a za ním pokračujeme na Salzburg po obyč silnici. Dvacet kilometrů tak projíždíme Německem. Spousta vlajek (skoro jako v celé Itálii) mě jen utvrzuje v tom, že se MS ve fotbalu ještě nedohrálo.

Další dálnice, tentokrát na Linz. Od této chvíle je střídavě hic a déšť. Z toho vyplývá že každou chvíli zastavujeme a berem kombinézy (vypadá to pokaždé vážně a mohutně) ale pak se to vybere a je takové teplo že musíme odsvléct. Když jsem odhadoval že dojedeme domů před desátou, tak jsem se pletl. Ať počítám jak počítám, vychází mi to na půlnoc až jednu. Už jsme ale rozhodnuti jet, tak před hranicemi definitivně oblékáme dešťovky a směřujeme domů. V Českých Budějovicích stavíme u Meka a telefonicky zjišťuju jestli je má postel volná. (Bratránek s přítulkyní se starají o zvířectvo a přespávají u nás.)

Další kilometry už lze definovat jen jako: Déšť, mlha, tma a strach ze srnek. Hlemýždí zákon jak se zdá funguje a tak tu málo kdo jede přes kilo. Vybírám si tedy vždy nějaké auto jako "rozražeče divokých zvířat" a jedeme za ním. Je to docela pohoda a i se mi to líbí. Občas zastavíme aby se zadkům ulevilo. Jsem ve stavu, že bych klidně mohl pokračovat v jízdě až do rána. Jenže to už jsme před naším domečkem. Je přesně půlnoc a tachometr pro dnešek ukazuje 680 km. Mám chuť najet ještě těch 20 aby to bylo hezčí číslo :-D.

Nezbývá než poděkovat vám všem, kteří dočetli až sem a také své školičce, že jsem to mohl psát v kanceláři během pracovní doby aniž by si toho někdo všiml ;-)

Summary:

Najeli jsme 2 864 km. Utratili asi 650 Ojr (náklady na vybavení a nákup potravin v ČR nepočítám) a to se mi zdá slušný. Viděli jsme spoustu zajímavých věcí a jen těžko se bude hledat cíl na příště. Už po loňsku totiž nebylo snadné vybrat místa, která by nás očarovala tolik, jako třeba St.Tropez a Grand Canyon du Verdon. Nakonec se podařilo a nezbývá než si přát další cesty bez nehod a alespoň jednu dovolenou zcela bez deště. Ale člověk nemůže chtít všechno že?

A je čas udělat pápá a zase někdy příště!