Obrázky v cestopisu
Pokud najedete kurzorem myši nad obrázek, zobrazí se k němu komentář. Fotografie se zobrazují pomocí LightBox.
Balaton '08 - Hevíz & Fütyülős
Napadlo vás někdy, že Balaton je vlastně blízko? Tak blízko, že se tam dá zajet na víkend? Já o tom věděl a tak (po té, co bratránek s Jawou 350 dovolenou odřekl neboť se jal šetřit na auto) sdělil jsem tuto myšlenku Čendovi a pár dalším kamarádům. Reakce byla vždy stejná.
„Nemůžu si vzít v pátek dovolenou...“
„Cože, po práci?“
„Jak je to daleko?“
„Tak blízko?“
„No super tak to jedem!“
A tak to jednu chvíli vypadalo, že budeme docela slušná grupa. Já s Pájou – XL650V (Kombajn), Čendík... no sám - FZS600 (Lejzr), Honzíček s Bleblou - SV1000, Zdenda (Radek) se Zuzkou (Janou) - ZZR1100 a Pepeee s Marťou – Vito (Mercedes).
Bohužel, v době řešení přesného termínu se ukázaly okolnosti bránící jet všem v jeden víkend a tak jsme se rozdělili podle toho, jak kdo sympatizuje s „omezenými“ lidmi (kteří nemohou jet jindy). Prostě a jednoduše sem se s Pájou přidali k Čendovi, protože všichni ostatní jeli až o týden později. Jen bych podotkl, že Čenda nemohl z důležitých pracovních důvodů (firemní chlastačka), zatímco druhá skupina v našem termínu nejela jen kvůli docela obyčejné pracovní sobotě jedné z žen.
Jako organizátor jsem vytvořil překrásný wordovský dokument, obsahující nejzajímavější POI, včetně jízdního řádu a ceníku trajektu přes Balaton. A protože nejsem člověk zlomyslný, obdaroval jsem všemi důležitými informacemi i odpadlíky ze skupiny Bééé.
Aby jsme nemuseli jet v plné polní, rozhodli jsme se spát v chatce. Na internetových stránkách jsem si 14 dní před odjezdem zadal rezervaci. Nic. Čekal jsem několik dní, až jsem se rozhodl zvednout telefon a zavolat. Příjemně mne překvapila angličtina slečny co má pod palcem celý Balaton. Horší již bylo, že vzhledem k pondělnímu státnímu svátku, jsou už všechny kempy dávno zabookovány. Alespoň jsem si zjistil, že stany nebudou problém...
Dalším bodem příprav byly peníze. Chvilku váháme, jestli náhodou už Maďar neEuruje, ale pak jdu obejít Araby na Svoboďáku (Brněnská okénka s nápisem exchange). Je jich tu spousty a ptám se „kolik dostanu forintů za litr?“ tak dlouho, až se začnu ptát – „máte forinty?“
Dom jsme s Pájou přejeli už včera. Dnes od rána balíme a pakujeme tak, že úderem dvanácté sedáme do sedla motorky a vyrážíme do Havlbrodu k benzíce, na výpadovku směr Žďár. Původní myšlenka totiž byla jet do Brna po menší silnici. Nákupem v Hypernově se ale čas posunuje k půl jedné a poslední rozhodnutí je nebrzdit a raději jet po dálnici. Čenda nemá na rozdíl od výletu do Francie žádnou tělesnou újmu a za domácí úkol si ještě včera měl sbalit a tak by mohl být ukrutně rychlý...
Zatímco frčíme nudně horkým odpolednem k městu mého přechodného bydliště, říkám si, že jet odpoledne v hice až na privát a pak přes město znovu zpátky neni úplně nej nápad. Zastavujeme u benzínky a domlouváme s Čednou, že počkáme u Shopping parku.
Pěkně ve stínu u mekovo icekaféčka přemítáme o rychlosti balení našeho spolucestujícího. Volám mu jak je na tom. Už je doma z práce a jde se osprchovat, protože přeci neosprchovanej nemůže sednout na motorku... Pak už jen zbývá dojet pro motorku a nabalit. Tak my tedy za chvíli pomalu vyrazíme napřed. Domlouváme se na benzínce, kde budeme čekat a já si jdu ještě pro hambáč s hranolkama, kteroužto krmi jím veelllmmmmiiiii pomalu.
Po dálnici jsem devět pětek bezdůvodně ještě nejel. Loudavě dojíždíme k „destination“ za odbočkou na Lednici. Na nájezdu stojí policisté s... no asi dalekohledem na stojanu. Zřejmě sledují dálniční známky nebo pásy, ale raději upozorním Čendu. SMS je platná asi jako bych mu poslal pohled. Čte ji až když u nás po předchozí cestovní 190ce zastavuje.
Sme komplet. U benzínky se ještě ptám na nutnost dálniční známky pro Maďarsko, ale nic neví. Pelášíme 140 na hranice a Bratislavu. Říkám si, že musíme dát bacha a natankovat včas, protože od Blavy až na hranice posledně žádná benzínka nebyla. Co se nestalo, stalo se to zase. Zuřivě ťukám do Aničky a hledám nejbližší benzínku v našem směru. Jedna je nedaleko hranic, za kterými zastavujeme na dotaz ohledně dálniční známky. Prý je potřeba, což odporuje informaci z jedné SK benzínky, ale dobrá. Pojedeme mimo.
Dobře děláme, neboť se tu dá parádně čento (i mírně přes) a hlavně na rozdíl od nudné hájvej je tu i něco vidět. No – vidět. V tomto bodě se s Čendou nemůžeme zcela shodnout – ale to se projeví až zítra. Zatím se blížíme ke Györ-u. Pro neznalé – pokud by jste snad náhodou zavítali do těchto končin a cestu neznaje se chtěli zeptat zdejšího obyvatelstva na směr k tomuto městu musím ještě doplnit, že se to čte „ďjér“ (Pájina zkušenost z předávného čundru).
V pátek odpoledne se té „díře“ :-) raději vyhneme dálničním obchvatem. Zastavujeme a spekulujeme jestli je ten obchvat taky placenej nebo ne. Nakonec na něj najíždíme a doufáme, že nás případně nikdo nečapne. To už si pohráváme s myšlenkou nákupu na večer a zítra ráno. Přeci jen je třeba okusit něco zdejších darů z marketu. U obchvatu kupodivu nikde nic a tak míříme jižně na Veszprém.
Za zmínku stojí drátěné ploty u hřbitovů. Je to dost velký kontrast oproti našim zděným. Stojíme na nájezdu k jednomu z typische maďároš tuhoškempingů a obdivujeme, ten (až na drát) nerušený výhled od silnice na náhrobky. Ještě interesantěji však působí příjezd traktoru ruského původu se zapojenými dvěma vleky za sebou plnými balíků slámy. Úplně se mi vybavují mé dětské vzpomínky, kdy jsem s notýskem běhal za všemi kolem projíždějícími stroji a pečlivě si zapisoval značku a výkonové parametry. Neznaje azbuku zatlačím slzu a vzpomenu si na bratránkovo pozdější posmívání „zapiš číslo“... Každý jsme snad v dětství měli nějakou zálibu ne? Já jsem na ty své hrdý a tak mě nenasere ani narozeninový dárek od švagra „zápisník na traktory“, ani perníkový traktor letos k narozeninám od Páji. A vůbec – jedeme dál!
Silnička je příjemná a frčí se poměrně svižně. Až na poměrně časté vesničky, ve kterých raději dodržujeme rychlost. Člověk nikdy neví, kolik forintů by nám pak páni v uniformách chtěli vzít. Když už jsme u vesnic, nemůžu nenapsat další rozdílnost, které si každý Čech musí všimnout na první pohled. Jestliže u nás, je zvykem dát si tu a tam na zahradu několik brázd brambor, tady má skoro každý kukuřici. Touto dobou je již plně vzrostlá a působí minimálně zajímavě (nechci napsat směšně, protože tak mi připadali i všichni Holanďani na kolech a pak po pár měsících by mne v NL ani nenapadlo jet třeba na diskotéku jinak než na kole...).
Míjíme hrad Csesznek. Zastavujeme na focení a já slibuju, že opravdu někde před námi bude otevřený shop. Na parkovišti se střídají skupinky motorkářů jedna za druhou, což svědčí o tom co přijde. Z minula si dobře pamatuju, že nás teď čeká pár docela zajímavých zatáček. Namlsáni nedávnýma Alpama ale po kritickém shlédnutí kvality asfaltu, neposečených škarp a tudíž špatného výhledu tento úsek nijak neprožíváme a jedeme raději opatrnějším tempem. Teda to vše spíš já, Čenda se může vymlouvat že mu nezbývá než poslouchat navigátora a vedoucího výpravy (mne).
S nabývajícím časem ale pozvolna taháme čím dál víc a cestovní tempo mimo obec místy atakuje 120. V městečku Zirc pak přichází naše spása – Tesco. Je otevřené a tak vysílám Páju s Čendou nakupovat. Ti přicházejí s velmi zajímavou zprávou, že bankovky od Arabů – tedy některé – nejsou označeny pruhem a jedná se tedy o starou, již neplatnou verzi. Nic méně v bance se to prý dá vyměnit. No to je úchvatný, když jsme tu jen na víkend. Holt se pokusíme někde je udat. Hlavně že sem sehnal ten nej kurz v Brně :-P
Sedáme na stroje a už opravdu pospícháme. To se pozná především ručičkou tachometru u číslice 130 a pak třeba tím, že nekoukám na Aničku a zapomenu odbočit z hlavní. Tak se vracíme a samozřejmě jede z protisměru spooousta aut které jsme hlava nehlava před chvílí předjížděli. Dávám si teda na další odbočku pozor. Tentokrát však jde o Ančin rozmar. Zatáhla nás kamsi na prašnou cestu a chce projet oploceným uzavřeným objektem...
Už jsme u Balatonu a snažíme se ho objet východem, pokud možná dál od břehu. Chvíli se daří, ale od Balatonkenese nelze jinak a my se noříme do nechutně hustého provozu. Teď z obýváku od Bordeaux 2007, anglické slaniny a sýru gouda (čti chouda) se to tak nezdá, ale když navigace ukazuje dojezd 8:02, pak 03, 04... to jednomu na duši nejlíp nedělá.
V poslední naději záchrany se pokouším vzít to v Balatonvylágos malejma silničkama, ale faktem zůstává, že u brány kempu jsme až po osmé. Rychle běžím na recepci, abych zde zjistil, že je otevřena do deseti. V pohodě se registrujem a za nastávající tmy jdeme hledat místo našeho bivaku. Jestliže jsem kdy nadával na tátovo „a neni to lepší támhle“, pak Čendík zdatně naplňuje roli náhradníka. Nic méně nacházíme travnatý plácek, kde za popíjení nakoupených piv budujeme obydlí pro následující dvě noci. Je hotovo a tak můžeme na pizzu.
Za zvuku life hudby tak jako v roce 05 usedáme na zahrádku a objednáváme tři pizzy a vínečko do džbánku navíc. Obojí do nás padá jako nic, jen některé papričky byly lehce pálivé, ale jak říká Čenda:
„Pálí, ale pořád stejně - nezhoršuje se to.“
Najezení napití jdeme zkontrolovat naše zamčené stroje a pak s šáněm v ruce pokračujeme průzkumem kempu. Jdeme k vodě, ale v té tmě tam lezu jen já a to asi na 3 metry. Dostáváme se až k barům a pak do koutku s automaty, kde sedám na maketu motorky a snažím se udržet závodní stroj na dráze. Je to mazec, ale po chvíli mi to docela jde. Pres houpačky pomalu končíme naši procházku a jdeme spát. Přeci jen zítra se chceme podívat kolem Balatonu, tak ať jsme čerství. Počasí nám snad má i přát.
Vstávám jako první. Je půl osmý a protože Pája i vedlejší stan jsou mrtví, jdu se aspoň projít k vodě. Fouká vítr jaxviňa. Jdu zpátky do stanu a když už to nemůžu vydržet, zkouším osvědčené:
„Sokolíci! Vy nepojedete do Ouměřic?“
Na motorky balíme to nejnutnější, takže vyrážíme jen s horníma kuframa (a já teda ještě s tankvakem). Kemp opouštíme ve čtvrt na deset. V plánu je objet Balaton po směru hodinových ručiček. V těchto místech se ale projíždí souvisle městy a vesnicemi, takže pořád stojíme na semaforech, nebo předpisově 50kou. Už podruhé tu měřili rychlost, takže je třeba dát si majzla.
Cestovní tempo tedy není nijak závratné a k tomu se ještě přidává Čenda.
„Viděli jste tu motokárovou dráhu?“
„Ne.“
Rozjíždíme se aby jsme za chvíli opět zastavili na červený semafor.
„Jé – teď tam byla pěkně vytuněnej žigul - viděli jste ho?“
„Ne...“
Zase nějaký kilometr popojíždíme – červená. S Pájou už si říkáme, že si z nás Čenda dělá řiť a jsme zvědaví co si zase vymyslí.
„Tak co, zase něco zajímavého?“
„No jen svatba, ale tu jste snad viděli...“
„Jaká svatba?“
„Dyť tam bylo takovejch lidí, kam vy se to koukáte?“
Je na čase zastavit na sváču, protože by jinak mohlo hrozit, že by byl jeden člen výpravy skopnut za jízdy z motorky. :-D Mám strašnou chuť na langoše, jenže je teprve deset a tak musíme být vděčni za sladké gofry. Čenda samozřejmě pomlouvá kvalitu, která se nedá srovnat s jeho oblíbeným okénkem v Brně. Já měl taky chuť spíš na slaný a tak se alespoň zbavuju jedné z „bezpruhových“ bankovek.
Je tak nějak větrno a nikomu se nechce jít koupat, takže pojedeme dál. Za nejzápadnějším cípem se stáčíme k severu a to je ten pravý čas na tankování. Nastává velké rozhodování, jestli nechat koupání v nedalekém termálu na zítra, což by znamenalo absolvovat tuhle cestu znovu, nebo využít toho, že už jsme tu a hlavně nemáme nabalené motorky věcmi, které by se daly snadno zcizit. Rozhodnutí je jasné, frčíme na Hevíz.
Termální jezero Hevíz, je jedno z nejznámějších lázeňských středisek v Maďarsku. Při své ploše 47 500 čtverečních metrů je největším jezerem s horkou vodou v Evropě. Má nálevkovitě se svažující dno s maximální hloubkou 36,5 m. Mírně radioaktivní voda jezera obsahuje síru, alkálie, hydrogenuhličitany, a zejména soli vápníku. Pramen poskytuje 86 milionů litrů vody denně, takže voda v jezeře se úplně vymění každých 28 hodin. Voda tryskající z kráteru udržuje vodní hmotu jezera v neustálém pomalém pohybu a ještě intenzivnější pohyb je způsobován cirkulací chladnější vody z povrchu, která klesá ke dnu, a horké vody z hloubek, která stoupá k povrchu. Teplota jezera je 33-34°C v létě a 26-28°C v zimě. Koupající se mohou využívat vody jezera po celý rok, buď venku nebo uvnitř.
Tento text je takovou ukázkou toho, jak jsem byl na cestu připraven. Měli jsme ho samo sebou sebou - prostě ho měl Čenda pod slídou v tankvaku. To bylo docela štěstí, protože kdyby to Pája četla dřív než šla do vody, tak by tam se svou fóbií vůbec nevlezla... No ale nepředbíhejme. Teprve jsme dorazili. Parkmistr nás vykazuje na neplacenej plácek pod stromy, kde kurtujeme motorky a celý zplavený jdeme ke vstupu. Funguje to tu jako na kterémkoli bazénu. Čenda loví starého ošuntělého „ajsika“ aby jsme byli všichni študáci, fasujeme hodinky s čipem a můžem jít plovat. Voda je teplá. To jsou ty chvíle kdy závidíte těm, co mají kruh. Doplouváme alespoň ke kovovým zábradlím kterými je celé jezero protkané. Až na ty lekníny všude kolem je to paráda koupání. Po chvíli blbnutí to jdem s Čendou obeplavat. Během této výpravy zjišťujeme následující fakta. Na druhé straně od středové budovy je pěknej smrad, a do středové budovy lze proplavat dveřmi. Zatímco to první je nechutný, z druhého zjištění jsem nadšen. Otevřenými dveřmi, které jsou z poloviny pod vodou vplouváme z místnosti do místnosti. Pak připlouváme ke schodům a jdeme se podívat co vše je nahoře k dispozici. Trochu nás láká jídlo, ale to necháme na nějakou hospodu dál cestou. Vycházíme na venkovní terasy a z nich po schodech opět do vody, která se najednou zdá mnohem teplejší. Nadšeně ukecávám Páju ať jde se mnou. Nějak jsem pozapomněl na její fóbii a tak je mé nadšení rázem utlumeno. No, snažil jsem se...
Zaplacené dvě hodiny utekly jak nic a tak osušeni převlečeni (a vyhládlí) jdem osedlat motorky, které naštěstí trpělivě čekají na svých místech. Nejdřív zkouším Aničku, jestli neni kolem nějaká restaurace, ale pak prostě jedeme dál kolem jezera a brzdíme u první, která má zastíněnou zahrádku a hlavně velmi zajímavou doškovou střechu. Po prohlédnutí jídeláku jsme všichni tři KUŘáci, někdo s hranolkama, někdo s americkejma. Jídlo teda dobré, ale číšník byl (cituji Čendu): neochotný a opruzný. Hlavně to docela trvalo vždy než se rozhoupal k nám zajít.
Dalším bodem na naší poznávací trase je zřícenina hradu Szigliget, která se nachází na kopci nad stejnojmenným maďarským městem přímo na břehu Balatonu. Hrad byl postaven kolem roku 1262. V roce 1702 na příkaz Vídeňské válečné rady byl vyhozen do povětří a v roce 1967 částečně zrekonstruován. Jedná se o dvojhrad, kdy spodní hrad s rondelem sloužil jako hlavní pevnost.
V reálu to pak vypadá následovně. Přijíždíme k poli, ze kterého každou chvíli houká alarm (plašidlo špačků – aneb užijte si sousedé). Doleva nahoru vede cosi brutálně rozbořeného a čert ví, jestli se tam může. Přeci se nebudem štrachat takovej kopec pěšky – takže se tam může. I ve dvou sme nahoře jak kamzíci, zatímco Lejzr jen neochotně zdolává výmoly a šine se pomalu za námi. No né, parkoviště. Převlékáme se do civilu, zamykáme stroje a jdeme na hrad. Stoupání je dost brutální a nechtěl bych to jít dvakrát. Nechtěl ale musim. Sem blbej a nechal jsem Aničku v držáku na motorce. Tak to se mi ještě nestalo. Neuvěřitelně rychle jsem zase dole. Cestou si u platící budky domlouvám, aby mne pak zase pustili. No byla tam. Anička mojeee. To je tak, když má člověk víc ženskejch... Radostně šplhám nahoru a doufám, že se tu takhle nezacyklím.
Vlastní zřícenina neni špatná, ale nejúžasnější je ten výhled. Balaton se třpytí v pozdně odpoledním slunci... Jen mraky v dáli na jihu dávají tušit, že v noci asi sprchne. Tak mne napadá – v kolik jede poslední trajekt? Přes obchůdek s vínem, kde však nic nekupujeme přicházíme k motorkám. Navigace ukazuje čas příjezdu k trajektu v okamžiku jeho vyplutí dle řádu. Severní cesta podíl jezera není ani nijak zajímavá a tak nenápadně zrychluji a zrychluji... Tohle by se na jižní straně nedalo, ale tady ukrajuju minutku po minutce. Je to pravda občas „čára neni zeď“, ale nic nebezpečného. Cestou se rozhlížím jestli neuvidím sebemenší náznak toho, že se u Veszprému jede Hungarian Baja Rallye – což je milé děti akce, která je obdobou Rallye Dakar a nebo například také zde u Balatonu nedávno jeté Central Europe Rallye, kdy podstatný rozdíl je především v tom, že toto se jede jen o víkendu (včetně pátku) a taky, že se o ní nikde vůbec nic nedozvíte. Alespoň ne na česky psaném internetu. V tomto směru jsou bratři Slováci na jejich motoride.sk dál. Až na pár cestovních endur, které tu ale klidně můžou bejt jen tak mýrnix týrnix po nějaké moto akci ani památky. Alespoň v místech kde jedeme my. Nakonec je nejzajímavější záležitostí tohoto úseku strategie stopařů v jedné z vesnic. Dvě slečny se potí se zvedlými palci u silnice, zatímco jejich vychytralí pánové leží pěkně schováni před sluncem i pohledy řidičů a čekají na výsledek...
Přijíždíme do Tihany a ačkoli je tu spousta stánků, kde se dají koupit různé blbosti na památku, rozhodujeme se raději využít nastřádané minutky a pokračujeme k trajektu. Zastavujeme u pokladny a já se ptám, zda se ještě na právě přistavenou loď vejdeme. Paní se tváří jako že ano a tak platím za všechny a kličkováním mezi auty se hrneme na loď. Jsme poslední koho vzali a to mi trochu vrtá hlavou. Když ještě vidím jak se s naším odjezdem blíží nová loď, tak trochu pochybuju o jízdním řádu. Těžko říct jak dlouho, ale aktuálně jezdí tři lodě pořád sem tam...
Zatímco jeden z členů posádky okukuje tachometry našich motorek (naštěstí neni zklamaný „kalkulačkovym“ LCD), my oblejzáme loď a vychutnáváme si těch 10 minut plavby. Na břehu, ještě než odbočíme a Siofók chvíli následujeme choppera s navigací. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby tu navigaci nedržela v ruce spolujezdkyně. No je fakt, že namontovaná by kazila čisté linie emerického stylu :-D.
Ve městě před kempem ještě brzdíme u velkého obchoďáku na nákup. Přeci jen vínko pivson a něco k snídani je třeba. Abych ostatním ukázal, že je v Siofóku živo, projíždíme část těsně podél pobřeží. Herny, bary a obchůdky tu hrají, blikají, svítí a pípají... Ve vzduchu visí varianta dojít sem z kempu a okusit večerní život, jenže ve vzduchu také visí déšť a vzdálenost přes 3 km nás směřuje k tomu abychom se nepouštěli do žádných větších akcí.
Polykáme pivo a pak by jsme rádi i víno. No jo, ale máme někdo vývrtku? V mysli si postesknu nad neprovedeným kupem ve Francii... Ten Opinel s vývrtkou by se teď moooc hodil. (Poznámka autora: protože jsem člověk podnikavý, sehnal jsem tuto limitovanou edici dodatečně a Pája ho dostane – no třeba za úspěšně dokončené zkouškové...) Nikdo nic, takže jdu somrovat k nejbližším Čechům. Ti akorát balí stany do igelitu formou kapesníku s uzlíčky na hlavu...
Vínko je dobyto (pak i dopito)... a já mám první telefon. Volá mamka, což se bere i v zahraničí. Právě jsou v Rakousku 100km pod Vídní na dálnici (vracejí se z Chorvat), kde se jim po brutálním slejváku zastavilo auto a potřebují abych řekl právě dorazivší policií, že už maji zavolanou odtahovku (auto plné lidí a nikdo neumí jinak než CZ a rusky).
„Em... No... tak mi ho dej na ucho...“
„Hallo? (rakouský policista)“
„Ehm... Du jů spík ingliš?“
„Litl“
Následovalo uu-čeé-bnii-coó-véé vysvětlení, že tam dlouho stát nezůstanou.
Po chvíli se mi ozval známý český hlas –
„Hele nevim cos jim řek, ale asi to zabralo, protože odjeli. Moc dík a buď na drátě...“
Tak to jsou mi situace. K tomu všemu začlo pršet i nám. Jdeme se schovat do pizzerie na večeři. Zase džbánek vínka a jaká že to bude dnes „italská placka“?
„Já si dám pikant“
Číšník vysvětluje, že je docela „hot“. To slyšet od Maďara... no nenechám se už zahanbit- Jo, chci jí!
„You are strong men!!!“
Ehm...
Navrhuju, že na rozdíl od včera, kdy jsme si měnili s ostatními čtvrtku, tak by jsme mohli mít každý třetinu...
Další telefon.
„Hele přijel rakouskej odtahovkář, tak potřebujeme aby si mu vysvětlil co se stalo a že potřebujeme někam odtáhnout.“
Ehm... Teda řeknu vám, to je den. Na tohohle člověka už budu muset německy. Šílenej boj s hubou plnou anglických slovíček. Týpek navrhuje, že je nedaleko Opel servis (mají Forda) a prý je tam dotáhne. Servis otevírá v pondělí ráno. No tak to ne – beru si na ucho své Čechy v nouzi a dostávám inštrukce – nabídnout australanovi 300 ojr – ať je doveze co nejdál směr ČR, protože odtud už vyjela odtahovka které je veme domu. Ten přijímá s tím, že to bude do Vídně. Ještě mu vysvětluju, aby zastavil u benzinky, protože sociálky a občerstvení žejo... Musím se přiznat, že po pivu a nějaké té decce vína to byl dost výkon, takhle vše domluvit a na dálku tlumočit. Člověk se snaží a Pája ho za to ještě při tom nahrává na video. Ha ha ha :-P
Tak a je tu pizza. Ale neni to tak strašný. Spíš štípe než pálíííííííí. No jak říká Čenda:
Pálí, ale nezhoršuje se to!
Déšť poměrně ustává, ale jsme unavení, takže se dopije a půjdem spát. Pro jistotu si k hlavě dávám mobil kdyby ještě neco... hmmm něco ne-po- tře- bo-....
Probouzím se v 5 ráno a vyplašeně kontroluju mobil. Sakra – 5 nepřijatých hovorů a já to v tom dešti zaspal. Posílám SMS jestli je to v pořádku a zase spím...
V půl osmé už ale zkouším své oblíbené:
„Sokolíci! Vy nepojedete do Ouměřic?“
Pod výhrůžkou toho, že zase zmokneme (aktuálně je celkem sucho) konečně vstávají. Jdeme obhlídnout břeh, ale nikdo by do té vody nevlezl. To je trochu paradox – být tři dny u Balatonu a nevykoupat se. Chvíli obdivujeme svištění serfařů, kteří využívají jak aktuální větrné podmínky, tak mělkou vodu při pádech a opětovném nasedání. Jo to je jiný než se sápat na prkno v hluboké vodě.
Když zavřu obě oči tak v celkem slušných tři čtvrtě na 10 opouštíme kemp. Je kosa a zataženo, což znamená, že sme šli rovnou do nemoků. Poměrně rychle se dostáváme k Veszprému, kde v obchoďáku nakupujeme pochutiny a hlavně lahvoviny na doma. Mezi Tokajská sem přibalil jednu láhev višňovo-medového Fütyülős. Až doma zjišťujeme o jakou dobrotu se jedná. Zatím nás tato „maďarská brandy“ zaujala především tvarem nevšedně širokého hrdla.
Pohodovým tempem se vracíme stejnou silnicí, kterou jsme v pátek přijeli. U vyhlídky na Csesznek svítá na lepší časy. Rozhodnutí jet tudy se zdá evidentně lepší, než se pokoušet o západní variantu k Neziderskému jezeru. Nakonec ani zříceninu na kterou se právě díváme navštívit nepůjdeme a raději zamíříme na Gabčíkovo. Cesta ubíhá, otepluje se (dokonce i Pája už sundala nemoky a to je co říct) a než se nadějeme jsme u „Ďjéru“. Anička nás provádí skrz město a já jí schválně občas neposlechnu, aby jsme se podívali víc do centra.
Tady už se dá konečně zase mluvit o „pažáku“. Jak úchvatné. U benzinky se zbavujeme posledních forintů. Nakonec jsme udali vše, ať s pruhem nebo bez.
Hranice přišly záhy a za nimi zrada ve formě Ančina příkazu odbočit tam, kde je zákaz. Přeci musí existovat způsob jak se dostat na tu silnici pod námi a neporušit pravidla. S trochou motání přes přilehlou vísku to zvládáme. Projíždíme mezi domky a já si ani nepřipadám jako na Slovensku – je to takové jiné. Ale hezké. (Doufám že teď nebudu osočen že velebím oblast Slováky nenáviděné maďarské menšiny – no a i kdyby – tak co!)
Bez dalšího zaváháni přijíždíme k proslulému vodnímu dílu Gabčíkovo. Hráz s vodní elektrárnou je postavena přibližně kilometr jižně od obce Gabčíkovo, podle níž je také dílo pojmenováno. Vzniklé přehradní jezero má rozlohu 46 km². Automaticky brzdím tam, odkud to neni daleko a motorka bude pod dohledem. Okamžitě jsme ale vykázáni na placené parkoviště. Grrrrrr!
Zastávka ale stojí za to. Jedno proplutí lodi (shora dolu) jsme nestihli, ale teď se chystají tři na směr opačný. Fotíme velké lodě, které by se ale do ohromného zdymadla vešli ještě minimálně jednou. Mohutná vrata se zavírají a napouštění může začít. Ten obrovský prostor se naplňuje za 15 minut! – Teda fofr. Poodjíždíme dál, k trajektu přes Gabčíkovo. Je zajímavé jak jedete podél vody a nic z ní nevidíte, protože jste celou dobu pod boční hrází. Zastavujeme a štracháme se nahoru kvůli fotkám.
Trajekt pojede to za půl hodiny a nikdo tu ještě není. Do „čekárny“ ale musím nahnat Čendu i Páju, protože něco tak komunistickýho se prostě nevidí. Pro přiblížení bych doporučil shlédnout interiérová vybavení ČSD ve filmu Kalamita. Přeplouvat se nebude – raději sedneme na oběd v hospodě několik set metrů odtud. Sedíme, jíme a pozorujeme drsně projíždějícího motorkáře na čínském chopperu. Vzhledově povedený stoj, ale z jeho výfuku se díky k nicotnému objemu ozývá spíše bzukot.
A to byla poslední významnější zastávka. Ještě kousek zajímavé cesty k Blavě a pak už jen po dálnici až do Brna, kde máváme Čendíkovi a po D1 to hrneme domů. Tak to bylo vše. Zažili jsme toho zase hodně a ani se nechce věřit, že to byla jen víkendovka.
Teď už jen zbývá dodat, že i autem z Chorvat vracející se Češi dorazili v pořádku domů (jen asi o 20 hodin později než plánovali) a úplně na závěr se poohlédnout po skupině B!
Ano, i ta se k Balatonu dostala. Následující sobotu ráno mne bombardovali SMS ohledně věcí, jasně zmíněných v připraveném a všem rozeslaném texťáku. Když on si to nikdo z nich nevytiskl. Ši ši! Poslední informace, které se ke mně dostaly byly, že výprava absolvovala výlet od soboty do pondělí, vezli sebou Vito plné rumu, navštívili disko (kde je s naším oblíbeným nápojem kofolkou nejednou vyhodili), ale kupodivu i Hevíz a Csesznek. Co k tomu dodat. Snad jen, že doufám, že si to užili alespoň tak parádne, jako my.