Obrázky v cestopisu

Pokud najedete kurzorem myši nad obrázek, zobrazí se k němu komentář. Fotografie se zobrazují pomocí LightBox.

Trasy, logy a POI:

GPX a GDB formát logu z dovolené s navštívenými body zájmu
Alpy Tour '08

Video

Milý čtenáři, víš, co znamená slovo greenhorn?

Ne, rozhodně bych Ti nepřál, aby tě někdo na nazval tímhle potupným a opovržení hodným jménem.

Greenhorn je zelenáč. Zelenáč, který se potuluje sotva pár týdnů v zemi, o niž zhola nic neví a musí si dávat na každém kroku náramně dobrý pozor, aby se mu nepřihodilo za nejbližším rohem něco navýsost nepříjemného. Už proto, že greenhorn je schopen všeho.

Klidně se několik měsíců poté, co si koupí první pořádnou motorku (pardon, ale MZ250 není pořádná) vydá na několika tisíci-kilometrovou dovolenou. Vše si naplánuje tak, aby vyrazil plně vybaven, ale zavrhne návleky na boty s tím, že nakrémované kanady vodu nepustí. Všechny ostatní účastníky přemluví na jemu vyhovující termín jen proto, aby si 14 dní před dnem D cestou ze zábavy šlápnutím do výmolu zlomil nártovou kůstku, a svoji účast tak velmi znejistil.

Greenhorn je také úžasný znalec. Bez svého PDA s navigací TomTom nedá ránu, jenže to mu pod lesknoucí se slídou tankvaku bez nastavených průjezdných bodů nepomáhá ani k hrubé orientaci co vlastně přijde za chvíli. Greenhorn je horlivý a pečlivý. Zabalí si věci tak, že poskládané na motorce zaujímají co nejmenší prostor, avšak pak je raději nerozbaluje a spí bez karimatky přímo na zemi stanu, do kterého mu teče.

Zkrátka a dobře: greenhorn je greenhorn... a právě takový greenhorn byl letos ČENDA.

(c) Karel 1. Máj

Tak a je to tady. Přiznávám, trvalo než jsem se do tohohle cestopisu dal (a další – z Maďarska je ve frontě), ale vždyť to znáte sami: povinnost vola... Ehm – povinnost volááá

V době, kdy už venku proběhlo první letošní a snad ne poslední sněžení, je ten pravý čas v klidu si sednout s hrnkem horkého rumu s čajem (nebo jak je libo) a vydat se do končin naplněných úchvatnými scenériemi, klopení zatáček a skákání do slaných vln.

Letos se udály jedny z největších změn oproti posledním dovoleným. Pozorným čtenářům mých webových stránek jistě neuniklo, že jsem na motorku a tím pádem i do svého života (bez okroužkování! Nestrašte ještě!) pojal sobě ženu – Páju – přezdívanou Bekuška. Pak se mi ještě přestěhováním na nový privát v rámci Brna podařilo neustálým intenzivním motorkářským působením ovlivnit bývalého motorkáře Čendu, aby vstoupil zpátky do klanu jednostopých vyvrhelů.

Za vidinou několikatisícových průsmyků, provensálské květeny a Azurového pobřeží tedy vyrazila tato squadra:

Šalát – Honda CB500 vezoucí zkušeného matadora tátu

Lejzr – Yamaha FZS600 s greenhornem Čendou

PřesAlp – ta moja se mnou a tou mojou (Meli + Beky)

Naši noví spolucestovatelé byli hlavním důvodem, proč jsem se ještě letos nevydal na východ, ale internetil sháněl a připravoval trasu a průjezdové body do míst, která měla být ukázkou toho nej, co jsem dosud já na moto viděl a v případě Páji to hlavně mělo být tak úžasné, že se jí tento druh dovolené zalíbí a už nikdy jinak...

Myslím, že teď s odstupem mohu v klidu konstatovat, že úkol byl splněn.

Nebudu vás teď unavovat podrobnostma jako že měl táta novou elektrickou zásuvku, jak jsem oblíkal do motohadrů Páju a co vše si pořizoval na sebe a svého nového hatatitlu Čendík. Nejdůležitější je, že se táta rozhodl vzít si malý tesco jednoplášť stan (který jsem alespoň preventivně celý nastříkal outdoor impregnací) a Čendovo stavení bylo asi tak nějak stejně jakostní.

Ještě důležitější bylo to, co se přihodilo našemu greenhornovi. Asi 14 dní před odjezdem v neděli ráno mu volám – mrtvola, která to zvedla sotva mluvila a rozpomínala se na minulou noc. „Počkej zkusim se postavit - včera cestou domů ze zábavy jsem nějak špatně šlápnul.“

No a tak nějak si Čendík přivodil své čertovo kopyto, se kterým měl měsíc zůstat doma. Postavil se ale k problému jako chlap a po dvou týdnech se nechal uschopnit s tím, že jede na dovolenou (o tom, že na moto samozřejmě doktor nevěděl). Přímý důsledek zranění byl tedy poznat jen na tom, že byl celou dovolenou brzda a kvůli pátečnímu RTG jsme museli zkrátit dovču na 12 dní. No co už.

Start našeho putování byl stanoven na neděli. Výhoda je v tom, že se přes ČR člověk dostane v nepracovní, málo ucpaný den a taky je celá sobota čas na nákupy a balení. Jo, hlavně ty nákupy jsme vzali vážně. Přeci nebudem na západě utrácet za předražený hospody.

Vstáváme a mezi bílými mraky vykukují kusy modře. Paráda! Ovšem jen do telefonu s Rakovnickou spojkou, která hlásí déšť. Rovnáme na stroje a už pod zakaboněnou oblohou vyrážíme na Havl. Brod, kde tradičně tankujeme. Čendíkovi píšem, že sraz bude v Berouně u Kauflandu v 11. Dnes to bude nudný dálniční přejezd dešťovými mraky na Prahu, Plzeň, Regensburg, Mnichov a po A96 co nejdál na Bodensee.

Zatím bez nemoků uháníme na Prahu tachometrovou 140-kou. Po chvíli nás předjíždí banda motorek vedená jednoválcovym BMW 650. Nedá mi to a popohánim svůj kombajn a trošku s odstupem doplňujeme tuto partu. Důležité je hned první den nezprudit zadek dlouhými úseky a tak pauzujeme u benzínky a rovnou oblékáme do deště. Už je to tady...

Čendu nacházíme přesně jak bylo domluveno. Miloš (jakási primitivní TomTomácká náhražka Aničky) tedy svůj úkol splnil. Po menším nákupu se domlouváme na oběd v dálniční občerstvovně nedaleko Plzně. Kilometry ubíhají i na mokrém asfaltu poměrně svižně, nic méně nezáživně. Na Alpovi s bočníma kuframa, kanystrama na padácích a oblečeni v nepromokách vytváříme odpor vzduchu způsobující spotřebu přes 7 litrů. I tátovi stoupá značně spotřeba. Ten taky zjistil, že návleky které jsou dodávány na ochranu bočních tašek před deštěm nejsou koncipovány pro dálniční přesuny. Větrem se už jeden rozškubal a tak se opět prokázalo, že jediná správná varianta je navlhavé věci před vložením do tašek zabalit do igelitu. Informační šum pak měl za následek, že toto u bočních tašek sice táta provedl, ale neudělal to u vaku co měl na sedadle spolujezdce. Ale k tomu více až večer...

Nejvysmátější je Čenda. Jeho Lejzr s největší nádrží decentně posrkával 95-ti oktanovou pálenku bez ohledu na stylu jízdy kolem 5-ti litrů. Aby nebyl za moc velkého machra, je nutno dodat, že motorka s nacpaným tankvakem vepředu a vakem plný jídla spolu se stanem, spacákem a kufrem vzadu, vytvářely siluetu s mezerou přesně vyplnitelnou svým jezdcem – jen helma vykukovala nahoru :-). Ještě je dobré zmínit, že takto naložený stroj leží na bočním stojánku natolik, že se Čenda bojí nechat ho na něm a tak dost často používá centrální stojan. Dostat naloženou motorku na centrál dá zabrat i bez čertova kopyta, takže kolem našeho Silvera celou dovolenou pobíháme, pomáháme mu slézt nalézt, postavit motorku na stojánek a zase ji sundat.

Šengen funguje a tak jsme z ničeho nic v Německu. Chvílema mrholí chvílema prší. Tankujeme, občerstvujeme se, sledujeme předpovědi dalších dnů. Zdá se že moknout budeme ještě zítra. Je zajímavé, jak je člověk nenažraný. Když prší, tak si říkáte – kdyby aspoň nepršelo a jeli jsme jen na mokré silnici. Jakmile však chvilinku přestane, už si říkáte – teda kdyby tak byla ta silnice trochu suchá. No zažili jsme vše. Ale té suché silnice asi nejmíň.

Jedeme a já si říkám, že už bude třeba načerpat pohonné hmoty. Hustota benzinek přímo u dálnice tu je dost mizerná, ale díky Aničce neni problém kdykoli sjet a pak už lze tankovat skoro v každé vsi. Jedeme, jedeme... sakra jdeme sami!!! Zastavuju co nejdřív to jde. Naštěstí žádná závada – jen došel benzín a táta musel přepnout na rezervu.

Na jedné ze zastávek kdesi za Mnichovem se dohadujeme kam asi až dnes dojet. Rozhodně nemá smysl hnát se do noci k jezeru kde bude akorát větší zima. Úderem devatenácté hodiny tedy sjíždíme exitem 11, nadjíždíme a posléze zase podjíždíme dálnici a s nedůvěrou se blížíme kempu, za který nás Fritz určitě stáhne o tučný ovolus. Projíždíme asfaltovou cestičku mezi karavany a klepeme se zimou. Naše vzezření nedává moc naděje smlouvání, ale co už. Stavíme před Büro, kam vcházím sám. Ostatní čekají, až se po zjištění ceny v mdlobách vypotácím ven. (To víte, první kempování v této zemi.) Místo abych vyšel ven a chtěl se radit však jen volám na Čendu ať přinese všechny pasy, že tu zůstáváme. Jsou překvapení, ale když se dovídají cenu pro všechny komplet 24 E, nemají námitky.

Tak tohle se povedlo – teď jen kde postavit naše bivaky. Výhoda je, že už neprší, horší je to mokro všude. Vybírám místo poblíž sociálek, na které by nemusel padnout žádný strom. Tátovi se to nezdá a chce dozadu k plotu pod břízy. Klasika. No je nás tu víc, tak nechávám hlasovat. Jede se pod břízy (chyba). Než stavíme stany rozbalujeme pruh igelitu a rozkládáme ho na zem (chyba). Vzájemnou kooperací budujeme obydlí. Táta vybaluje spacák a karimatku z vaku na sedadle. Obojí je tak trochu vlhké a můžu za to já, protože jsem ráno při balícím shonu údajně odsouhlasil, že není třeba to balit do igelitu. Nevim proč bych něco takového říkal, ale teď už se stejně nedá nic dělat. Chmury deštivého dne zaháníme bublifukem.

Naši sousedé v karavanu s nápisem NL se projevují velmi přátelsky a ptají se na naši cestu a dokonce nám nabízí kávu. Právě teď ale přichází ta správná chvíle dát této dovolené název. S Čendou vytahujeme připravená trika – každému z nás jedno červené a jedno bílé, a lahvičky francova nápoje naplněné slivovičkou. Připíjíme na zdraví dovolené: ALPY TOUR 2008 – tak ať se nám daří!

V noci lilo. Zanedbání hodná skutečnost pro lidi spící v kvalitním stanu Jurek (já a Pája), fatální příhoda pro lidi spící ve stanu s horší voděodolností + ve stanu položeném na 12 metrů dlouhém 2 metrovém pruhu igelitu vytvářejícím jezero + to vše bez karimatky (greenhorn by musel vybalit celý vak s veškerým jídlem) a nebo s karimatkou, ale nafukovací a nenafouknutou s neuzavřeným ventilem (táta). Jako bonux nám prší i při vstávání. Ne z oblohy, ale z v noci namoklých bříz. Když k tomu přičtete nové počasové info o dalším dnu v dešti s tím, že zítra to „nejspíš“ přestane, skoro přemítáme jestli ta slivovice bude dnes večer stačit :-D.

Snídáme, hygienujeme a balíme. Greenhorn je brzda zabržděná a vyrážíme až v 9. Jinak než rovnou do nepromoků to nikoho ani nenapadne. Tak zase na dálnici. Chvilku se počasí daří, ale s naším přiblížením Bodamskému jezeru začíná solidní déšť, vichr a kosa. Po hodině dnešní jízdy by jsme už měli jezero vidět. Měli – jenže vzhledem k nečasu nevidíme. Docela provozem obkružujeme břeh z Německa do Rakouska. Přechod hranic uznáváme za dostatečně významný, aby byl oslaven horkou wietkong polévkou. A taky trochu kvůli té kose a hladu.

Najít místo s výhledem na vodu není sranda. Když konečně nějaké místo vidím, nejde kvůli hustém provozu zastavit a tak se náš konvoj na několikrát složitě otáčí. Motorky zůstaly na dešti, vodu na instant polévku vaříme celkem v závětří a pod přístřeškem. Největší radost má asi Čenda. Nakoupil totiž polévky v ultra neskladných baleních, která mu zabírají spoustu místa, vyplnitelného (v dalších dnech) různě-procentními nápoji. Priorita snězení je tedy č. 1 :-).

Horké ostré pokrmy nám dělají moc dobře. Během konzumace obdivujeme a hádáme výšku kopců. Končí v mlze a tak kdo ví. Jo, ještě bych se sem chtěl někdy podívat ;-). Parkujeme mezi silnicí a železniční tratí, za kterou je jezero. Jdeme fotit ale najednou slyšíme „cink ... cink“. A sakra – říkáme si. Vtom jdou malé závory dolu a projíždí vlak. Cink cink je tu každých 5 minut.

Ani se nám nechce do sedel a je jasné, že z Lichtenštejnska nebude nic. Kvůli objížďkám chvílema trochu bloudíme, ale hlavní je, že se vyhneme rakouské placené dálnici. Desetidenní by nám totiž vzhledem k návratu za 11 dní moc nepomohla. Jedeme pořád ve stejném pořadí – Já s navigací a znaje cestu jako první, pak táta a nakonec Čendík. Má nejsilnější motorku, tak líp stíhá pokud třeba někde nestihne předjet atd. Když jsem u stíhání. Nevim proč, ale vyčítá mi, že projíždím světelné křižovatky, když už blikne oranžová. Táta to pak má na čistou oranžádu mixlou zavánějící červenou a Čenda skoro pořád projíždí zároveň s bliknutím červené... No přeci ale nebudu na mokru rychle brzdit – copak neví, že si ho hlídáme a počkali by jsme?

Lichtenštejnské hranice jsou projety, jako by ani nebyly. Krajina se zde zvedá do nevídaných výšin. Nebo spíš do výšin, které opět nevidíme. Achjo. Přemýšlím jestli nějak neupravit cestu ale máme ji vytisknutou na zádech trik, tak prý nic nebude :-D. Jsme promoklí. Nejvíc teda Čendovo kanady, které po nakrémování pravda včerejší déšť zvládly, dnes už ne. Jsme na parkovišti, vaříme čaj a vymýšlíme si nová přísloví jako:

„Francouze s karavanem jezevčíka venčiti viděti,
ještě dnes v suchu a teple býti.“

Z okolních kopců padají úzké vodopády, tu a tam se objevují uložené POI – jako hrady a zámky. 20 km ve výšce pod 450 m.n.m., pak 700 metrový průsmyk a ministát je ten tam. Jsme ve Švýcarech.

Sjíždíme dolů a já už chci mít ten déšť za sebou. Navrhuju zajet k benzínce a tam se poptat na dálniční známky. U první nemají a když dojíždíme ke druhé, táta navrhuje po dálnici nejet a zkusit to mimo a Čenda se k němu zbaběle přidává. Tak tedy dobrá. Konec konců na dálnici můžeme najet i dýl (pro Moravany – „později“).

Za městem Chur brzdíme u kukuřice a nic naplat, musím pochválit rozhodnutí o výběru cesty. Nebe se protrhává, sluníčko nás zahřívá prvními paprsky a dokonce jsme poslední kilometry jeli i na suchém asfaltu. Libuju si před Čendou a ten to jen komentuje –

„Však já jsem si všimnul, že celou dobu jedete v zatáčkách jak připosraný a jen silnice oschne tak si ty i táta ještě naschvál najíždíte aby jste víc sklopili.“

Svačíme a Čenda mění ponožky. My jen sundáváme návleky z bot, kde máme jako by byly zabaleny v pampers. Celá výměna greenhornovo onucí je vzhledem k čertovu kopytu docela artistický kousek. Další zajímavostí, na kterou je vhodné v tento okamžik poukázat jsou jeho rukavice, které mají jednu, možná dvě chybičky. Zapínají se třema suchejma zipama což trvá neuvěřitelně dlouho, a pouštěj barvu. Nic méně jsou super barevně sladěné s motorkou a motohadrama.

Radíme se kudy dál. Na jih by to bylo přímo do průsmyků, kde je ale zima a tmavé mraky. Proto vyhrává varianta pokračovat ještě cca 50 km podél řeky na západ směrem k jasnějšímu nebi. Slunce už dokonale vysušilo silnice a i když kvůli chladu pořád máme nemoky, konečně si opravdu vychutnáváme letošní dovolenou. Navíc odbočujeme na silnici 416, která nás zavede do průsmyku. Začínají zatáčky a konečně je tady to, proč jsme sem vlastně jeli. Projíždíme krátkým tunelem, za nímž pokračujeme mostem přes říční kaňon. Jsou tu nějací silničáři ale připadá mi to natolik zajímavé, že brzdíme na foto. Pája jde fotit a my s tátou sundáváme Čendu ze sedla a rovnáme mu stroj. Pája se ale hned vrací, že ji tam odtud pracovníni vykázali. Nechápeme proč ale v tom se ozve výbuch. Aha – odstřel skály – Pája se diví proč jí neřekli mezinárodě „booom“.

Ještě lepší podívaná nás čeká po několika kilometrech. Je tu přehrada a dá se vjet přímo na hráz. Zážitek opravdu efektní. Mraky nízko nad námi, skrz ně září odpolední slunce, hladina na jedné straně a propast pod hrází. Pár fotek a musíme zase dál.

Průsmyk má přesně dva tisíce. Při klesání jedu docela opatrně. Uvědomuju si to až když nás předjíždí Čech na Africe. Přidávám abych zkusil pár zatáček v jeho tempu, ale to už je za mnou i jeho kolega na Fazeru. Říkám si - ještě pár akčních zatáček a pak ho pustím. Blbá hrdost. Fazerista předpokládal, že ho pustím a začal předjíždět tam, kde já to nečekal. Nakonec z toho byla docela pitomá situace a gestikulace jeho spolujezdkyně nejspíš pozdrav nebyl. Tak teda pardon – hlavně že se nic nestalo.

Stavíme na tankování u typische horské benzinky. Bez obsluhy s platbou hotově, nebo kartou. Karta funguje, ale nevíme kurz a tak se bojíme natankovat plnou. Co kdyby stál litr stopade (poprvé v CH). Čenda mi ještě omílá co sem to tam prováděl, vždyť to bylo jasný, že se ten druhej pohrne za Afrikou a pak už můžeme pokračovat v klesání až do městečka, kde (jak se shodujeme) je už dostatečné teplo pro svlíknutí nemoků. Je tu krásný parčík s lavičkama a dokonce jeden opilec, kterej si chce popovídat. Je to starej děda, tak ho bereme s rezervou. Ptá se odkud jsme.

„Ček republik“
„Čečna?“
- no klasika...

Kousáme do müsli tyčinek, a pak už zase dál, vždyť chceme dnes spát v Itálii. K jezeru Maggiore přijíždíme něco po osmé. K hranicím je to ale ještě 20 km a pak hledat kemp. Je docela pozdě a tak zastavuju u prvního, který je u vody. Mají plno. Jo to je ten důvod proč mám radši nejet na dovču v plné sezóně. Po pár metrech je další kemp, pro změnu na druhé (nejezerní) straně silnice. Je malý, poměrně útulný a kupodivu celkem prázdný. Ptáme se majitele na cenu – chce 11 euro za osobu bez ohledu na stany a motorky. Je skoro devět hodin a tak nikoho ani nenapadne protestovat. Raději rychle stavíme stany, ale už bez podkladního igelitu, který byl prohlášen za neužitečný (nic méně táta ho raději vozí s sebou, protože něčím musí jinak hezky nabalené CB zhyzdit).

Venčící pranostika vyšla a tak splachujeme radost hltem pana France a pak jdem do kiosku na jedno. Večer završujeme v půl jedenácté vařením polévek, u kterých se ukazuje luxusnost čelovek. Tátovi zabavuju tu, kterou jsem mu dal k narozeninám. Takovéhle věci mně nikdo nepořídí.

Probouzíme se do krásného slunečného rána. Jsme teď moc rádi, že jsme nespali přmo u jezera, protože by jsme se stejně nekoupali a akorát by tam byla zima. Čendík dává na předsíňku sušit prádlo provlhlé minulou noc. Vaříme snídani, a já lepím samolepky dalších navštívených států na hondí kufry. Táta si pochvaluje nesrovnatelně kvalinější vyspání na nafouklé karimatce, dokonce i greenhorn na noc vyštrachal pěnovku kterou jsem mu na dovolenou půjčil. O to déle pak trvá teď jeho balení ale člověk to nemůže takovému mrzáčkovi mít moc za zlé...

Pakování na Lejzra probíhá podle systematického postupu, pomocí gumových hadů, klasického pavouka a sofistikované pomůcky se specielními vázacími oky (zauzlovaný silonový provázek ze slámových balíků). Háčky pavouka je pak třeba ještě dodatečně obalit třeba kusem kartonu, aby se nezapíchávaly do vaku. Jak důmyslné ;-).

Mezi tím si hraju s tátovo MDA (pochopitelně vybavené navigací, takže spolu s Čendovo Milošem a mou Aničkou to vycházelo co motorka to navigace). Nějak se nemůžu dostat na inter-niet a tak žádám pomocí sms o předpověd svou z loňska ověřenou spojku Zuzku, která beztak v té Emerice nemá zrovna co dělat a ráda zjistí. Prý nás čeká sluníčko a teplo. Co chtít víc.

Nabaleni nasednuti a se zapnutými rukavicemi :-D vyrážíme v nehorázných čtvrt na jedenáct Italskou krajinou lemovat Schweiz hranice. Nejprve nás ale čeká báječných 50 km podél jezera. Provoz celkem ujde. Každou chvíli zastavujeme a fotíme. Jednou je to ostrůvek s vesničkou, jindy s pevností ala Boyard. Všude spousta květeny (hortenzie a komule davidova – povídá Pája) a člověk snadno zapomene, že jsme den a půl jeli v takovém nečase. A protože si Čenda půjčil kameru, tasí ji z kufru a Pája dostává funkci kameramana. Trochu škoda je, že jezero máme po levé ruce a tak volnému přechodu kamery ze záběru na přímý směr na jezero překáží má helma. Přesto se tváříme jako profi kameramani a vymýšlíme scény kdy nás ostatní předjedou, pak my postupně je. Idea perfektní, záběry nic moc. Máme se co učit.

Po jedné z pauz tátovi nestartuje CB. Rozhodně za to může baterka (vzpomínám na problémy se startováním na Slovensku 02) a je třeba se poohlédnout po nové. Táta proto raději vyndává nabíječku MDA-čka ze zásuvky, aby si šetřil proud na nastartování. Odkláníme se od vody a míříme více méně na západ k francouzským hranicím. Začíná se dělat opravdu pařák. Anička nás v jednom městě protahuje přímo centrem – asi jako by jste jeli v Brně z České na Svoboďák a k nádraží (Pražský čtenář nechť vymyslí sám sobě paralelu, nebo se jede podívat do Brna). Nemáme pečivo a tak brzdím na nákup. No – brzdím – ono najít obchoďák neni občas sranda. Kupujeme nějaký chleba, sýr a ovoce s tím, že ještě popojedeme a najíme se ve stínu. Ten se objevuje pod mohutnými platany na parkovišti jednoho obchoďáku. Sedíme na chodníku, krájíme český lovečák s italským sýrem chlebem a rajčetem a Čenda na základě nalepeného listí a bordelu tady z parkoviště na předních pneumatikách našich motorek vyslovuje hypotézu o přilnavosti. Největším lepidlem je následně označen Pájin lovečák upadlý na zem. Aspoň mají mravenečci.

Usedáme na naše stroje a frčíme dál. Krajina je rovná, chvílema i dost nudná. Jen švýcarské hory tyčící se na severu dávají vědět že nejsme někde v Pobaltí. Při pauzách diskutujeme o CB, kterému se stále ještě tu a tam nechce startovat. Nic méně stačí zahýbat s vypínačem elektriky na řidítkách, nebo se stojánkem a vše je ok. Že by za to baterka nemohla, ale ten všechen déšť udělal neplechu u nějakých kontaktů? Sprej na kontakty samozřejmě nikdo nemáme a tak se musíme ptát po benzínkách. NO ptát... spíš anglicko-posunkově se dorozumět ;-). Po několika pokusech mám štěstí. Mají, ale jen načatý. K prodeji ne. Slečna je ale hodná a půjčuje mi ho. Odstrojuju Přesalpa abych se dostal k nářadí. Pája leží ve stínu, táta pomáhá a Čenda provokuje s kamerou.

Vyndat nářadí zpod sedla mám natrénované z loňska, když jsem pořád dotahoval řetěz. Stačí sundat vše ze sedel dva kufry a „už“. Lezu pod CB a koukám kde je nějaká elektrika. Nakonec to řeší táta brutální dávkou spreje do předpokládaných míst, pak další do rozebraného přepínače na řidítkách a voilla: CB až do konce dovolené běží jak Švýcary.

Teď pro změnu zlobí Anča. Už podruhé hlásí plnou paměť. Bylo to podezřelé už když jsem večer před odjezdem uploadil připravené trasy – přepočítávalo je to úplně divně a vždy jen kus dne a pak už dál ne. Nezbývá než spolehnout se na POI a vlastní paměť, takže mažu všechny připravené trasy. Tato varianta se prokázala jako jednoznačně nejlepší. Ono mít od rána načtenou trasu na 300 a víc km je totiž o ničem. Pauzama stejně příjezdový čas nabývá jak sestře břicho (sem zapomněl dodat – během dovolené čekáme přírůstek do rodiny) a jakékoli odchýlení znamená přepočítat trasu a to pak strašně dlouho trvá. Nejideálnější je tedy trasu rozdělit na části např. k nejbližšímu POI. Přepočty probíhají bleskově a čas příjezdu k takovému bodu je poměrně reálný, takže má smysl ho sledovat a plánovat podle toho třeba pauzy na jídlo atd. Celkově shrnuto vlastně ani Anča už nezlobí a tak není proč otálet a přiblíženi francouzským hranicím odbočit z hlavní silnice E25 na 2200 metrový průsmyk St. Bernard.

Dáváme si to nechtěně po ultra malé silničce která vede přes 2 tisícový Col D’Arpy. Na jeho začátku předjíždíme docela velké množství cyklistů z nichž některým může být tak 10 let! Stoupáme uzounkou silničkou převážně lesem bez vyhlídky. Každá zatáčka má charakter vracečky „kamsi zpátky nahoru“ kde musím často dávat až za 1.

Stavíme na kafe a pozorujeme efekt, který nás ve Francii bude ještě provázet. Mračna much létajících kolem rozpálených motorek. No stačí popíjet a občerstvovat se kousek dál od strojů a už neotravujou. Po době kontroluju mobil a čtu SMS-ky. JSEM STREJDA!!! Narodil se synovec Víťa. To zjišťuju při nasedání a tak se dohadujeme, že nejdřív kus popojedeme a pak zavoláme do Čech. Na vrcholu průsmyku brzdím a hned jišťujeme že si sestra protrpěla neuvěřitelných 11 hodin porodu zakončených císařem. Teda... hlavně že jsou všichni živí a zdraví. Celá dovolená je ještě před námi, ale už teď máme velkou motivaci těšit se domů.

Je půl 7 a máme před sebou ještě jeden průsmyk a sjezd dolu do Francie, kde se plánujeme ubytovat. Pozdní slunce vytváří nádherné stíny na okolních horách tak dokonale, že stejně pořád zastavujeme a fotíme. Přijíždíme k prvnímu vysokohorskému sněhu. Okamžitě nabíháme na andělíčky. Paráda.

Za průjezdovým vrcholem se kocháme pohledy do údolí. Silnice je občas bez svodidel a to mi trochu nahání strach, takže nedokážu jet u kraje a raději to jedu prostředkem. Je minimální provoz a to je paráda. Sjíždíme dolu a slunce je chvílema pěkně oslňující. Čenda se loudá. Později to vysvětluje, prý si nechával volno aby mohl líp trénovat zatáčky. Ve čtvrt na devět jsme dole ve městě Bourg-Saint-Maurice a míjíme kemp. Je hodně v kopci, ale snad tam najdeme místo rovné tak, aby se tam dalo spát. Zastavujeme u kanceláře, která je pochopitelně zamčená. Za rohem se ozývá jakási exotická hudba. Tam nacházím (kromě bandy povykujících černochů) osobu, která je ochotna vzít si od nás 26 ojr (celkem!!!) a nechat nás tu libovolně se utábořit.

Skvělá cena, jen to hledání místa. Navrhuju jedno co se mi líbí ale opět je odhlasováno jiné. Už jsem byl zajetý na perfektním plácku, nic méně budem stavět o poschodí níž. S Čendou se dohadujeme jestli to sjedeme přímo nebo okolo. Greenhorn by to na MZ rozhodně dal ale Lejzra otáčí. Já mám neuvěřitelné choutky... jenže hned naproti je nějaké lavička a nemusel bych dobrzdit. Srabácky objíždím.

Popíjíme Alpy, vaříme večeři a já provádím servis na motorkách – kontrolu a dotahování řetězů u motorek s válci vedle sebe. Do toho je mi o hubu omláceno, že jsem nesouhlasil s nákupem piva a vína v obchodě dopoledne v Itálii. Nechtěl jsem aby to zteplalo no... Aspoň ponaučení pro příště. Posedáváme na kamenném stole ala Flinstoneovi a ani se nám nechce věřit co vše jsme vlastně dnes viděli.

Probouzíme se do překrásného modrého nebe. V noci bylo o poznáni chladněji, přeci jen spali jsme ve výšce 870 metrů nad mořem a to je proti včerejším 200 sakra rozdíl. Tak co nás čeká. Dá se říct, že náplň dnešního dne je opravdu dovolenková. Na seznamu jsou dva průsmyky přes 2600 m a k tomu muzeum pana opižela (Opinel). Sháním se po pečivu, ale v kempu se nedá pořídit. Když se dosnídá a dobalí popojíždíme vlastně jen pár set metrů a jdeme na nákup do pekařství. Slavnostně se vracím se dvěmi obzvláště vypečenými bagetami a tak ani nemyslím a to, že už je kruci písek (a nebo jenom písek) zase skoro deset hodin.

Najíždíme na ROUTE DES GRANDES ALPES, tedy silnici, která je hlavním cílem naší dovolené a na které si ještě zítra pojezdíme. Silnice je volná a začíná se pěkně kroutit. Dá se jet svižně a mám docela pocit že za to i bereme... teda měl bych ten pocit, kdyby nám nestíhalo Clio nebo co to bylo za malé autíčko. Dáváme pauzu u přehrady a diskutujeme o flekách na hrázi, v nichž každý vidí úplně něco jiného. Promiň Pájo ale anděl fakt nevim nevim... Na druhé straně (hráze), tedy tam kde je voda je nafoukaný v rohu bordel a snad 30 míčů. Zajímavý to úkaz.

Pocestujeme dál a dostáváme se do světově známého střediska Val-D’Isere. Kolem nás jsou ouhroumný kopce a Pája si stýská, že nemáme čas si tu pochodit a že je to naprd jen to vidět od silnice a jet dál. Koukám do plánů a vymýšlím, že by jsme večer až budeme spát na divoko jak plánujeme, někde tam kolem pochodili... uvidíme.

Po několika kilometrech je veliké parkoviště, u něj potok a tak tu zastavujeme na předoběd. Spousta lidí sem jezdí autem, aby si vyšlápli na některý kopec kolem pešo. Pája o tom básní a mne trochu mrzí, že není čas den tu zůstat. Jíme polévky, které jsme si nahlásili už ráno, protože čenda má jídlo ve vaku do kterého „už prostě celej den nepoleze“. Mytí ešusů je v totálně ledové vodě skoro nemožné. Koukáme do mapy a čeká nás nejvyšší asfaltový průsmyk v Evropě – Col de l’Iseran 2770 m vysoký. Výstup na něj je třeba zdokumentovat kamerou.

Jsem domluvenej s Čendou, že mne předjede a zkusíme za to trochu brát, ale jsme poměrně vysoko, začíná být chladno a pro kameramana je to v těch zatáčkách dost náročné.

Ještě několik vyhlídek a focení a jsme nahoře. Obdivuju cyklisty kteří se sem dostali vlastními silami. Překážet u pomníku ale nemusejí ne? Fotíme se a pak jdeme koupit vysokohorská cukrlata, která s námi od této chvíle vydrží až k moři. Kousek za vrcholem je funkční sjezdovka a Čendovi je líto, že nepřibalil prkno.

Dolů jedeme dlouho. V jedné ze zatáček Pája vidí sysla (nebo svišťe – o tom se vedou mezi námi nezoofily trochu spory). Každopádně při zastávce ve výškách, kde už si lze odběhnout do křoví (výš žádné křoví nebylo) se pár takových potvůrek kousek od nás pere a dovádí.

Po dalších kilometrch zastavujeme na nákup. Zůstávám u motorek a hraju si s navigací. Začíná být pařák. Je přeci jen poznat, že jedeme na jih. Nákup byl velkorysý a pomalu to není kam nacpat. Krom jídla máme dvě vína a každý ještě pivo. Cpeme to kam se dá. Po několika kilometrech míjíme luxusní pevnost nazvanou Marie Terezie. Místo dovolenkování zase honíme čas a tak se tam nezastavujeme – jen foto a jedeme dál. Měli by jsme se nad sebou zamyslet.

Cestou do Saint-Jean-de-Maurienne se nestalo už nic zajímavého. Snad jen že jsme dožrali čendovo lovečák a byl pěknej hic. To nejzajímavější se ale dělo až ve zmíněném městečku. Je zde totiž Opinel muzeum. Ačkoli je tento „bod zájmu“ součástí mapy, není těžké ho minout. Trošku kufrujeme ale nakonec dokonce i parkujeme ve stínu a neplaceně. To, že je parkoviště i přímo před muzeem je věc jiná... rádi se projdeme.

Pro ty z vás, kterým název Opinel nic neříká: jedná se o tradiční značku otvíracích nožů s dřevěnou střenkou. Francouzi jej používají na klasické krájení pečiva a sýrů, u nás jsou známy a prodávány jako outdoorové nože. Pája jeden dostala k Vánocům a já jsem měl v plánu pořídit také jeden kousek. Muzeum je totiž zdarma a slouží jako doplňková expozice k prodejně. Vybírám si velikost 10 (Pája má 9 a nejběžnější je 8, která se vyrábí s rozmanitě zdobenou střenkou) ve variantě nerez = střenka je obyčejný nemořený buk za 10 ojr. Čendík se rozhoduje pro devíti ojrovou uhlíkovou ocel s asi trochu hezčí mořenou střenkou (po několika týdnech používání mu už ale čepel černá – holt vyžaduje péči). Co mne mrzí je, že až po koupi zjišťuju, že tu mají za 20 nůž s vývrtkou ve střence. Jsem ale škrťa a nekupuju ho. O tom, že se mi líbil Páje říkám až na motorce. Od té doby oba jen litujeme, že jsme ho nepořídili. Vracet se nám tenkrát už nechtělo. No tak třeba jindy...

Už jsme zase v horách a Anča neznaje obchvat nás táhne středem městečka. V dalším městečku mi pro změnu přebíhá přes silnici pes. Brzdy... Pitomec – ani se nerozhlídne. Teprve teď si uvědomuji, že šel po přechodu. To je voda na Čendův a tátův mlýn. Dávají mi tuhle situaci sežrat (a smějí se mi) po několik dalších zastávek. Výhoda jízdy ve dvou jsou jedny oči navíc, které (pokud nespí, což se nám bohužel stávalo celkem často) vidí to, co řidič nestíhá. Konkrétně to jsou studánky s pitnou vodou upravené do nejrůznějších tvarů a modelů. Nebýt Páji, tak ani nevím, že tu něco takového je. Pravidelně u nich od této chvíle zastavujeme a dočerpáváme vodu do kanystříků a PETek.

Přijíždíme do asi nejkrásnějšího průsmyku dovolené. Možná to je jen odpoledním sluncem (už je zase půl 7) modelujícím kopce pomocí stínů do téměř kýčovitých obrazů. Průsmyk má 2645 m a obvykle bývá nejvyšším průjezdním bodem Tour de France. Když už jsem ji zmínil. Ta se právě v těchto dnech jede. My s tím ale počítáme a máme s sebou výstřižek z novin s jejich trasou, takže hlídáme aby nedošlo ke kolizi. Zatím to vychází. Jedeme jim naproti a až budeme pozítří u Verdonského kaňonu tak nás kousek severně minou a přijedou do těchto míst.

Teď ale z5 k průsmyku. Přijíždíme na jeho vrchol, kde je na parkovišti mimochodem i skútr. Tomu říkám výkon. Parkoviště je malé a prosté jakýchkoli stánků obchodů – vlastně nic tu nikde neni – jen pár návštěvníků s auty a moto. Táta zůstává u motorek a my jdeme na vyhlídku nad parkovištěm. Stoupáme nahoru včetně jednonohého kopyta. To se belhá zdatně a tak panu doktorovi natáčím snímek ve stylu „už zase skáču po kamení“. Výhledy jsou úchvatné. Nikde nikdo, Pája sedí, rozhlíží se a tiše vzpomíná na své pěší tůry po horách. Já jenom lítám a očima, kamerou a foťákem prohlížím vše kolem. Posíláme Čendu na výměnu stráží u mašin. Strejda se fotí s novopečeným dědou a pak už jen přemluvit Páju na cestu dolu. Nejraději by tu zůstala. Bohužel dnes už je to jen dojet k místu na spaní na divoko (to mám uložené od lidí z transalp motokonference). Tak snad něco podniknem v tom volném dni u kaňonu...

V průsmyku jsme už půl hodiny. Jdeme k motorkám, kde prý lidi obdivovali PřesAlpí padáky ale prý je tam motorka s nima dost široká (aby ne, když jsou schválně širší kvůli přídavným světlům a jsou na nich ještě pověšené tašky s 3 litrovými kanystry – ne nadarmo mému stroji přezdívají kombajn :-D ), tohle Čenda porozuměl lidem, kteří mluvili cizí řečí a jen si postěžoval, že není schopen polátat dohromady nějakou odpověď.

Sjíždíme dolů a já si tak říkám, jestli by třeba 12ka GS šla tak lehce i do kopce jak teď upaluje alpík. Dávám ale pozor na zatáčky. Na tohle je super mít navigaci. Přeci jen je to tak trochu jako když nejedete první – když vidíte na displeji jak zhruba bude ostrá. Ke konci těch nej zatáček nakládá někdo sportovní mašiny ala Ducati 1098 do tranzitu. To by mne zajímalo, jestli kvůli závadě / poruše, nebo si tu byli jen zařádit.

Frčíme dolů za autobusem. Jede mu to a rovnější úseky dává luxusně. No to mi neříkejte, že kombajn na Mitas E-07 ve dvou je pomalejší než prázdný autobus...

Dole čekám na zbytek. Je to ještě dvacijáš k odbočce někam na uložené nocležiště. Cestou se rozhlížíme, že přeci nemusíme dojet až tam, nakonec ale nic příhodného nevidíme, protože cesta je v dost bydleném údolí. Přijíždíme k odbočce. Asi po kilometru jsme ven z městečka a jen stoupáme serpentýnama nahoru. Nechápu, že už tu někde neni to místo. Anča ale nakazuje jet ještě neuvěřitelných 6 km! Kolem přestávaj růst stromy a začíná přikosovat. Už je jasný že je to blbost ale ze zvědavosti pokračujeme. Přijíždíme k plácku u vojenského bunkru ve výšce 2150 m n. m.!!!

Tady by jsme přes noc zmrzli. S Čendou bereme čelovky a procházíme bunkr. Asi bych tu měl klaustrofobii být tu delší dobu a spát uvnitř – no ani náhodou. Sjíždíme dolů. Vidíme jak se na travnaté pláni vedle začínajícího lesa schází pěší turisti a staví stany. Tady se asi moc divoké kempování neřeší. V každé vracečce u cesty koukáme kam vede případná odbočka. Táta je zase nejakčnější a pouští se do míst kam bych se já raději šel podívat pěšky, ale tentokrát je to protože jedu ve dvou že...

Pája tvrdí, že viděla plácek uvnitř jedné vracečky, když jsme jeli nahoru. Hledáme a nacházíme v přijatelných 1560 m n.m.. Táta remcá, že to neni vůbec uzavřený od pohledů lidí a zkoumá cestu do lesa. Je tam palouk ale dost šikmo – to by na nafukovačkách znamenalo klouzačku ve spacáku. Prohlížíme tedy onen plácek uvnitř zatáčky a mně osobně se líbí čím dál víc. Táta se jen neochotně podřizuje. Vybírám umístění stanů a jdeme vařit večeři. Bude kus-kus. Mezitím jdu okusit dobrodružství pravého rybolovu – do sítěk na nemoky dávám piva a vína a ty následně připoutané k větvi pokládám do potoka. Takové príma chlazení a vy by jste snad nechtěli zůstat.

Večeříme a my s Pájou si užíváme toho, že s náma jel Čenda. Táta si ho totiž vybral a u nalovených kapříků (piva) a posléze i candátů (vína) mu vysvětluje strasti a obtíže podnikatelského života a kdo ví co ještě. No a tak my máme klídek a pohodu :-D.

Je už tma a ukazuje se geniálnost tohoto místa. Auta projíždějící kolem totiž světly svítí směrem ven ze zatáčky, takže jsme pro ně prakticky neviditelní. Bavíme se co se zase dnes vše událo a pak když je vše vypito, nezbývá než jít chrnět. Dobrou!

Probouzí mne auta jezdící s vytočeným motorem do kopce kolem našeho bivaku. Začínáme se připravovat na další putování. Čenda veřejně prohlašuje, že na příští noc si už určitě nasadí ortézu jak pan doktor nařizoval. Nejen auta, ale i cyklisti stoupají vzhůru směrem kde jsme včera hledali místo k přespání. Někteří z nich jsou poměrně dříve narození. Dohadujeme se, jestli bydlet tady, by bylo výzvou s obdobným hrdinským kousků takhle po ránu.

Spaní na divoko přináší trochu nervozity a potíží při večerním hledání toho správného místa, nic méně ten klid pak oproti kempu to je paráda. Také vstávací a balící morálka je neporovnatelná a dnes vyrážíme v parádních 9 hodin. Jaká to změna najednou.

Sjíždíme dolů do města. Na hlavní silnici je celkem provoz. Po chvíli vidím ceduli s názvem silnice po které už druhý den jedeme „Route des Grandes Alpes“. Otáčím protože se musí udělat památeční foto. Páje se nelíbí, že tam není místo k zastavení a ptá se co tam jako chci v tom provozu dělat. K mému štěstí je cedule i v druhém směru a tam už místo na parkování je.

Jedeme do Brianconu, kde vzhledem ke kilometrům, které nás dnes čekají volíme až do Risoul západní cestu po N94. Vyhýbáme se tak jednomu průsmyku s výmluvou, že si tu necháváme něco napříště. N94 nám ale ukazuje, že tu nejsou nudné a obyčejné silnice. Krásné táhlé zatáčky, které se dají pěkně kilečkem, výhledy na kopce okolo... Odborník žasně laik se diví.

Teď je ale načase vrátit se zase na silnici se jménem výpravy. Je tu spousta cedulí, že za dva dny právě sem dospěje Tour de France. Přichází brutální zatáčky. Zastavujeme, vytahujeme kameru a jdeme natáčet průjezd. Jsme amatéři a podle toho vypadá výsledek. Já a Pája se kousek vracíme a já říkám tátovi ať chvíli počkaji, že pak zatroubim a natočím průjezd dolu a pak nahoru. Dopadá to tak, že sotva slezu z motorky, už se vynořují ze zatáčky. Urychlené zapínám kameru aby z toho bylo alespoň něco a vtom u nás táta zastavuje a ptá se teda jak si to představuju. Kocourkov hadr :-D. Posílám teda oba dolu a chystám alespoň natáčecí úhel pro výjezd. Otáčejí a já nechápu jak je možné, že Čenda nechává jet tátu prvního. Tuhle chybu za chvíli poznává i Čendík, protože řidič CB jede jak odpoledne na koupačku k rybníku. Fazer za to teda zabírá a esíčko přede mnou už jede první. Veškerý efekt jízdy ale kameraman (já) kazí odzoomováním – ale to člověk pozná až doma v televizi... Celé grand finále průjezdu je ještě završeno vracečkou před kterou s brutálnim lupnutim řadí Čenda nechtěně za jedna.

Tak tohle se fakt nepovedlo. Je nejvyšší čas vyměnit si role a okusit trochu adrenalinu. Čenda se k nám vrací a ještě rozpinďouřenej z hereckého výkonu brzdí smykem. Předávám mu natáčecí zařízení spolu s amatérskými radami o nejlepším místě pro záběry. Chci aby bylo vidět, že jsem tu ve dvou a tak ukecávám do sedla i Páju. Sjíždíme dost velký kus a otáčíme. Je to tady. Vzrušení adrenalin... a v hlavě – neupadnout nepřehnat to...

Projíždí nějaký tranzit. Dávám mu opravdu hodně času odjet mi ze záběru a ještě než zase pojede nějaké další auto vyrážím. K první vracečce alpíka držím ve vyšších, nic méně pořád s velkou rezervou. Teď vyjedu na záběr, čeká mne esíčko a pak kousek rovinky a ostrá pravá. Jenže sakra co tady dělá ten tranzit?!!! Hm, do kopce jeli cyklisti a on je až do teď nemohl předjet tak se zrdžel. Z natáčení nebude nic... ledaže...

Dávám plnej, esíčko srovnávám a na jeho konci se nechám vynést do protisměru a předjíždím. Návrat zpátky do pruhu, podřazení a hup do pravé. Na videu asi žádnej tuzex, nic méně bych řekl, že je vidět, ze se s tim moc nemažu – když na to přijde ;-)

Všichni se sjíždíme kousek za dějištěm a přemítáme, jestli má smysl pokoušet se o takovéto výstupy. Sakryš blíží se náklaďák. Nemám rád když celou pauzu nikdo nejede a těsně před vyjetím kolona aut. Tomuto je ale ihned odpuštěno. Je to naložená cisterna a to, že je opravdu naložená je poznat na její rychlosti a zvuku vytočeného motoru. Když nás řidič vidí, začíná předvádět že pádluje a pak krčí rameny – to prostě víc nepojede... To je frajer :-D

Po pár kilometrech jsme před ním a jdeme tankovat. Tankování na téhle dovolené Čendovi moc nevychází. Na rozdíl ode mne a táty on vždy stojí ze strany stojanu, kde nefunguje karta. Co už. Přijíždí náš kamarád kamioňák – veslista a pádlista. Zajíždí k benzínce, tam 10 minut stojí a pak zase jede dál. Zajímavé.

Za městečkem Vars je stejnojmenný průsmyk. Má jen obyčejných 2 tisíce km. Jak nudné a nízké. Popravdě je dost hezký a jen machrujeme, že jsme zvyklí na jinčí... Za jeho vrcholem pauzujeme a vaříme naší oblíbenou krmi. Vitanní polévku s porcí instantních wietkong nudlí navíc a k tomu pravou francouzskou bagetku. Sedíme za potokem naproti vracečce kterou sklápí jedna motorka za druhou. Čenda tasí mobil a od té doby projíždí jen auta, maximálně jeden skůtr.

Jestliže jsme včera byli v nejvyšším průsmyku Evropy, dnes nás čeká místo ještě vyšší. Je to tím, že vlastní průsmyk je nižší, ale patří k němu výjezd na vyhlídku. Ano, jedná se o ryze Transalpí záležitost zapsanou do kapot posledního modelu XL700V – Cime la Bonette tyčící se 2802 m n. m. I tady je spousta cyklistů, kteří pokouší svůj kardiovaskulární systém. Nejúchvatnější je člověk na kole hned na začátku stoupání. Šlape do táhlého kopce a mává kolem sebe velkým bílým kapesníkem jak zběsilý. Jakmile se k němu přiblížíme, už chápeme – kolem něj je mračno much. Tak tohle mu opravdu nezávidíme. Není nad to pootočit plynem a frrrrr.

Přichází zatáčka za zatáčkou až sem z toho celý unavený. To je pak lepší zastavit a odpočinout si jinak by jsme si to snad zošklivili. Stoupáme dál a předjíždí nás dva motorkáři na VFR a nějaké Yamajce. Zkouším si jestli bych se za nima udržel a celkem se dá, jenže tím nechávám ostatní daleko za sebou a taky nemám ten pocit rezervy a jistoty. Přeci jen jedu ve dvou a mám zodpovědnost že.

Stromy tu už dávno nerostou a trochu přichládá. Čedna se prsí, že u jeho Nazran hadrů stačí zapínat a rozepínat větrací otvory a termoregulace je v poho. My si prostě oblíkáme mikiny, a jeggerovo drtiče mrazu když na to přijde...

Na jedné z vyhlídkových zastávek přesvědčuju Páju k procházce na blízký vrcholek. Pája nechce, já sem neoblomnej a výsledek je, že stejně nejde, jen je ještě na mne trochu nas... No nic, kulhavej Silver bere foťák a já jdu pózovat na kamenitou cestu. Kamení mne baví. Lidi v Karavanu se diví co tu nacvičuju ale já si to fakt vychutnávám. Teď chápu lidi motokonfery co sem jeli na cestovních endurech brázdit mimo asfalt. Turateší fotky jsou dokonány a tak můžem konečně dojet až na vrchol a vyfotit se u pomníku nejvyššího místa. Strašně tu fičí, ale pěšky to jde vyjít ještě o sto metrů na vyhlídku. Cesta se klikatí, potkáváme Čechy (to tady vlastně pořád), Pája fotí kytičky a jeden magor v sandálech se to snaží vyběhnout šturmem. Prohrabuje se a jen čekám, kdy shodí nějaký kámen který spadne až na auta dole. Vyhlídka je epesní a počet vrcholů okolo se nedá ani spočítat. Vidíme odtud co nás čeká za zatáčkové šíleství – tak na něj!

Kousek odtud je opuštěná vesnice. Lidi tu zastavují a prochází kamenné domy někdy už bez střech. Nevíme co je to za památku ale frčíme dál. Máme toho docela ještě hektar. Na jedné ze zastávek trháme divoce rostoucí levandule – doufám, že se nám taky podaří spatřit levandulová pole. U Auronu jsem chtěl podle mapy provézt zkratku na západ. Mám ale pochybnosti jestli je ve skutečnosti průjezdná. Stavíme a já se jdu zeptat do jednoho obchůdku. Beru sebou Aničku kdyby byla komunikační bariéra. Vcházím do hospody a potravin v jednom. Úplně tu na Vás dýchne atmosféra starofrancouského venkova. Podle předpokladu se tu s angličtinou neobejdu. Rukama nohama Aničkou ukazuju kam chci jet a pán pak chvíli francouzsky povídá něco...

Obdobně se děje venku u jiných Frantíků ve vysokých holínkách. Radíme se o teoretickém zpoždění a vyhrává varianta objet. Přeci jen Grand kaňon je daleko. Silnice D2205 je příjemná a hlavně rychlá. Prakticky pořád jedem čento. Mraky, které se tu objevují aby nahnali strach v klidu míjíme, když odbočujeme na D6202. Vlastní odbočení Anča radí až za pár km, ale já vidím, že to jde udělat rychleji. Rychleji to je po neuvěřitelně malé silničce... Zase se můžeme kochat sídly ze kterých čiší blízkost moře. Čendík si ale vybral malej baráček už před pár kilometry... Neni přece rozežranej.

Pelášíme na Castellane. Cestou stavíme na nákup a já volím parkování pěkně ve stínu hned u vchodu, kde jinak stojí jenom kola. Jo – už je zase pažák. U kol sedí typische Francouzska a už už chci vznést nějakou poznámku na to, že se xychtí, jako by měla něco proti tomu, že tu stojíme. Ještě že jsem držel ústa – je to Češka. Dáváme se do hovoru a přiznáváme, že jsme v ní naši krajanku nehádali. Banda šla nakupovat a já opět stojím u motorek a dloubu do navigace. Oslovuje mne nějaký Francouz a ptá se odkud kam jedeme atd. Ukazuju mu mapu na zádech a jen koukám, jak jsou tihle lidé milí a vstřícní. To nejsou ti erazmus studenti o kterých jsme slýchali ve Španělsku. Vlastně celá Francie je banda milých hodných lidí jezdících podle předpisů a ochotných kdykoli dát Vám přednost.

Musíme uhánět dál. Je po 18 hod a zbývá nám ještě 70 km cesty. V jednom městečku vidíme hrad, ke kterému vede kamenný most nad řekou. Ideální okamžik aby mi bylo připomenuto, že z toho dělám závod. No jo no, ale když chceme dojet do kaňonu a zítra si v něm dát volno tak se nedá nic dělat.

Silnice je stále rychlá a další pauzu dáváme až u jezera Castillon před městem Castellane. Projíždí tu člověk na postarším boxeru a Čenda ho „motorkářsky“ zdraví tak, že se dotyčný vrací a ptá se jestli vše OK. Pak ještě brzdíme a okoukáváme hráz. Rozhodně stojí za zastávku.

Jsme u kaňonu. Skály kolem nás působí lákavě, ale na kochání bude zítřek. Dnes musíme najít kemp, jehož pozici mám uloženou z netu. Kolem už jich pár bylo a popravdě – byly pěkně narvaný. To mi trochu nahání strach. Taky nějak nechápu kde je ten pravý kaňon - před pár lety jsme to jeli jihem a zdálo se mi, ze silnice na severu vede snad ještě výš nad propastí a teď jdeme jakoby vnitřkem. Pak ale stoupáme a nakonec kaňon definitivně opouštíme. Jsme u kempu. Zajíždím dovnitř a ve dvou při přejezdu škrtám o retardér nosičem. S tou výškou musim napřezrok něco udělat.

Kemp je skoro prázdný a tak vybíráme místo podle předpokládaného stínu. Zítra tu totiž stany budou celý den stát. Registrace bude až zítra, a to za parádní cenu, 44 Ojro dohromady pro všechny na 2 noci!!! Mám rád Francii.

Protože jsme si zvykli na luxus chlazení v potoce, nezbývá než si z nedalekého umyvadla ucpáním odtoku vytvořit studánku. Kapříci se zase chladí... Vaříme, popíjíme, hledáme správný neturecký a neposraný záchod, sprchujem se a střídáme u nabíjení mobilů, holicích strojků a kamery. Zítra se budeme jen flákat a na moto sedneme jen na několik kilometrů. Naše zadky a Páji záda už si o to říkají.

Kousek od nás jsou autařští Češi. Oboustranně není nálada se družit a tak dopíjíme vínka a jsem chrnět. Je tu krásně. Jediný kaz je dětský tábor, ale i ten nakonec zaspíme.

Tak jo, na rovinu přiznám, že nakonec stejně najedeme 70 km ale výletně, bez bagáže a v kraťasech ;-)

V recepci se ptám na výskyt kaňonu. Pěšky prý ne, radí dojet tam. Mám totiž informaci, že kousek odtud se dá půjčit šlapadlo a projet se kaňonem. Pája chce zas navštívit nějaké městečko. Uvidíme jaká bude realita. Ta je rudá. Respektive my jsme zjistili že jsme za ten pobyt na horském sluníčku zrudli a musíme se začít krémovat. Obzvláště vypečený je Čendík se svou rudou pěšinkou.

Vyrážíme od zamčených stanů pěkně nalehko v sandálech. Po pár kilometrech nacházíme to, proč tu jsme – úchvatné vyhlídky dolu do kaňonu. Stavíme sesedáme a fotíme snad každých 200 metrů. Já si pořád říkám, kde tu bude cedule, označující možnost svezení na vodných bicyglech. Jsem já to ale naivka. Při jedné kochací pauze se u nás objevila koza, kterou Čenda viděl vyskočit někomu z auta. Prý domácí mazlíček... Po pár metrech trusem potřísněného asfaltu se mi tato teorie zdá být poněkud nesprávná a definitivně ji vyvrací stádo koz rozesetých po strmých skalách. Dobrej pokus o zmatení greenhorne.

Je hrozné vedro a nikde to nevypadá na možnost procházky kterou by kulhavá noha zvládla. Vzhledem k tomu, že severní vyhlídka je okruh a přijíždíme do vesnice, která je za kempem, dohadujeme se, že tu natankujeme a vydáme se na západ k jezeru do kterého vtéká řeka z kaňonu. Plavky máme a tak něma problema. Zajížďkou pro benzín ještě zjišťujeme zajímavost vesnice a aby i Pája měla radost – odpo ji určitě půjdeme projít. Teď ale frčíme k vodě. Cestou vidíme první levandulové pole. No – políčko. Akorát k němu přijíždí starý pán. Sjíždíme serpentinami dolu a spatřujeme další a další výhledy. Jen tak v kraťasech tričkách a sandálech se nepouštíme do žádných větších akcí, protože máme představivost a tušíme, že by to bolelo.

Konečně přicházím na kloub šlapadlům. Tajemství odkrývají poslední zatáčky a výhled až na jezero. Tam si je totiž lze půjčit a projet se po řece do kaňonu. Takhle z výšky dohadujeme kam zajedeme na pláž. Pochopitelně čím dřív do ústí kaňonu, tím větší nával a fronta na šlapadla. Ta přelidněnost na vodě nás pak odrazuje od jakýchkoli choutek se svézt a raději volíme pláž o kus dál. Pěkně si mimo asfalt peláším a nacházím super plácek ve stínu pro motorky a na jakés trávě pro ručníky.

Hurá do vody!!! To zas byla blbost nechat si pantofle u ručníků. Jsou tu křemílci a ty se pěkně nevybíravým způsobem zarážejí do chodidel... Voda je ale parádní. Trochu studenější ale krásně osvěží. Při sušící pauze na břehu sledujeme, jak přijeli rodiče na dvou BMW GS a dětmi. Táta parkuje ženě její stroj, vybaluje dětem hračky a pak je tu všechny nechává a odjíždí.

Hodka a půl tady u vody je uznána za dostatečnou a tak sedáme na stroje a s pauzou u mostu přímo u ústí řeky z kaňonu, kde obdivujeme skokany do vody ze skal a pak nastupujem náš pětadvaceti km návrat. Kouzelný dědeček s levandulovým polem si tu mezitím otevřel obchůdek, což je geniální příležitost koupit domů suvenýry. No kouzelný... Kupujeme levandulový olejíček, mýdla a sáčky sušených levandulových květů... bereme toho moc... moc málo! Tuhle chybu si uvědomíme, až zjistíme, že nikde jinde už nebude příležitost. Aby nám to nebylo líto, tak se mě děda pokouší natáhnout jako východního němce. Vysvětluju mu, že ne 9 ale 7 ojro! Ale abych mu nekřivdil – je možné (a pravděpodobné), že se opravdu jenom spletl.

Zajíždíme do kempu, občerstvujeme se a jdeme do blízké vesnice. Čendík konečně uznává že to mé játro (něčemu tak velkému odmítá říkat ledvinka) má něco do sebe, protože jsem schopen do něj nacpat veškeré doklady a cennosti včetně malého foťáku a navigace a spoustu dalších užitečných věcí.

Vesnička je opravdu klasická francouzská a my si užíváme pomalé chození jejími uličkami, návštěvu obchůdků, kde nejde ani o to něco koupit, spíš se jen kocháme jako by jsme byli v muzeu. Na jednom náměstíčku je studánka. Tankujeme do lahví a rozhodujeme se, že by stálo za to, dojít si někam na jídlo. Jen tak něco zkusit. Vesnička je to opravdu malá a tak jediné místo kde vaří je zároveň obchůdek, kde jsme kupovali pohlednice. Paní nám vysvětluje že dělá sladké nebo slané palačinky. Každý teda objednává nějakou jinou slanou a výsledek je, minimálně zajímavý. Jedinej jsem se nenajedl ale zato jsem měl v té své plátky uzené kachny.

Čenda vypisuje pohledy, které na náměstí prostrčením do díry ve zdi pošty posléze odesílá. U benzínky, kde jsme tankovali je obchod a tak nakupujeme vínečko a piviště. Možná že teď vypadáme jako notoři, ale vychází to na jedno pivo a dva malé hrnečky vína na osobu za celý večer. Navíc víno i pivo je pokaždé jiné značky, takže se vlastně jenom jedná o degustaci... něco jako když se k tomu pokoušíme koupit nějaký zajímavý sýr ;-).

Protože na rozdíl od velké bomby k vařiči Var, ubývá v malé plyn o poznání rychleji, poohlížím se po nějaké zdejší produkce. Je tu Coleman ale nechci nic kupovat, dokud si nevyzkouším závit (sem ještě nikdy nezkoušel jiný než Var). Stavíme se tu ještě ráno.

Večer probíhá klasicky a v pohodě. Jen Čenda zkoumá spojku, protože se mu zdá, že nevypíná jak by měla. Mehánik to pak jede projet a zdá se že přišponování lanka byl ten správný lék proti ranám při řazení. Je podvečer a tak si rovnou bere foťák na lov správně nasvíceného kaňonu. Prý nakonec nic moc, protože svítilo přesně proti němu. Protože chceme zítra bydlet u moře, vymýšlíme variantu cesty. Kaňon máme ze severu už objetý a tak navrhuju ještě jižní cestu a pak se vydat na jih.

Uvidíme ale ještě levandulová pole, která měla být na západ od nás?
Pojede se vnitrozemím zase tak hustým provozem jako minule?
Bude uprostřed sezóny o víkendu volný kemp u moře?
Začne Čenda konečně chodit normálně?

Odpovědi na tyto otázky se dozvíte zítra!

Jak my, tak i čeští vedle stanující balíme a odjíždíme. V shopu je potvrzena teorie o Colemanní zaměnitelnosti za bombu Var a pak už nezbývá než zkusit pár amatérských záběrů průjezdu kaňonem. Pouštím ostatní před sebe a zjišťuju, že Lejzr má takovou brzdnou sílu motoru, že brzdy skoro nepoužívá. Já se svym nákladem a ve dvou musim hladit kotouče pístkama o poznání častěji. Objíždíme kaňon a já se snažím rozvzpomenout na tuhle cestu z minula. Jen pár střípků. Například to, že tu byla tak rozbitá silnice, že jsem přemítal o cestovním enduru... no a teď je tu hlaďoučký nový asfalt. Už nás ani moc nebaví stavět, protože po Alpách a včerejším kochání tady, to už není nic moc nového. Zpestření je jen bungee jumping, kdy skočíte, pak vás spustí až dolu, tam vás někdo otočí hlavou nahoru a zase vytáhnou nahoru, kde přichází vrcholná fáze, neboť vyškrábat se na most očividně dává každému zabrat... Nikdo z nás se ke skoku nemá a tak zase dál.

Ještě před klesáním k jezeru, kousek nad městečkem Aiguines si Pája všímá modrých polí na horizontu severně od jezera. Stavím na vaření a rozhodování jak dál. Jsme docela vysoko nad mořem a je možné, že právě proto tu ještě kvetou levandule. Za chvíli sjedeme dolu a už žádné nemusíme vidět. Před lety jsme v místech, která nás čekají žádné skutečně neviděli, ale to také mohlo být způsobeno tím, že ještě nekvetly a my to nepoznaly... možná. Zajížďka je všeho všudy 25 km a to je poměrně málo na to, abychom úmyslně minuli něco, co já považuju za NUTNÉ vidět. Je rozhodnuto – hurá na levandule.

Paráda mít navigaci. Kouknu do její mapy, prstem kliknu na pravděpodobnou silnici u pole a už nás žene do těch míst. Pravda jednou to je zbytečně zkratkou po mini-silničce u které si dělám srandu, že dál je to tím brodem támhle... Okamžitě ale vjíždíme na hlavní a po pár serpentýnách ala alpské stoupání jsme tu. Modrofialová pole kolem nás... Člověk nemusí být blázen do kytiček aby byl z tohohle nadšenej. Pobíháme tu fotíme a pózujeme. Některá pole jsou už sklizená ale pořád je tu dost na rozhlížení.

Je hic a já mám otevřenou helmu a jedu jen s brýlemi na xychtě. Kdo by u tolika kvítků čekal sviňu včelu. Dostávám přímý zásah do levé tváře. Okamžitě včelu s rukavicí odhazuju ale žihadlo stihla. Naštěstí máme po ruce fenistil od „tchýňky“ a tak pálivý levanulový bodanec dík včasnému zákroku nijak nenatéká. Zavírám celou čelist helmy i s plexi a je to tu jak na střelnici – rána včelou do helmy jedna za druhou. Tak na tohle pozor vážení...

Pokračujeme k moři co nejrychleji k jihu na Toulon. Občas je silnice neuvěřitelná přímka a dá se docela pelášit. Projíždíme městečky a vesnicemi a ve spoustě z nich se jinak poměrně široká silnice zužuje natolik, že je zde semafory kyvadlově řízený provoz. Vlastní umístění světel je zde někdy podivné a nemít motorku, nedovedu si představit jak se protáhneme kolem v protisměru na červenou stojících aut. Klasické francouzské stavby nás nadchnuly natolik, že se domlouváme, že příští tak krásné městečko jako bylo to poslední projedeme s kamerou. Samozřejmě že od té doby už jen nuda, nuda – šeď, šeď.

To jsme jen kousek západně od míst, kudy jsme jeli v roce 05 od moře ke kaňonu. Tenkrát tu ale byl poměrně nechutný provoz. Možná je to tím, že byl čtvrtek, zatímco dnes je sobota, ale stejně si říkáme – kde ti všichni Francouzi jsou? Města liduprázdná, silnice volné... Dáváme pauzu na prvním stinném plácku. Odsvlíkáme, popíjíme (vodu nebo „multi“) a ptáme se táty, jak dlouho ještě poveze ten igelit pod stany, který krom první noci už nepoužíváme a akorát mu hyzdí batožinu. Táta podléhá našim argumentům a „vyprazdňuje se“ v nedalekém kontejneru.

Cesta ubíhá fádně a nezajímavě. Průběžně ťukám do Aničky, hledám benzínku a sleduju za jak dlouho uvidíme moře. Čendík oceňuje mé vůdčí schopnosti. Nejprve říkám, že to je ještě 40 km, pak se opravuju, že to byla jen sranda – moře uvidíme už za 20 km. Nakonec to je ale přes 30. Je to způsobeno tím, že Garmin má zakresleno moře i v místech, kde je jen neobydlitelné rákosí. Přes to je ale sranda hrát si s nadějí a radostí ostatních tím, že jim říkáte horší a pak lepší zprávy :-D.

Těch 10 km navíc je mi odpuštěno ihned, jakmile výprava poprvé zahlédne moře. „Jó to neni žádnej tálinskej rybník“ Dodává táta. I já, „zkušený“ harcovník pociťuji onen hřejivý pocit u srdce (a lehké brnění v rukou). Pauzujeme jakmile je příležitost ulovit foto. Je parádních třičtvrtě na 5 a do kempu to máme jen cca 40 km a to většinu pěkně po pobřeží. Provoz značně houstne ale jet se dá. Potkáváme mini jeepy z filmů o četnících v různých úpravách a také pár fungl nových Yamah Tenéré. Trochu bojuju s navigací. Ne se směrem kam jet ale s jinak super vlastností automatického zoomu když jedete pod 60. Při normální jízdě je to v pohodě, ale v alpských serpentýnách sem musel ručně oddálit, protože jsem je jel pomalu a anča přibližovala tak, že nebylo vidět jaké zatáčky přijdou. To pak ve městě znamená, že nevim kde odbočit. Když pak jste zvyklí „číst“ zatáčky při určitém zoomu a rozhodíte si to, tak může některá překvapit.

Vidím špár a tak objíždíme kruhák a zajíždíme k tomuto unikátu. Proč unikát? Obchod je totiž velmi netypický tím, že je z poloviny otevřený a díky tomu krásně od motorek sleduju jestli se nakupovači neflákaji a vybírají ovoce obzvláště dobře uzrálé a šťavnaté. Ještě pár kilometrů maličkou zatáčkovitou silničkou, (kterou jsem chválil v roce 05, že taková okreska a přitom luxus asfalt) a blížíme se perfektnímu kepu Eucalyptus.

Odbočku málem přejíždím a otáčením tu vytvářím docela blbou dopravní situaci, kterou však pohodoví Frantíci akceptují bez klasického českého vytroubení. Kousek silnice, pak prašná cesta a už jsme u domu kde je kancelář. Zatímco se zbytek výpravy prokousává prachem který jsem za sebou nechal, jdu s Pájou do recepce zjistit jak se to má s ubytováním. Dotaz „Máte rezervaci?“ je jednoznačným znamením nejhoršího. Sobota v plné sezóně :-(.

Je mi líto, že nebudeme v té „botanické zahradě“ a přemítám, jaká je šance najít někde kolem něco volného... ale musíme to zkusit. Vracíme se na hlavní a zkoušíme nejbližší odbočku k moři. Je tu jakés parkoviště a asi i kemp, jenže nemůžeme najít žádnou kancelář. Čenda chce jet k něčemu poblíž hlavní silnice, ale mne Pája ukecává zkusit se tu poohlédnout a poptat. Dobře dělá, protože greenhorn nachází prd, zatímco my se dovídáme, že za chvíli přijde majitel. Ten nám ukazuje kde můžeme zakempovat a počítá cenu. Já ho při tom kontroluju, protože by nás chtěl oškubat jak kavky. I upravená cena je ale komplet 60 ojro a to je dost ranec :-P. No už co už.

Stavíme stany na čemsi připomínajícím slepičí dvorek. Prostě prašná hlína. Trošku si posteskneme nad zahozeným igelitem, ale neni čas ztrácet čas. Vzhledem k již postaveným stanům dělíme plácky pro ty naše tak, aby táta chrápal Čendovi do ucha a my si odděleně mohli třeba i... prostě být zvlášť. Jde se k voděééé!!!!

Plavčíme ve slaný (konečně), obdivujeme jachty, a máme hlad. Jde se vařit, pít pivko a pocucávat vínko – no klasika. Táta je znaven a jde spát, my se ale chceme poohlédnout po okolí. Při hudbě z nedalekého baru se procházíme po pláži a dohadujeme se jestli je to CD nebo živá hudba. Zdá se že fakt někdo zpívá a tak se jdem podívat blíž. No jdeme – já a Pája tam dotančíme v rytmu tanga (jen růže v ústech schází), zatímco Čenda bojuje se sypkým podkladem a belhaje uvažuje jestli je lepší jít v teniskách nebo bez nich. U baru mezi tím osmahlý padesátník – kulturista v bílém triku hraje na klávesy a dává jednu libovku za druhou. Nebudeme tu sedět na prázdno a tak kupujeme každý Magnum.

Obdivujeme produkci a pak postarší páry které se pokouší o tanec. Nářez je, když přijde zřejmě animátor zdejšího kempu (něco jako Patrik z Hříšňáku – akorát že černoch) a na vybranou skladbu předtancovává bandě slečen, žen a důchodkyň. Na nich je vidět že sestavu už někdy trénovali a zároveň je úžasné porovnávat originál „Swejzího“ s jeho školačkama. Tu se ukazuje, že ty nejvíc chtiví tance by raději měli sedět a maximálně podupávat nohou. Mám trošku chutě jít se předvést, ale jsem nějak měkký prso a zůstávám jen u kritizování ostatních. Budu se vymlouvat na to, že Páje se nechtělo.

Jdeme spát na náš slepičí dvorek. S Čendou domlouváme akci východ slunce. OK ale vzbuď mne.

Čenda cvičně vykukoval ze stanu snad od 4. K tomu ho v noci budily zvuky souložícího páru. Ale to jsme nebyli my! :-D V půl 6 už ale vyrážíme. Přeci už to musí propuknout co nevidět. Pája ani nevnímá, že odcházím. Ženiálnost samonafukovaček je na kvalitním spánku prokazatelně vidět. Jdem k vodě. Obcházíme pláž a odhadujeme odkud bude vidět východ nejlíp. Z jednoho baru ještě teď zní tuc, tuc, tuc... Sedíme u vody a čekáme.

Probíráme problematiku pařby až do rána a v tom z baru vychází dvě slečny, které se evidentně potřebují vyvětrat. Já nemám chuť a Čendík dar cizí řeči, tak jen z povzdálí sledujeme jak se jedna ze slečen blíží k vodě a tam si v šatech usedá do vln. Asi jsme moc nedávali pozor ale ani jeden z nás nechápeme kde se jí vzaly v ruce kalhotky. Asi už z baru ;-).

V 6:13 to začíná. Parádní fotky lezoucího slunce z vody.

Zalézáme zpátky do stanů a Čenda má nařízeno rovnou začít balit, aby jsem zase nevyjížděli v 11. Sám tomu nemohu věřit, ale vyrážíme před půl 9! Zatím popojíždíme jen do St-Tropez udělat fotečky četnické stanice a přístavu. Dostat se ke stanici vyžaduje docela složitý manévr který si zjednodušuju 10 m protisměrem. Ostatní mne následují ale nelíbí se jim to. No co. Někde jsem slyšel, že by tu snad mělo v budoucnu vzniknout muzeum. Zatím se ale lze jen vyfotit u dveří budovy, jak právě provádíme my. Dovídáme se, že tu mají ve městě nějaký Funesovo filmový festival nebo tak něco.

Sedáme na stroje a já chci opakovat obdobný přestupek jakým jsme se dostali sem. Čenda poukazuje na jednosměrku a to mne řekněme trošilinku vyvádí z klidu a tak se teda podle značek vydávám s trochou více plynu než by bylo záhodno a předvádím se svým kombajnem „lehké“ wheelie... K mému překvapení se celá budova dá objet proti směru hodinových ručiček bez porušení předpisů. Jsem člověk který je ochoten připustit chybu. Jenže teď jsem svým chováním podráždil Páju, a tak mne čeká nejen uznání Čendovy teorie, ale ještě dolejzání za Pájou. Někdy to neni jednoduchý. V přístavu parkuju u jachet na foto tam, kde se nesmí a tím na sebe svaluju hněv i posledního člena výpravy – táty. Posílám je... tam kde se parkovat může a jdeme fotit. Příště si raději přispíme, takhle jsme jen všichni nervózní. Čendův flegmatismus spolu s mými omluvami ale rychle hasí zárodky všech nepokojů a už si zase začínáme užívat dne.

Obdivujeme úchvatné jachty, LCD televize a postele na nich, stejně jako kavárny natočené všemi místy k sezení směrem k vodě a připadáme si hodně, hodně moc chudě. Pinglové vynáší ze zakotvených lodí přenosky a pytle plné prázdných lahví. Jó tady to žije.

Vyrážíme po pobřeží směrem do Itálie. Provoz se pomalu začíná probouzet, ale ještě to celkem jde. Zastavujeme na kafe. Táta vaří, zatímco já jdu s Pájou na sběr kamínků na břeh. Když v tom, kde se vzal tu se vzal Čech na chopperovi. Jede někde kdesi z dálky ze Španěl a údajně se (úmyslně) nachomýtl i u běhu býků v Pamploně. Obdarováváme ho kávou a střídáme se u něj v povídání. Je takovej svéráznej. Loučíme se a necháváme ho jet napřed.

Přichází mraky. Je ale pořád teplo a tak ani moc nepřioblíkáme. Když jsem před několika dny kritizoval Anču za zoom ve městě, dnes se to právě projevilo. Mrholí, je mokro a já kvůli tomu, že si s Ančou pořád hraju neodhadl vzdálenost a prudkost zatáčky. Vůbec nic by se nestalo, kdyby ovšem nebylo mokro a přímo v zatáčce přechod. Narychlo dobržďuju, brzdu zase pouštím a snažím se co nejméně klopit a při tom se vejít do zatáčky. Vtom nám ustřeluje přední kolo po bílé přechodové čáře. Než bych nastavil nohu tak se zas mitas na asfaltu okamžitě chytla a až na zavlnění motorky a vyděšení osádky i ostatních z naší grupy se nic nestalo. Pokračujem připosranym tempem a všemu bílému se raději pečlivě vyhýbáme.

Dešťová sprška byla krátká a více méně osvěžující. Co už ale osvěžující neni, to je provoz. Jestliže jsme se cestou od kaňonu divili, kde jsou všichni Francouzi, teď už víme odpověď. U moře. Provoz je uplně brutální a i když občas jedu stylem „čára neni zeď“ a „motorka se tam vejde“, moc to nepomáhá. Množství aut na silnici je rovno „n“, kdy „n“ se limitně blíží nekonečnu...

Zastavujeme v jedné rušné ulici u chodníku a diskutujeme variantu objížďky. Takhle by jsme se upekli na motorkách za živa. Nacházím silničku, která vede poblíž dálnice. To je výhoda, protože na ni případně budeme moct najet. Poťukám Aničku a tadá, už frčíme z těch nechutných kolon pryč. Provoz neuvěřitelně opadá. Najednou jsme široko daleko sami. Luxusně vilovou čtvrtí vyjíždíme na klikatou silničku. Tady krom cyklistů potkáváme sebevrahy na supersportech co sem evidentně chodí trénovat. Zatáčky jsou většinou za skálu, ale to těmhle týpkům nevadí a jdou na koleno, ať už je čeká za rohem cokoli.

Stoupáme do malého průsmyku a v jeho vrcholu pak brzdíme na plácku u silnice, kde ve stínu olivovníků vaříme oběd. Čenda fotí velké mravence a sarančata. Také se pokouší vyfotit nějakou akčně projíždějící motorku, ale je to asi jako v Alpách. Zrovna když je nachystanej, jezdí jen auta a skútry. Kousek od nás zastavila Felda s českou značkou. Probíráme s osádkou jejich cestovatelské záměry a ještě než dojíme a usedneme k další cestě, přijíždí česká Fábka. Jezdí Češi na dovolenou taky jinam?

Jak se blížíme Cannes je jasné, že musíme na dálnici. Městy by to bylo na dlouho a tak na ní zůstáváme až do přejetí Nice. Tady sjíždíme za účelem navštívení Monaka. Stejně jako posledně se nám ale kazí počasí a tak do přístavu sjíždíme za mírného poprchávání. Město je úchvatné a je škoda, že to nenatáčíme. Dole na parkovišti se radíme jak dál a Čenda se chce vrátit nahoru a nafotit z nějaké ulice výhled. Jsem lehce nervous, ale dobře vím, že na tom něco je a tak vzhledem k zlepšení počasí berem i kameru jedem. Míjíme Ferrari, ve kterých Vás zde za nějaké ojro povozí a noříme se do města plného aut a také báječných domů různých stylů.

Najít tu místo pro tři naložené motorky neni legrace. Daří se až u silnice, která je zároveň obchvat Monaka pro náklaďáky. Ten výhled ale stojí za to. Nevím jestli má cenu to nějak popisovat – tady za sebe mluví fotky. Nebudu už dál vzpomínat jak to bylo „tenkrát“, ať nejsem nudnej jako Viki Cabadaj po 25 letech, nic méně v místech kam teď přijíždíme jsem měl minule SV na servisu... To už je zapomenuto a na zastávce u moře všem oznamuju, že tímto se loučíme s Francií a hned za tunelem je Itálie.

Tato informace je silnou čarou přes Čendovo (nám utajené) plány. Myslel si že snad Francií pojedeme ještě 3 dny nebo co a tak odkládal nákup lahve luxusního francouzského vína tak dlouho až Itálie... Nikomu se kvůli greenhornovo neznalosti zeměpisu vracet nechce a konejšíme ho tím, že v Itálii třeba v marketech něco bude.

Provoz v Itálii je kapitola sama pro sebe. Jestliže Francouzi jsou ohleduplní a umírnění, tak tady čára neni zeď a motorka se tam vejde (a skútr se tam vždycky narve). Přizpůsobuju se tomuto pravidlu natolik, že předjíždím i když proti něco jede a neni to náklaďák. Specielně pokud se jedná o nějaký z klasických APE (3 kolové autíčko s korbou) , ty ani nevnímám a i když jedou proti tak předjíždím – konec konců místa mají ve svém pruhu nadbytek. Funguje to ale jen za předpokladu, že toto vozítko neřídí děda který je nacpaný u středové čáry a nekouká před sebe. Vyjíždím do protisměru a Ape proti mně. Pořád si říkám že neni blbej a uhne... pořád si říkám že přece uhne. Sakra! Na poslední chvíli se těsnám do svého pruhu a vyděšený stařeček podniká úhybný manévr... No to byla ale situace :-D

Je po čtvrté a docela uvažujeme o bivaku, ať se ještě dnes vykoupeme. U města San Remo naposledy odpočíváme a zatímco já s Pájou fotíme květ agáve (Agave americana) který údajně rostlina vytvoří jednou za svůj život a to na jeho konci, Čendík vzpomíná na:

„tu písničku“.
„Jakou zase?“
„Vždyť o tom se zpívá“

Táta se přidává do konzervace a tvrdí, že o tom ví, protože za socíku tu byly hudební festivaly. Teprve po době mi dochází, že Čenda myslí přezpívanou pjesničku Ricci E Poveri od Petry Janů, Šípa a Uhlíře:

„Ó ženy, ženy
to jste nás nachytaly
jste půvabné
a jste na Italy
....
Trápí mě tréma
jsem toho ještě plná
hity San Rema
zasáhla česká vlna...”

No nebudu to sem psát celé ;-)

Ani se nenadáme a je tu první kemp. Zajíždím k němu a jdu se ptát na ceník a hlavně teda jestli se vejdeme. Jedna noc 50 euro pro všechny dohromady. No tak je to alespoň méně než na slepičim dvorku včera. Podle plánku vyrážím k místu nocležiště. Výhoda přelidněného kempu je v tom, že mne Čenda ani táta nemají šanci mluvit do místa stavby stanů. Jsme odkázáni do rohu kempu kousek od hřiště na vydlážděný plácek mezi karavan a jeden stan s motorkama. Vlastní motorky našich Švédských kolegů jsou Ducati 750 a starý Goldwing se sajdkárou. Naše místo je pevně dáno a tak táta brblá alespoň na adresu bajkerů, protože kdo ví co je to za lidi a Čendu zase bude jisto jistě tvrdá podlaha tlačit.

Ignoruju je a řídím rozmístění tak, aby byli všechny stany natočeny vchodem k sobě a motorky se dali svázat dohromady (CB a FZS) a nebo ke stromu (PřesAlp).

Nemáme nakoupeno, ale do města vyrazíme až po plavčení. Bereme nejnutnější věci a hrnem se k vodě. Pláž je uměle dosypaná písečkem, ale samotný vstup do moře se koná přes obrovské balvany. Nemám s tím problém až na to, že prostě nechci být první. Namočeni k pasu sedíme na velkém šutru a necháváme do sebe bušit vlny. Je to divný pocit když nechcete šlápnout na další kámen pod vodou jehož přesný povrch nelze rozpoznat. Konečně se vrháme do vln a vyhýbáme se tak jakému-koli kontaktu s čímkoli.

Tato lehká překážka (z mého pohledu je horší představa až tam dál ve vodě) se stala nepřekonatelnou pro Páju. Po dlouhém přesvědčování pomohlo až to, že viděla maličkou holčičku která to zvládla. Sotva však plaveme ve vodě, už zase Pája stresuje, že přes to musí ještě jednou až poleze na břeh. Nechci jí trápit a tak pomáhám i s tímto úkonem. Čendík si mezi tím doběhl pro plavecké brýle a jal se potápět. Nejzáslužnější na této činnosti bylo naše pobavení když lezl zpátky na břeh. Vlny se totiž lezce zvedly a tak s sebou greenohorn pěkně několikrát plácnul o ohromný balvan. Všichni na břehu jsme se notně nasmáli.

Osušeni a převlečeni se vydáváme městu vstříc. Náš výlet ale netrvá dlouho. Přicházíme k marketu a tak se jde raději na nákup. Když už máme plné ruce všemožných pochoutek které rozhodně musíme vyzkoušet, je zase třeba donést to do kempu. Kilometr k shopu a druhý zpět jsou nakonec uznány za dostatečně procházkové a do města už nikdo nechce. Naopak nás chytla mlsná a zarezervovali jsme si místa v pizzerii. Máme to na devátou – tak co teď tu hodinu? Berem hrnéčky a vínka a jdem se kochat na pláž. Ta je včetně lehátek opuštěná a tak nás nikdo neruší v rozjímání. Jemně perlivé a poměrně sladké Fragolino dotváří atmosféru šumu moře a nekonečnému obzoru. Nebýt hladu, skoro se nám odtud ani nechce.

Čendík pomlouval svého kamaráda který byl na dovolené v Řecku a nedal si tam nějaké typické jídlo – jen pizzu. Teď jsme ale v zemi, která nám toto dovoluje. A věřte – moc dobře vědi jak na to. U našich stanů to mezitím ožilo. Z motorkářů se vyklubal starší pár s dvěma holčičkama – dvojčatama. Jen nám pořád nebylo jasné, jestli jsou to vnoučata nebo přímo děti a pak taky kdo kterou moto řídí. Pani mi totiž neseděla ani na ultrasportovní ducati, ani na ohromný koráb goldwing. Jak se ale říká, líná huba... a nic nevíme.

Večer se ještě procházíme po kempu a posloucháme kempovou hudební produkci. Jóó to je San Remo.

A protože motorkáři vedle nás vyvrátili tátovy pochyby při našem ubytování, nebylo by mi učiněno za dost, kdyby i Čendík hned ráno nepřiznal, že na těch dlažkách se ve skutečnosti spalo úplně parádně. Začíná hezký den ;-)

Představa, že ale vyjedem dnes nějak brzy by byla mylná. Nakonec jsme rádi, když po vyřízení formalit vyrážíme ve třičtvrtě na 10. Co to v Itálii uprostřed léta v pondělí na silničce u moře může asi znamenat? Zácpy a šílenej hic.

Koncem města to vzdávám a zajíždím do jedné z bočních ulic. Takhle se dál prostě nedá. Svlékáme se, přezouváme a já se snažím všechno nabalit na motorku. Protože mám vůli a dobrá vůle dělá nejen přátele, tak se daří a můžeme pěkně v trikách, kraťasech a sandálech pokračovat. V již mnohem menším provozu jedeme asi dvě hodiny. Pak se konečně naskýtá místo na parkování - za českým karavanem (jakým jiným že) – hned u pláže. Převlékáme se a hledáme schody. Je to dobře 100 metrů zacházka ale no už co už. Písek až do vody znamená, že si vodu užijeme pěkně všichni a poměrně velké vlny jsou jen bonus navíc. Člověk by tu vydržel snad ... no hodinu, taky se musíme někam hnout.

Vedro nepřestává, ale provoz je chvílema poměrně pohodovej. To však neplatí pro Savonu, kde nebýt nového tunelu tak asi vydechneme. Za tímto městem už začínáme hledat kemp. Kupodivu jich tu u moře zrovna moc neni. První, který po dlouhé době potkáváme by byl pro všechny za kilo a motorky na parkovišti a stany někde v kopci jinde. To teda ne...

Cestou dál míjíme velký market. Dáváme ještě jednou kruháč a frčíme na nákup. Jako vždy jsem u motorek, protože jedinej dokážu čas u nich smysluplně využít dloubáním do navigace a hraním si s mapou. Ostatním (a především Páje) je to ale líto, a tak mne mermo mocí střídají, za což se odvděčuju nákupem zmrzliny . Je úplně úžasná. Taloši se vyznaj.

Nacházíme další kemp přímo u moře, ale vychází to na 80 Euro celkem. Jak je tohle možné? Ve Francii se nám 60 zdálo přemrštěný. Recepční to vysvětluje tím, že F kempy jsou státem dotované. No nic – bereme to. Ještě se ujišťuju, že železnice mezi mořem a kempem neni překážkou v koupeli. A bereme to.

Jestliže jsme předevčírem spali na slepičím dvorku, nevím jak to nazvat dnes. Vyfasovali jsme úplně odlehlý kout kde byl jen jeden velký stan a pak už nic. Nemá smysl psát, tátovy odhady na charakteru lidí, kteří v tom velkém stanu přebývají (opět aniž by kohokoli z nich viděl). Za zmínku stojí jen protažený obličej Čendy nad kamenitou zemí... jo to včera na dlažbě, to se to spalo.

Balíme se a spolu se speciálními čipy, které nás propouští turniketem jdeme k vodě. Jsou ultra super bezva vlny. Jedna s Váma praští a než se zvednete, už je tu druhá. Takhle jsem neřádil ani nepamatuju. Čendík je tak rozpinďouřenej, že zapoměl jak je marod. Vidět ho tak pan doktor. Pája se prochází po pláži a sbírá překrásné kameny, které ale musíme protřídit, jinak by jsem to neuvezli. Když vylézáme z vody, jsme úplně vysíleni a zesláblí. Mám strašný hlad a za kousek čokolády bych vraždil. Naštěstí nalézáme alespoň vysokohorská cukrlata. Že už toho s námi ale projeli. Ta trocha sladkého mne zabavuje alespoň než bude večeře.

Sytí a napití (klasické pivko a vínečko) si procházíme kemp. Není to nic moc a žádné město poblíž. Tady bych se asi unudil, zůstat víc než den, dva. Opravdu zajímavé je snad jen jedno kempovací místo, které je evidentně štamgastů, protože jej z několika částí tvoří rostliny kterými časem zarostlo.

I na kamení se dalo celkem vyspat (blahoslavena buď samonafukovačko) a tak protože odhlášení z kempu je třeba učinit do 13 hodin, máme dost času ještě jít do vody a řádně tak využít oněch zaplacených 80 E. Hladina je klidná a nudná. Čenda bere brýle a já si konečně poslední koupání u moře vzpomněl, že sebou vezeme dárek od švagra a sestry – pro Páju. Máme nafukovací kruh. Původně to byl jen žert jako že pod zadek, nic méně teď konečně najde uplatnění. Člověk si vždycky najde něco na hraní. Po chvíli smlouvání měním kruh za brýle a tak si mohu vyzkoušet podmořský život. Trapně přiznávám, že je to mé poprvé (když nepočítám pokusy v 8mi letech na zakaleném rybníku) co se nořím pod hladinu.

Slaná voda je sviňa a nadnáší víc než je potápěči pro klidné pozorování záhodno. Naštěstí je tu spousta kamenů a stačí se jich chytit a čekat. Během pár vteřin jsou tu malé rybičky. Naštěstí během pár – takže i přes mou chabou výdrž na nádech z toho něco mám. Chápu že tomuhle lidi propadnou. Je to paráda. Chci víc! Plíce nechtěji.

Čas pokročil a po válení se na sluníčku jdeme balit. Formality trochu trvaji a tak jsem rád, že jsme to nenechali na poslední chvíli. Tak tedy na sever.

No spíše na severovýchod a ještě přesněji nejdřív asi 40 kilometrů na východ no ale každopádně pa pa moříčko! Najíždíme na dálniční obchvat Janova. Ten je jednou stranou fajn, protože je rychlej a druhou stranou na prd, protože je rychlej. Totiž on je na něm celkem provoz a chvílema náš dálniční směr obsahuje jen dva pruhy a pak asi půl metru na každou stranu a zeď. To vše i v zatáčkách, což nepůsobí příliš dobře.

Jsem rád, že sjíždíme a pak se vydáváme zpočátku sice nudným krajem města ale posléze lesy se zakroucenou silničkou pryč. Při první příležitosti nabíráme studánkovou vodu a obdivujeme naloženou tříkolku – náklaďáček jak si to po zastávce za stejným účelem jako my šine krokem vzhůru na kopec. Jestli při tom neztratí ty naplněné PET-ky ze střechy to bych se divil.

Silnice je jedna zatáčka. Měl bych říct – jé to je bezva, ale problém je v tom, že jsou zarostlé meze a hlavně tu nejsou vyznačeny jednotlivé pruhy a tak raději jedeme pomalu a opatrně. Je to únavný. Taky se mi chce strašně spát – čí to byl vlastně nápad ráno plavat? Jsem stahanej jako včera když jsem vylezl z vody. Poslední vysokohorská cukrlata zachraňují co se dá.

Všechno jídlo (chleba a ovoce) jsme snědli a tak je třeba poohlédnout se po obchodu. Zajíždím do prvního městečka u kterého je reklama na obchod. Polední přestávka. No to je ale pruda. I větší obchoďáky cestou dál jsou zrovna zavřené. Jeden má příjem zboží a druhý nejede celé pondělí. Pokračujeme s tím, že se zastaví až u marketu v některém z velkých měst, které nás čekají. To už jsme v nížině nějakých 60 metrů nad mořem. Na obchvatu Piacenzy vidím vpravo velký hypermarket. Trochou oklik se k němu dostáváme a objíždíme ho tak, abych čekal ve stínu. Jo jo zase já čekám a hraju si s Aničkou. Dal jsem si alespoň podmínku nákupu jogurtu. Vždycky si na dovolené krom sýru salámu vína a piva dám rád jogurt. I ten je totiž pro každou zem typicky odlišný.

Objíždíme Cremonu a blížíme se našemu dnešnímu cíli – jezeru Garda. Cestou dáváme pauzy a během nich vynikající šťavnaté broskve. Jedna ze zastávek je opravdu vydařená. Vidím odbočku a tak tam zajíždím. Silnička je ale celkem úzká a tak pokračujem až ke konci kde už ale stojí statek. Mně to nevadí, jen táta trochu remcá. Než ale sesedneme z motorek slyšíme zaštěkat psa. A dalšího a dalšího. Celá smečka psů štěká a blíží se k nám. Nevěřícně koukáme co se to vyřítí. Naštěstí pro nás to nebyli až takoví trhači a tak bez újmy na zdraví odjíždíme. No jen poodjíždíme – ten stín stromů je parádní a taky kukuřice skýtá dámské WC. Když jde Pája z pole na silnici uvědomujeme si ten šílený rozdíl. Škoda že jsem to nevyfotil - silnice je asi o 2 metry nad úrovní pole a tak nám to dosud ani nepřišlo – kukuřice je minimálně dvakrát větší než Pája.

Jezero di Garda mám objeté zprava i zleva. Při průzkumu mapy se zdá že snáz najdeme divoké spaní na západ od něj. Přijíždíme do Lonata kde je stejně jako vždy doprava hustá tak že by se dala krájet a možná ještě dál...

Jako obvykle jsme utahaný a bolej nás zadky. Kolem je spousta upoutávek na kempy, ale už jsme se přeci rozhodli. Popravdě – nechce se mi bloudit a hledat. No ale co už. Na nejzápadnějším výběžku jezera se od něj tunelem odpoutáváme a jedeme za bodem, který jsem mýrnyx týrnyx ťuknul do mapy. Už jsme u odbočky z hlavní. Stoupáme v brutálním úhlu krkolomnýma serpentýnama mezi baráčkama a já čekám že to každou chvíli skončí u někoho na dvoře. Dvojka tohleto nebere a s Pájou se ze strachu přikrčujeme nad řidítka a doufáme, že nepotkáme někoho v protisměru. Mazec prostě mazec. A to ani nevím jestli tam nejedeme zbytečně.

Najednou skončil asfalt a jsme na prašné cestě. Ta se v jednom místě několikanásobně rozšiřuje a to by právě mohlo být to místo pro dnešní bivak. Kousek dál už je vidět na dům kdesi nad námi a tak se tam ani nejedeme rozhlížet ať nevzbudíme pozornost. Rozvruhujeme noční spaní. Díky ženě v mém stanu si nárokuju ten nej plácek a „na oplátku“ načínám každému pifko. Teď už tu musíme zvostat, protože jsme požili. Z nějakých 200 metrů nad mořem jsem při stoupání vyšplhali do 550 a je najednou celkem chládek. Na to pomůže jen osvědčená mikina, teplá večeře a vychlazené vínečko.

Kolem stanů projelo auto s neuvěřitelně řvoucím motorem (jelo do kopce). Teď zase nějaký traktůrek. A teď dolů a zas nahoru. Sem utahanej a chci spát. Nedá se nic dělat vydržíme to do půl devátý a raději vstáváme. Najednou nikde nikdo.

Balíme a vyrážíme. Dolu se to jede mnohem líp než včera. Taky na rozdíl od cesty nahoru nemám strach, že bych se nerozjel, kdyby jsme kvůli autu z protisměru museli zastavovat. Jsme dole a Pája mne upozorňuje na studánku. Vracíme se s tím, že na nás ostatní počkají. To jsme ovšem netušili že voda neteče ale jen učurává. Asi po pěti minutách máme jeden kanystr. To už přijel Čenda poohlédnout se co se děje. Ptám se ho proč nevzal i tátu.

„Ale však on se tam nenudí – sekli tam trávu tak se má na co dívat“

Po nekonečně dlouhém čase máme doplněno a jedem dál. Tunelově se přibližujeme jezeru a pokračujeme podél něj. Provoz je celkem v pohodě. Jak nezvyklé. Slíbil jsem snídaňovou pauzu co nejdřív (jinak by jsme nevyrazili ani v jedenáct), ale nechce se mi brzdit za každou cenu když vím o fajném parkovišti přímo u vody. To poměrně brzy nacházíme. Je teplo a navigace vysvětluje proč. Jsme nějakých 70 metrů nad mořem. Dáváme si vitanní polévky doplněné nudlema z wietnamských. Pája se ptá táty jestli se nezlobí, že tak dlouho čekal.

„Ale vůbec ne, já jsem se tam díval jak ty mladý pomáhali síct trávu starejm“

Palmy, voda - no neni to krásné? Jen ten kopec na druhé straně od silnice osázený tujemi vypadá jako by to byl hřbitov. Inu jiný kraj jiný „varm“. Pod molem plavou malá kačátka s mámou. Jako poslední dojídám polévku a tak jim tu plivu pár nudlí do vody. Ty se ale poměrně rychle potápí a tak se ty malé chlupaté kuličky musí hodně snažit, protože prachové peří jim vůbec nedovolí se ponořit.

Jedeme dál a čeká nás to nejhorší co jsem snad na silnici zažil. Zlatě ve Francii u moře. Před městem Riva del Garda je neuvěřitelně dlouhá kolona. Na druhou stranu – ještě že to neni ve Francii a můžu jet - čára neni zeď. Je to mazec ale jinak se fakt nedá. Auta ohleduplně uhýbají – díky za to že to nejsou český egomaséři schopný kdykoli vás vetknout do protijedoucího náklaďáku. Nebejt širokej jako kombajn tak sem to dal ještě rychlejc. No alespoň mi Čendík s tátou stíhali.

Za městem se to už rozpadá. Stavíme u benzínky kde pracuje Čech. Prý si na nás z minule pamatuje. Táta na něj taky, jen já mám pocit že jsme tudy vůbec nejeli ;-). Ale hlavně že se znaji...

Jedeme silničkou, která je mnohem hezčí než námi obvykle jetá hlavní štráse východem údolí kopírující dálnici. Je rychlá s táhlými zatáčkami a skoro bez aut. Paráda. Pája si všimla nějakého luxusního vinařství. Hned vedle jsou potraviny a tak u nich brzdíme na nákup. Dáváme melouna a já ho svým novým opiželem kanibalsky porcuju. Takové věci se nevidí moc často ;-).

Vinařsví má otevřeno a opravdu je z čeho vybírat. Pája Čendovi znalecky doporučuje Kernera. I my nakupujeme, ale jen něco levného na večer. Dojíždíme k Trentu a za ním se mi daří (díky navigaci samozřejmě) najet na silnici, kterou jsem už nejednou v těchto místech minul. Stoupáme do výšky. Kolem silnice jsou vinice – překrásné pohledy. Fotíme a při kafíčku se kocháme. Z Predazza už jsem do Cortiny jel jednou severní cestou, tak tentokrát jižně. V půl páté se před námi konečně objevují vrcholy Dolomit. Škoda že nemáme víc času. Je to příjemné zpestření po tolika kilometrech u moře a v nížinách. Některé fotky působí až kýčovitě. Cestou nás dávají závodníci na motorkách. Holt jsme pohodové povahy co chtěji dojet celí. Nic méně i nám se daří jednoho člověka na naháči předjet. Evidentně se toho bál až moc. Do Cortiny dorážíme až ve třičtvrtě na 7. Navigace mne tu vodí úplně podivně. Je tu dost aut ale najednou jsme sami a vyjíždíme kamsi do kopce. Hele market – tam se musíme vrátit, jinde už nenakoupíme.

Otáčím motorku a vtom se proti mne řítí auta v obou pruzích!!! Že vona je tu jednosměrka. Troubí na mne a blikají. Je to celkem fofr a tak co nejrychleji parkuju a nesjíždím až dolu k marketu. Těch 100 metrů protisměrem ale musí přejet i ostatní. Tátovi ta situace dochází hned, jen Čenda si myslí že je v právu a Italové jsou kamikadze a předjíždí i když proti jede motorka. Na parkovišti je jedno slovenské auto – to je snad jediné za dovolenou – jinak Čechů je tu tři prd...krát tolik.

Ještě jeden přejezd mezi kopečkama a pak už jen a jen klesání až do Rakouska, kam si zajíždí spousta Italů pro levnější benzín. No ono se to řekne klesání, ale ještě na hranicích jsme v 1100 metrech, což ve třičtvrtě na 8 znamená solidní kosu. Pája už neví co by si oblékla a já uvažuju o vyhřejvanejch heftech. Jenže to by za mnou asi Pája umrzla, protože bych pak třeba nezastavil na přioblečení. Každopádně Čenda se prsí, že mu je na ruce div že ne horko...

V Rakousku je to jednoznačně na kemp. Hledáme u první odbočky ale daří se až napodruhé. Asi 20 km za Lienzem. Je třičtvrtě na devět, kosa jak z nosa a my doufáme, že nás ubytujou. Bavím se s majitelem a tak se lze dohodnout na ceně. Prý se bude tvářit jako že jsme cyklisti a vychází to dohromady na nějakých 36 ojr. Vyplňujeme papíry a ve vytopené kanceláři je krásně. Chudák Pája je venku a mrzne. Nějak jsem v té horlivosti opomněl přizvat ji na ohřátí. Prochladlá těla tedy u již z části postavených stanů prohříváme zevnitř – slivovicí.

Děti mezitím už za tmy sjiždí kopec za plotem. Jeden to dává s koloběžkou tak, že mu ostatní nestačí ani na kolech. Další děcka se nás slušně ptají, zda si mohou rozdělat oheň. Tvářím se nemastně neslaně a tak to za chvíli vzdávají. Jedině dobře. Aspoň nebudeme mít propálené stany a můžeme v klidu spát.

Probouzíme se do slunného krásného jitra a snad tomu nejde uvěřit, že by jsme se z dovolené vrátili suchý. Zatímco se v kempu vytváří fronta u cesty bez zjevného důvodu na co, my se balíme na poslední naší túru. Ještě než odjedeme, přijíždí za ohromného troubení pekař. Tak proto ta fronta.

Vydáváme se silnicí 100 na východ a pak po 99 definitivně k severu. Chvíli kopírujeme dálnici a po jejím opuštění překonáváme průsmyk o 1650 metrech. Je tu fakt kosa. Tohle nejsou ty průsmyky ve Francii. Přibližně 120 dnešních kilometrů jedeme v suchu. Následuje průsmyk kde to zase začíná. Oblékáme komplet nepromoky a opatrně sjíždíme dolu. Z takové jízdy člověk nic nemá. V jednom klesání nás předjíždí magor v autě. Jinak ho nazvat nelze – jede kus protisměrem přes dvě plné i v zatáčce. Takové lidi bych rovnou střílel.

Chvílema déšť ustává, pak zase prší. U Ramsau je šílená kolona a jen díky umění slečny aničky to parádně objíždíme městem. Na jedné jídelní pauze si všímám prasklinek kolem šípů na zadním kole. To už je na středu hladce spojeno se vyvýšeným pruhem, ale dle slov mailu výrobce – limit na silnici to neni. Brzdíme tedy u benzinky na případné dofouknutí. Vše je v pořádku a ještě si popovídám s rakouskejma pánama motorkářema odkud že to jedem... Máme jejich obdiv. Hned za benzínkou je market, ze kterého asi nejzajímavější byl obchod s vodníma dýmkama. Dlouho jsme přemýšleli co to tam je. Že by tabák? Ale v takové divné konzistenci... Prodavač vidí naši rozpolcenost, jde k nám a slovy „air conditioner“ vše objasňuje.

Jedeme na Liezen. Pořád prší a pranic žádnou radost z toho ani z jízdy nemáme. Zastavuju u benzínky ale dálniční známky nemaj. Tak jedeme k další. Táta doufá, že mu vyjde fígl ze Švýcar a než se koupí známka bude po dešti. To se ale neděje a já k jeho nelibosti nakupuju a lepím na naše stroje cedulku potřebnou pro vjezd na dálnici. Výhoda dálnice není v tom, že by tomu člověk líp ujel, jde o to, že jedete více méně konstantní rychlostí a rovně. Riziko tlamy v příkopu se tím podle mne velmi snižuje. Je hrozné vlhko, což je znát především v tunelech, kde se nám opocují štítky helem, motorek i zpětná zrcátka.

Jedeme klasicky dálnicí na Linz a pak Friestadt. Táta už přijal svůj úděl poslouchat a tak je v našem kolektivu opět klid a pohoda. Ještě před hranicema jsme za mediální hvězdy. Na jedné autobusové zastávce v protisměru se totiž vyskytl zájezd fotografů. Nevim jak to nazvat ale jsou to děcka mezi 15 a 20 a každé má na krku zrcadlovku. Jak se blížíme všichni zaujímají foto-pozici a berou nás na průjezdu jednoho po druhém.

Ve třičtvrtě na 7 jsme v ČR. Tankujeme český benzín a stavujeme se na večeři. Restauračky tu znám z návratů z Alpských lyžovaček, takže jdem pěkně na jistotu. Motorky se zalévají deštěm a my v teple vysvlékáme několikeré vrstvy oblečení. Táta si při objednávce polévky neodpustí podotknout odkud že to jedeme a pani se tváří jako že bez téhle informace by dnes neusnula.

V osm hodin usedáme zpět na naše stroje aby jsme úderem jedenácté, po překonání posledních 170ti kilometrů byli doma. Byli to ty nejtěžší kilometry z dovolené. Mlha, déšť zima. Díky přídavným světlům s ozářenou silnicí jsem to dával srdnatě, o to horší bylo při potkání s protijedoucími auty jet jen na tlumené hlavního světlometu. Čenda dorazil pod vedením Miloše do své domoviny ještě později. Oč chrabřejší výkon s lehce kouřovym plexi a špatnou svítivostí Lejzra. Svůj triumf korunoval kontrolou u doktora následující den, kdy mu bylo povoleno na hodinu denně ortézu sundávat a opatrně nohu rozcvičovat. My ostatní se jdeme v pátek podívat na nový rodinný přírůstek.

Závěrečné jde-filé tedy zní:

1 – ujeto 3550 báječných kilometrů během dvanácti nezapomenutelných dní
2 – motorky dá se říct bez poruch
3 – Pája spokojená
4 – vlastně všichni nadmíru spokojeni a nadšeni

A možná, že Čendík už nadále nebude nazýván greenhornem. No uvidíme!

Tak to je vše. Děkovat za to, že jste dočetli až sem Vám nebudu. Je to vaše Věc, když máte tolik času se flákat a promrhat ho takhle nezáživně.