Obrázky v cestopisu
Pokud najedete kurzorem myši nad obrázek, zobrazí se k němu komentář. Fotografie se zobrazují pomocí LightBox.
Dobytí Dukly II '06
To máte tak…
Někdy si dovolenou plánujete měsíce dopředu, diskutujete o možných cílech vaší cesty, chlubíte se před známými a neodpustíte si třeba i několikadenní "předstartovní horečku". Někdy ale jako já, ještě v pátek před polednem „tdn-títe“ vlakem domů na víkend ničeho netušíc.
První náznak toho, že si užijeme 1381 kilometrů více méně ve dvou cca 10-ti hodinových jízdách zazněl už v autě od táty když mě vyzvedával v Havl. Brodě na nádraží.
„Co kdyby jsme se zajeli podívat za Helenkou a Jankem na Duklu?“
Nevěřím svým uším a hlavně nevím jestli mám brát ten návrh vážně. Ještě jedna, dvě narážky a pak už se bavíme o jiných věcech. Jenže právě v těch chvílích ve mě myšlenka o Dukle roste a utváří se. Jasně, ale žádné auto ale pěkně na motorkách, protože třeba se povede pár fotek a móžná bude i cestopis.
Dohodnuto, jde se balit. Spát budeme u tety a strejdy v obýváku a tak odpadají spacáky, stan a karimatky. Po narážkách na okufrovanost mého Tranďáka při dovče v Itálii (no co, tak jsem chtěl mít pocit, že můžu jet třeba až do Afriky ;-) se rozhoduju pro co nejvíce light naložení v podobě malého tankvaku a horního kufru, který plním jen z poloviny. Pakujeme opravdu narychlo a tak zapomínám medvídka Pookyho, což je mi moc líto.
639 km
Ve tři čtvrtě na dvě startujeme stroje, u kterých jsem jen stihl zkontrolovat tlak v pneumatikách, nasedáme a dle hlemýždího zákona předpisovkou směřujeme na Humpolec. U Jihlavy je totiž dle rádia 4 km zácpa. To, že nejspíš nebude na silnici z HB ale na dálnici mě nějak nenapadá. Takže si zajíždíme 30 kilásků a ještě máme pocit, že tím naženeme čas...
Rozpálenou cestu do Hranic přes Brno a Olomouc po D1 a jí podobných nemá smysl zbytečně rozmazávat. Dvě, dohromady asi deset km dlouhé zácpy, projíždíme prostředkem mezi stojícími pruhy aut, která by dle nových silničních pravidel měla vytvořit průjezdný pruh, ne? Realita je taková, že mít boční kufry, nemám šanci se protáhnout.
Z Valašského Meziříčí na Bytču, Žilinu, Martin a Ružomberok celou dobu jen čekám na alespoň kousek nové dálnice. Nekoná se. Začíná až u Liptovské Mary a já se osměluju na cestovní 150. Není to vysoká rychlost, ale nesmíte na plexi helmy sbírat mušky. Každou chvíli brzdíme u benzínek a omýváme je. Začíná být tma a tak mám trochu strach ze srnek. Docela kvalitně ho ale překonávám a s vědomím jízdy "bez bodů", frčíme na obecní šedesátce 80 - 110 a mimo obec 110 - 130. Cestou z Popradu na Prešov brzdíme u krásně nasvíceného Spišského hradu a pak na Girlatovce a Svidník. Před posledním jmenovaným u nás při pauze na pití a úlevu zadkům zastavuje Polák na blikající, svítící a hrající almaře nesoucí označení Gold Wing. Ubezpečujeme ho, že jede správným směrem a za chvilku ho následujeme. Svidník, Ladomírova, Hunkovce.
Na endlich!
Je deset minut po poledni. Kapurka je otvorena a tak po přejetí známeho mostku přes potok zajíždíme na dvůr. Následuje srdečné zdravení s příbuznými a dumání jak zabezpečit stroje. Lano má půjčené bratránek, bo dyš byl u Přelouče na písákách, tak chtěl mít svůj asfaltem leštěný :-D stroj Jawa 350 Red Style (s hnědym plexi - jak dodává švagr) pod zámkem.
Stavíme tedy motorky co nejblíže k sobě a na kotouč Alpa dávám houkající Xenu. Teď by se hodilo vysvětlit, proč mám strach o motorky, které stojí na zamčeném dvoře. Je nutné si uvědomit, že jsme na východním Slovensku a obyvatelé vesnic jsou zde z velké části ROM-antičtí.
Po krásně znějícím „Choďte dnu“ se vybalujeme, a já se prvně v životě účastním uvítacího povídání a popíjení. Probíráme rodinu, k mé nelibosti i politiku a to vše prokládáme párky s vynikajícím chlebem, pivkem a huškovicí. Obzvlásť posledně jmenovaný nápoj na mne poměrně dost zapůsobil a tak někdy ve dvě ráno padám do postele celkem „kantáre“.
85 km
Probouzí mě slunce. Je jasné že bude hic na padnutí jako včera. Po vydatné snídani ve formě obložených talířů obcházím dům a jdu si namočit páskovky do potoka, kde jsem coby malý Melíček chytal ryby (a taky si rozřízl nohu o rozbitou sklenici). Asi stárnu, ale je to moc pěkné si zavzpomínat. Jsem tu ale na motorce, tak se přeci nebudu jen procházet. Tohle je dovolená a tak se nehodlám pouštět do žádných větších akcí. Abych si to uvědomil ještě víc, beru si jen tričko, rifle a rukavice.
Vyjíždím kousek za vesnici a při první možnosti odbočuju k brodu. Vypadá to ale příliš adventure a tak raději otáčím. Nechce se mi tady zapadnout, nebo třeba něco horšího. Frčím dál a hledám nějakou pěknou polní cestu na lehký offroadek. Konečně jedna. V lehkém písečku si zadní kolo pěkně prohrabuje. Pěkné stoupání, ale dál to nevede. Fotečka u vybagrované jámy a jedu zpátky na asfalt.
V obci Medvedie je turistická stezka na Dukelský průsmyk. První kilometry po "červené" jsou jen stará asfaltová cesta prodírající se hustým lesem a křovím. Uprostřed tohoto napůl štěrku, napůl asfaltu už prorůstá tráva, ale nic co by v pohodě neprojela škoda Felicie. Přesto jedu ve stupačkách a trochu za to tahám. Jen doufám že nepotkám podobného průzkumníka z protisměru. Pocit osamění do doby než zjistím, že jsem bez signálu, celkem zahání mobil v tankvaku. Po chvíli se ale cesta mění v kvalitní offroad. Asi padesát metrů ho dávám, ale dál už to vypadá čím dál horší a tak vzhledem k tomu, že ani nevim, jestli bych se pak stejně nemusel po pár kilometrech dřiny vracet, raději otáčím.
Vlastní otáčecí manévr je docela legrace. Dostávám se do fáze kdy jsou kola výš než terén v místech kam si chci šlápnout. Zvládám bez ztráty kytičky a po sjezdu zpátky na "asfaltku" si celkem oddechuju. Jedu v sedě, motorka si pobrblává na dvojku a v hlavě si přemítám jestli se podívat na odbočku kterou jsem na příjezdu viděl, nebo budu hledat nějaký pěkný brod.
Z nějakého pro mě nevysvětlitelného důvodu přejíždím z jedné koleje do druhé přes travou porostlý střed. V okamžiku kdy přední kolo najíždí na střed ustřeluje a já se řítím k zemi rychleji než bych stihl vyslovit „Donebevolajícírasistickéchování“.
Rychle vypnout motor. To je první věc která mě napadá stále ještě sedícího na motorce, jen tak nějak horizontálně. 200 kilo mi leží na pravé noze a já se snažím nějak vyprostit. Opírám se o pravý loket který je tak trochu od krve a levou rukou za řidítko kousek nadzvedávám motorku. Nejde to. Nemůžu jí nadzvednout tak vysoko abych nohu vytáhl a zároveň jí nemůžu položit zpátky na nohu, bo to fakt bolí. Řeknu vám že to je velice zajímavá situace!
Ještě než se stíhám pokusit vymyslet nějaký způsob vyproštění, přibíhají ke mě dva lesáci, motorku zvedají a ptají se jestli jsem OK. Měl jsem asi kliku takže to více méně odnesl padák. Poodjíždím dál a kontroluju stav. Koleno bolí, ale krev neteče, rameno ok, ruku hooodně zachránila rukavice a předloktí po otření krve odhaluje jen povrchové škrábance. Motorka mi moc radost nedělá a ty padáky pudou!!! Už jsem měl stejně vyhlídnuté jiné.
Projíždím se po okolních vískách už jen asfaltovými silničkami. Jsem rozezlen a lehce nasrán. Nestačí že zadní Mitas E-07 nějak začla mezi 90 - 110 od návratu z Elby hučet. Teď sebou ještě plácnu na trapně rovné cestě skoro asfaltce. V hlavě mám myšlenky Mitas zout a zahodit, obout do silničních a na lítání mimo asfalt koupit krosku. FIX! Fakt že ustřelilo přední kolo na kterém je Tourance se 2mm vzorkem nějak nevnímám. Ještě chvíli se vozím a pak definitivně omývám ruku a trochu i motorku a mířím domu.
S tátou hodnotíme situaci a domlouváme se že svým hostitelům nic neřekneme. Naštěstí si ničeho nevšímají a já si mohu v klidu vychutnat vynikající guláš se šesti. Po jídle ještě „Ujo“ (jako já) povozí pětiletého souseda na Alpíkovi. Teda dal jsem mu vybrat a chtěl na té červené ;-). Jedem jen kousek po vsi a já si opět chválím výhody hrazdy, za kterou se může prcek držet. Jeho malá sestřička po nabídce svezení utekla a rozbrečela se. Nějak mi to s ženskejma nejde... :-D
Pak se jdu prospat, bo se cítím nějak slaboučký. Takhle vyčkáme až se zatáhne a můžem jet na Dukelský průsmyk a do Údolí smrti. Fotíme se u pomníku a pak míříme prvně v životě k rozhledně. Je tu mrtvo ale otevřeno. (Později se však dozvídáme, že dnes už tu bylo kolem 90-ti návštěvníků!) 20 SK za osobu a už nás milá slečna veze výtahem nahoru. Zde je zasklená část s plánky co můžete spatřit a tady si také vyslechneme výklad o bojích, státních hranicích a místních zajímavostech. O patro níž je pak otevřená část, kde zatímco já opřen o zábradlí kontroluji motorky, táta se od středu odlepuje jen velmi opatrně a pronáší něco o kvalitě betonu a tak... Srábek ;-)
Začíná pršet (jak jinak na naší moto dovče). To nám kazí plány navštívit nově zrestaurované zemlianky a frčíme na Údolí smrti, kde jsme coby dub (lat. Quercus). Přibývá tu turistů a to dost. Fotím se tedy u úvodního pomníku - jako vždy, že a jedeme dál okoukávat nově natřené válečné stroje. Za těch 5 let co jsme tu nebyli se to vážně změnilo. I pole už začínají být obdělaná a celkový dojem je příjemný, ba dokonce přechází v nadšení. (Možná taky proto že už neprší.)
Projíždíme všechny silničky v okolí a pak se vracíme akorát na chlebíčky a vynikající buchtu a meloun... Sotva to dojíme tak jsme zvaní na večeři. Kuře s rýží. Je to tu jako ve výkrmně. Málem bych zapomněl jak se tu o nás vždy teta starala. Nastává období, kdy je moc brzo na to jít spát, ale jsem moc unavený jít se projít a hlavně nemůžu sedět v kuchyni a poslouchat další a další probírání politiky a příbuzenských vztahů.
„Ši ši!“.Strašně se nudim a nevim co dělat. Píšu SMS „známým“, hledám trasu na třídenní plánovanou Schumawa Mo-Tour II, válím se v posteli, no hrůza.
657 km
Prší. Nevím proč ale doufal jsem že stačí když zmokneme jen jednou během třídenního výletu na Duklu. Nestačí a tak po srdceryvném loučení, které táta protahuje dlouhým hledáním šátku jež má v kapse, vyrážíme v igelitkách na Svidník a Bardějov. Zastavujeme v Jedlince, odkud pocházela má babi a během několika minut bez deště fotím její rodný dům (nebo spíše jeho zbytky), dáváme řeč s nějakou místní, nám vzdáleně příbuznou, navštěvujeme hřbitov a jedeme dál.
Zas leje. Jak se blížíme k Spišské Belé, budeme muset rozhodnout, zda projedeme Vysoké Tatry, nebo to kvůli dešti vzdáme a střihnem to na Poprad a po dálnici na Ružomberok. Počasí je ale nemilosrdné a zrovna v okamžiku kdy už osychající silnice dává jakous naději, přichází nový slejvák. Tatry tedy necháváme na příště a snažíme se tomu ujet. No ne, daří se!
Svítí sluníčko, je teplo a já úplně křeju (jako pookřívám). Tím pádem mám chuť udělat z této cesty něco více než hon na kilometry. V Ružomberku se proto dáváme doleva a navštěvujeme Vlkolínec - vesničku v kopcích (památka UNESCO). Dál projíždíme úchvatnými Nízkými Tatrami a od Bánské Bystrice k Uherskému Hradišti vlastně opakujeme trasu návratu z Dukly před 5-ti lety. Dokonce poznáváme i „Petrův“ most na dálnici za Zvolenem :-D.
Už v naší zemičce, kde mi zase leze na nerf bodový systém, dáváme pauzu v Buchlovských kopcích. Motorkáři si tu jak vidno dávají o víkendech sraz. Hlavně kapotážisté. Je jich tu opravdu hodně. Každou chvíli některý z nich sedá na motorku a jde si projet zatáčky tam a zpět. Po lehké svačince se do nich také vydáváme. Jejich poloměry jsou ale tak nějak příliš veliké, což znamená, že si je neužijete pokud dodržujete silniční pravidla. To je asi důvod, proč se tu údajně každou chvíli stávají nehody, kdy v rychlosti 140 a více vyjede motorkář do protisměru a střetne se čelně s autem. Když pak ještě zabije nejen sebe, ale i někoho kdo sedí za ním, nebo nevinného v protisměru jedoucího účastníka provozu, to by ho člověk musel vskřísit a pak zabít!!!
Ještě ten den se tam prý zabil dvaadvacetiletý biker který údajně fakt „uměl“ (zariskovat) :-(.
Brno - Jihlava taháme po dálnici a krom zastávky u Benziny, kde jsem osm samolepek za nakoupený benzín (spolu s 80 Kč) vyměnil za DVD Starci na chmelu, na které ještě ten večer koukám, se nestalo už nic co by stálo za zmínku.
Tak tedy dojíždíme domů a já cítím hřejivý pocit u srdce (bez brnění rukou ;-) a velkou spokojenost. Jsem rád že jsme jeli a že jsme jeli na motorkách. Nízké Tatry ve mě o5 vzbudily chuť znovu je navštívít... Ale uvidíme co bude za rok.
Takže až na jeden „úlet“, krásný víkend!
